ECLI:CZ:US:2004:2.US.588.03
sp. zn. II. ÚS 588/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. P. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, č. j. 14 Cmo 406/2003-42, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a obchodní společnosti A., a. s., zastoupené Mgr. M. D., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2003, č. j. Nc 1088/2003-7, kterým bylo zrušeno předběžné opatření, původně tímto soudem nařízené. Tvrdí, že ústavní stížností napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, dále měl být porušen článek 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákon o omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky a konečně čl. 36 Listiny zaručující právo na spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je akcionářem vedlejšího účastníka. U Městského soudu v Praze podal návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo, pokud jde o akcie vedlejšího účastníka, zakázáno středisku cenných papírů zrušit registraci jeho akcií, burze cenných papírů a RM-systému vyloučit tyto akcie z obchodování na veřejném trhu. Tomuto návrhu bylo rozhodnutím z 23. července 2003 Městským soudem v Praze vyhověno, a to usnesením č. j. Nc 1088/2003-7. Vzápětí pak dne 5. srpna 2003 jiný soudce Městského soudu v Praze vydal usnesení, č. j. Nc 1088/2003-23, kterým bylo předběžné opatření z 23. července 2003 zrušeno. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností. V ústavní stížnosti pak podrobně popisuje průběh, jak postupoval ve věci Městský soud v Praze a tvrdí, že věc byla odňata zákonnému soudci, neboť původně rozhodl o předběžném opatření soudce Dr. H., zatímco o zrušení předběžného opatření rozhodovala soudkyně Mgr. H. Podle jeho názoru pro změnu osoby soudce nebyl žádný důvod, neboť i kdyby dr. H. čerpal dovolenou, s projednáním návrhu účastníka řízení na zrušení předběžného opatření se mohlo vyčkat na jeho návrat, a to proto, že pro rozhodnutí o zrušení předběžného opatření není zákonem předepsaná žádná lhůta. Dále zpochybňuje postup notáře, který sepsal notářský zápis, jímž byl ověřen průběh valné hromady, na které bylo rozhodnuto o zrušení registrace akcií. Zejména vytýká, že porušil §60 notářského řádu, protože opravu původního notářského zápisu, která byla důvodem pro zrušení dříve vydaného předběžného opatření, neprovedl doložkou pod uzavřený text notářské listiny, ale na samostatné listině. Poukazuje také na to, že předtím než vydal soud první předběžné opatření, vedlejší účastník ani notář neupozornili na chyby v psaní v notářském zápise. Dále uvedl, že usnesení, kterým bylo předběžné opatření zrušeno, bylo procesně nesprávné, a to proto, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho zrušení, vyplývající z ustanovení §77 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vrchnímu soudu v Praze pak stěžovatel vytýká, že se ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze a nevypořádal se podle jeho názoru náležitě s odvolacími námitkami, které se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti. Kromě toho vytýká odvolacímu soudu, že řízení před ním provázely nestandardní okolnosti. Tvrdí, že soud vzal za osvědčené skutečnosti tvrzené pouze vedlejším účastníkem v jeho doplňujícím vyjádření, které bylo doručeno odvolacímu soudu 10 dnů před vydáním napadeného rozhodnutí, aniž toto bylo zažurnalizováno do spisu, nebylo doručeno stěžovateli a v odůvodnění napadeného rozhodnutí toto vyjádření neuvádí jako podání, z nějž by při svém rozhodování vycházel. Dále vytýká, že přesto, že nebyla respektována zákonná sedmidenní lhůta na rozhodnutí o předběžném opatření, nebyly provedeny důkazy, které navrhoval a které mohl soud provést, když stejně zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o předběžném opatření nedodržel.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze podáním doručeným 25. února 2004. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v souladu s procesními předpisy. Zdůraznil, že se plně ztotožnil se skutečnostmi, které vzal soud prvého stupně za osvědčené z listin, které jsou přílohami spisu. Vycházel tak nikoliv pouze z tvrzení účastníků, ale především z listinných podkladů. Uvedl, že žádné základní právo stěžovatele jeho rozhodnutím porušeno nebylo, a navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník podáním, které bylo doručeno Ústavnímu soudu 25. února 2004. Ten ve svém vyjádření polemizuje s tvrzeními obsaženými v ústavní stížnosti a tvrdí, že postup stěžovatele byl účelový. Podle jeho názoru očekával, že délka celého řízení, zejména ve vztahu k probíhajícímu odkupu, mu zajistí výhodnou pozici pro jednání s orgány společnosti o "podmínkách" pro zpětvzetí návrhu.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. Nc 1088/2003. Z obsahu spisu zjistil, že vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 2. října 2003, které stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti v souvislosti s tím, že nebylo zažurnalizováno a že mu nebylo zasláno před rozhodnutím, je ve spise zařazeno na č.l. 49 - 51, přičemž mu předchází záznam na č. l. 48, ve kterém se konstatuje, že se stěžovatel dne 19. listopadu 2003 dostavil a požádal o vydání kopie zmíněného podání a současně upozornil, že nebylo do spisu zažurnalizováno. Toto podání bylo doručeno Vrchnímu soudu v Praze 3. října 2003. Rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo vydáno 13. října 2003. Z obsahu odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že soud při svém rozhodování k tomuto vyjádření vůbec nepřihlížel a zřejmě mu nebylo kanceláří předloženo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe převzít právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře (např. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) uvedl, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36, odst. 1 Listiny stanoveným postupem, tj. zákonným postupem. Při rozhodování o nařízení předběžného opatření se přitom nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účelem předběžného opatření je tedy zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srovnej např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 115/2000, sp. zn. IV. ÚS 43/94).
Podle ustanovení §74 odst. 1 může soud nařídit předběžné opatření, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Zákon s ohledem na stádium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto, nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků, je povinen soudu prokázat, popř. osvědčit ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Vrchní soud v Praze odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž uvedl, jaké okolnosti jej vedly k potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu I. stupně.
Ústavní soud nabyl přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle odvolacího soudu. V daném případě stěžovatel neunesl procesní břemeno osvědčit potřebu okamžitého zásahu soudu s cílem upravit poměry účastníků. Ústavní soud neakceptuje ani námitku, týkající se vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání stěžovatele, které bylo Vrchnímu soudu doručeno 3. 10., a nebylo zasláno stěžovateli. Předně, i když toto rozhodnutí bylo doručeno soudu ještě před rozhodnutím o předběžném opatření, z odůvodnění usnesení vyplývá, že k tomuto podání nebylo vůbec přihlíženo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že soud vycházel ze závěru soudu I. stupně, s nímž se ztotožnil, a k žádným dalším jiným okolnostem nepřihlížel. Proto námitky stěžovatele, vyjadřující jeho nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudu, nemohou samy o sobě odůvodnit oprávněnost ústavní stížnosti.
Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, č. j. 14 Cmo 406/2003-42, nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 Listiny, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2, písm. a) zákona 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu