ECLI:CZ:US:2004:2.US.568.03
sp. zn. II. ÚS 568/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného Mgr. T. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 3 T 207/2002 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 10 To 315/2003, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2003, která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na ustanovení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů v jeho trestní věci bylo do jeho práva na spravedlivý proces zasaženo nerespektováním zásady in dubio pro reo a tím, že jeho věc nebyla projednána vyčerpávajícím způsobem v rozsahu potřebném pro spravedlivé posouzení.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento návrh zopakoval svým podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2004.
Rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona. Skutek, kterým byl tento čin spáchán, podle názoru soudu spočívá v tom, že stěžovatel pod vlivem alkoholu řídil osobní vozidlo tovární značky P., přičemž nezvládl při projíždění levotočivé zatáčky řízení a na zasněžené zledovatělé vozovce dostal smyk, následkem čehož došlo k nárazu do sloupu veřejného osvětlení a do domu v místě nehody, čímž byla jeho spolujezdcům způsobena zranění, přičemž jeden z nich utrpěnému zranění podlehl.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze zamítnuto jako nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn žádný z dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 trestního řádu, vyčerpal stěžovatel odvoláním všechny prostředky, které mu jsou k ochraně jeho práv poskytnuty, proto podal proti uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost.
Obecným soudům stěžovatel vytýká především skutečnost, že nebylo v řízení prokázáno, že byl řidičem havarovaného vozidla. Podstatný argument, na němž stěžovatel staví svou obranu, spočívá v tom, že řidič havarovaného vozu by musel utrpět závažné zranění, k čemuž však v jeho případě nedošlo. Hlavní námitkou pak je, že za situace, kdy nebyly závěry znaleckých posudků ohledně skutečnosti, kdo byl řidičem vozidla, v souladu, měly si obecné soudy vyžádat revizní znalecký posudek, jenž by byl zpracován Ústavem soudního inženýrství v Brně. Podle názoru stěžovatele soud nedisponuje odbornými znalostmi pro vyřešení rozporů mezi závěry znaleckých posudků vyžádaných v rámci přípravného trestního řízení a znaleckých posudků předkládaných obhajobou, jež jsou nadto z hlediska procesního podle jeho mínění rovnocenné.
Zásah do Listinou garantovaného práva na obhajobu stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že policejní orgány nezajistily, případně znehodnotily přímé důkazy, jež by byly schopny prokázat jeho nevinu. Poukazuje například na fakt, že došlo ke ztrátě klíčů od vozidla, které nepochybně nesly stopy řidiče, na nevyžádání videozáznamu ze zásahu hasičů na místě nehody a jeho následné nenalezení, nezajištění čelního skla vozidla - jež podle názoru soudů obsahovalo vzorek vlasů shodný s vlasy stěžovatele a nezajištění krevních stop ve vozidle.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V minulosti Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34).
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z uvedených postulátů porušily.
Jádro námitek stěžovatele spočívá v závěru, že soud není oprávněn řešit nesoulad znaleckých posudků. Soud měl k dispozici z přípravného řízení trestního mimo jiné znalecký posudek MUDr. T (k otázce zranění některých účastníků dopravní nehody, mezi nimi i stěžovatele), posudek z oboru dopravy, vypracovaný Ing. H. a k žádosti obhájce stěžovatele vypracovaný posudek z téhož oboru, jenž byl zpracován Ing. Š., který vyžádal ještě znalecký posudek z oboru chirurgie, zpracovaný MUDr. L. Ten však soud provedl toliko jako důkaz listinou s odůvodněním, že MUDr. L. neměl k dispozici všechny informace a podklady, dostupné v době vypracování posudku, nadto nebyl podle názoru soudu uvedený znalec oprávněn posudek k otázce zranění jednotlivých členů posádky zpracovat s ohledem na svou úzkou oborovou specializaci.
Z obsahu znaleckých posudků MUDr. T. a Ing. H. a z následných výslechů těchto znalců mimo jiné vyplynulo, že je možné, aby stěžovatel byl řidičem havarovaného vozidla, přičemž se oba znalci rovněž vyjádřili k tomu, za jakých okolností mohl vyváznout stěžovatel z nehody bez závažnějšího zranění i za situace, kdy by seděl na místě řidiče. Ze znaleckého posudku Ing. Š. vyplýval z hlediska technického závěr, že stěžovatel na místě řidiče havarovaného vozidla sedět nemohl. Soud při hodnocení tohoto důkazu zjistil, že znalec neměl při zpracování posudku k dispozici fotografie z ohledání místa policií a že v tomto směru vycházel z údajů posudku Ing. H. Při výslechu znalec k dotazu soudu, kde ve voze by musela sedět osoba, jejíž vzorek vlasů ulpěl na prasklém předním skle vozidla, uvedl, že na místě řidiče, avšak s tím, že s ohledem na deformaci volantu by muselo dojít ke zranění hrudníku této osoby. Simulace pohybu posádky za pomoci programu P., se kterou pracoval uvedený posudek, byla provedena pro situaci připoutaných osob. Soud dovodil z obsahu znaleckých posudků závěr, že vlivem nárazu vozidla došlo k poškození středového sloupku vozidla, k uvolnění levých předních dveří a k vymrštění řidiče z vozidla, čímž soud mimo jiné odůvodnil závěr, že stěžovatel nebyl při nehodě vážněji zraněn.
K nesouladu znaleckých posudků se soud prvního stupně vyjádřil velmi obšírně a popsal svou úvahu o objektivní hodnotě jejich závěrů. Pokud jde o návrh obhajoby na zpracování revizního znaleckého posudku, uvedl, že se jeví nadbytečné, poněvadž znalecké posudky nejsou při objasňování trestné činnosti osamoceny. Soud svůj závěr o tom, že stěžovatel byl řidičem havarovaného vozu, opřel o další důkazy, například výslechem ostatních poškozených, výslechem policisty, který prováděl šetření na místě nehody a identifikací vzorku vlasů z prasklého předního skla jako vlasů stěžovatele.
V řízení o odvolání stěžovatel předložil znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, zpracovaný prof. PhDr. J. S., DrSc., navrhl provést důkaz tímto posudkem a výslechem znalce. Uvedený posudek provedl biomechanickou analýzu zatížení organismu řidiče v okamžiku nárazu. Podle závěru tohoto posudku při všech nárazových rychlostech a bez ohledu na to, zda se řidič zapíral o volant či nikoliv, muselo dojít k závažnému zranění řidiče, přičemž bylo nepodstatné, v jakém pořadí došlo k nárazům vozidla; v případě stěžovatele však k žádnému závažnému zranění nedošlo. Při výslechu znalec uvedl, že při zpracování posudku uvažoval o čelních nárazech vozidla s tím, že pro jeho posouzení je nepodstatné zjištění soudních lékařů, že na všechny zraněné působilo násilí zleva, nikoliv zepředu, jak by tomu při čelním nárazu bylo. Při hodnocení uvedeného posudku soud dovodil, že k objasnění věci nepřispěl, neboť obor, v němž byl zpracován, se pro posouzení úrazových dějů při dopravních nehodách jeví nevhodný, přičemž posudek odhlíží od ostatních důkazů, nebere v úvahu ostatní členy osádky vozu a jejich stav po nehodě, nerozlišuje následky čelního nárazu od nárazů pod různými úhly, nerespektuje fakt, že nedošlo k nárazu jedinému.
Odvolací soud se rovněž vyrovnal s ostatními námitkami stěžovatele. Pokud jde například o námitku, že analyzované vlasy mohly být sesbírány ve voze, uvedl krajský soud, že předložený vzorek obsahoval vlasy utržené (separované ostrým předmětem), tudíž nemohlo jít o vlasy volně spadené. Námitce, že netransparentnosti trestního řízení, způsobeného tím, že jedním z účastníků nehody byl policista, soud nepřisvědčil s odůvodněním, že z obsahu spisového materiálu nebylo zjištěno nic, co by vypovídalo o neobjektivitě trestního stíhání. Pokud jde o námitky ohledně ztráty videozáznamu nehody, ztráty klíčů z vozidla, ztráty předního skla vozu a údajně se měnícího stavu vozidla na policejním dvoře, odvolací soud uvedl, že tyto okolnosti, vyskytující se nikterak neobvykle, nelze hodnotit jako záměrnou snahu poškodit stěžovatele, přičemž nemají pro posouzení věci ani zásadní význam.
Důkazy byly obecnými soudy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnoceny a soud z nich dovodil závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění napadeného rozsudku již Okresní soud v Kladně podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu).
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, nález č. 81). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, usnesení č. 37). Odvolací soud v souladu se zmíněnými zásadami zhodnotil všechny provedené důkazy, z nichž vyvodil skutkový závěr představující hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v souhrnu s důkazy ostatními. Předložené znalecké posudky představují pouze jednu skupinu důkazů, jež byly v řízení před obecnými soudy předloženy a provedeny. K závěru, že stěžovatel byl řidičem vozidla, dospěly obecné soudy za pomoci dalších důkazů. Skutková zjištění provedená obecnými soudy tak tvoří ucelený řetězec. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je páteří práva na řádný proces nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené právě v §2 odst. 6 trestního řádu. Soud je ovšem povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. I této povinnosti obecné soudy beze zbytku dostály.
Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny) a využíval práva obhajoby.
Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sleduje osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu