ECLI:CZ:US:2004:2.US.68.04
sp. zn. II. ÚS 68/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 348/2003, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla osobně podána u Ústavního soudu dne 4. 2. 2004 a i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Brně, uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 2 T 37/2002, z něhož zjistil následující:
Okresní soud ve Zlíně uznal rozsudkem ze dne 3. 2. 2003, čj. 2 T 37/2002-364, stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškození: M., a.s., Česká pojišťovna, a.s., a J. B. byli se svými požadavky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel trestné činnosti dopustil po vzájemné dohodě s obžalovaným V. K. tak, že obžalovaný K., autodopravce, přijal od spediční firmy J. B. - a. zakázku a podepsal přepravní smlouvu na přepravu nákladu pneumatik od společnosti M., a.s., na Slovensko, přičemž zboží odběrateli nedovezl, nýbrž dne 17. 7. 2001 bylo vozidlo i s nákladem převezeno do Poděbrad, kde stěžovatel náklad složil v předem pronajatém skladě a pneumatiky nabízel k dalšímu prodeji. Obžalovaný K. dne 18. 7. 2001 ohlásil na Policii ČR ve Zlíně krádež předmětného vozidla i s nákladem. Společnosti M., a.s., byla tímto jednáním způsobena škoda ve výši 1.145.426,60 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i obžalovaný K. odvolání.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 348/2003, odvolání zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že odvolací soud nesplnil svou povinnost přezkoumat, zda dokazování provedené nalézacím soudem je úplné, zda vyvozené skutkové závěry z něj vyplývají a zda právní posouzení je správné. Domnívá se proto, že argumenty, které uplatnil v odvolání, lze odůvodnit i ústavní stížnost.
Nejprve se zaměřuje na otázku totožnosti skutku. Zdůrazňuje, že obvinění mu bylo sděleno pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 4 trestního zákona. Teprve těsně před podáním obžaloby byl státním zástupcem upozorněn, že skutek bude právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel se domnívá, že ke změně právní kvalifikace došlo zřejmě proto, že prostřednictvím svého obhájce stěžovatel pro seznámení se spisem dne 25. 1. 2002 navrhl, aby trestní stíhání bylo zastaveno, protože provedené dokazování nenasvědčuje tomu, že se skutek popsaný ve sdělení obvinění stal, když předmětná nákladní souprava byla majetkem spoluobviněného K. Je přesvědčen o tom, že v jeho případě byla porušena zásada totožnosti skutku, když po provedeném přípravném řízení pro trestný čin krádeže byla obžaloba podána pro podvodné jednání ke škodě společnosti M., a.s., za nějž byl nakonec obecnými soudy odsouzen. Domnívá se, že správně mu mělo být nově sděleno obvinění pro jiný skutek a znovu provedeno přípravné řízení včetně opakování podstatné části dokazování. Podotýká, že v daném případě není dána ani totožnost jednání, ani totožnost následku.
Stěžovatel je přesvědčen, že skutková zjištění nalézacího soudu, na nějž odvolací soud odkázal, nejsou správná. Nesprávný je podle něj časový údaj týkající se doby, kdy začal údajně obstarávat sklad pro umístění pneumatik. Za nejzávažnější skutečnost zpochybňující skutkové závěry soudů však považuje fakt, že s obžalovaným K. nemohl žádnou akci dopředu plánovat, protože ten dostal nabídku k transportu pneumatik od svědka Ing. L. pouhé dva dny před uskutečněným transportem. Nemohl přitom tušit, že obvyklý dopravce bude mít vytížen svůj vozový park a že K. osloví, což podle stěžovatele jasně potvrzuje skutečnost, že existoval někdo třetí, kdo věděl o transportech pneumatik ze společnosti M., a.s., a kdo obžalovanému K. náklad nakonec odcizil. Připomíná, že mu byly nakonec dodány jiné pneumatiky, než které mu neznámý muž původně nabízel. Tvrzení soudů o existenci dohody s obžalovaným K. je tedy zcela nelogické.
Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem soudu, že znal předmětný nákladní automobil obžalovaného K. Nezpochybňuje tvrzení, že K. pomáhal při jeho koupi, ale zdůrazňuje, že nevěděl, jaký automobil K. nakonec skutečně koupil.
Další údajně nepravdivý závěr nalézacího soudu stěžovatel spatřuje v tom, že v předmětném vozidle byly nalezeny nedopalky cigaret se stopami jeho slin, a to za situace, že rozhodně nebyla provedena individuální identifikace těchto biologických stop a jejich ztotožnění s jeho osobou. Soud se přitom vůbec nevypořádal s výsledky dalších expertíz, když v předmětném vozidle byly zajištěny daktyloskopické stopy a vlasy, o nichž bylo zjištěno, že nepatří ani jemu, ani obžalovanému K.
Připomíná dále, že obžalovaný K. byl ve vazbě od 30. 8. 2001 a stěžovatel od 22. 8. 2001, přičemž předmětné vozidlo bylo na místě nálezu od 3. 9. 2001. Musela jej tam tedy odstavit třetí osoba, která podle hypotézy stěžovatele jej také ve Zlíně odcizila.
Stěžovatel svou argumentaci staví na tvrzení, že došlo k omylu v osobě pachatele, neboť on pouze od neznámě osoby náklad koupil v domnění, že se jedná o zboží nabyté legálně.
Závěrem stěžovatel dovozuje, že i za předpokladu, že by skutková zjištění provedená nalézacím soudem byla neměnná, měly se obecné soudy zabývat otázkou, zda se v případě stěžovatele nejedná spíše o trestný čin podílnictví. Tuto otázkou však obecné soudy ponechaly zcela stranou. Právní závěry obecných soudů stěžovatel považuje za zcela nepřesvědčivé, uložený trest, který nikterak neodráží stěžovatelovu bezúhonnost, za nepřiměřený.
Stěžovatel podotýká, že požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Ústavní soud z téhož důvodu žádá, aby předběžným opatřením nařídil odklad výkonu trestu do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud v Brně uvedl, že nepovažuje za účelné se k obsahu ústavní stížnosti vyjadřovat nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní stížnost neshledal důvodnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu.
Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že se stal obětí neznámé osoby, která předmětný automobil obžalovanému K. odcizila a poté jej stěžovateli, který o nelegálním nabytí nic nevěděl, zboží prodala. Nalézací soud však této verzi skutkového děje neuvěřil, neboť byla vyvrácena provedeným dokazováním. Obecný soud vyšel z faktu, že v tentýž den, kdy byl náklad spolu s předmětným vozidlem obžalovanému K. ve Zlíně odcizen, byl v pozdních večerních hodinách přivezen stěžovatelem do předem pronajatého skladu v Poděbradech. Účast další neznámé osoby, jejíž existenci stěžovatel konstruoval ve své ničím nepodložené výpovědi, soud vyloučil, neboť i další okolnosti tvrzené stěžovatelem působily zcela nelogicky (neznámý muž stěžovateli nedal na sebe žádný kontakt, svěřil mu předmětné nákladní vozidlo i se zbožím k vyložení, při dodání požadoval pouze zálohu v hodnotě pouhých 13 % skutečné ceny zboží, potřebnou dokumentaci ke zboží stěžovateli nepředal a pro doplatek ceny si nepřijel). Možnou účast třetí osoby, od níž by případně stěžovatel a obžalovaný K. dopředu zjistili informace o transportu, odvolací soud nevyloučil, s ohledem na stíhanou trestnou činnost nepovažoval však tuto eventualitu za rozhodnou.
Odvolací soud se zabýval rovněž úvahou stěžovatele o možnosti kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin podílnictví, nepřisvědčil jí však. Stěžovatel se s obžalovaným K. znal (v inkriminovaný den mu K. telefonoval). Přestože K. již delší dobu podnikal v oboru nákladní doprava, pojistnou smlouvu na odpovědnost za škody vzniklé z přepravních smluv uzavřel až zhruba dva týdny před údajným odcizením vozidla. Třebaže tvrdil, že vlastnil pouze jedny klíče od vozidla, provedeným dokazováním soud zjistil, že při koupi obdržel dva svazky klíčů od vozidla, přičemž zámky na údajně odcizeném vozidle nebyly nijak poškozeny a v zapalování zůstal klíč. I tvrzení K., že nechal stát vozidlo s nákladem vysoké hodnoty dlouhou dobu bez dozoru v nehlídaném prostoru i v nočních hodinách, ačkoli měl možnost s ním zajet na hlídané parkoviště, kde stál minulou noc, na soud působilo nevěrohodně. Při domovní prohlídce u obžalovaného K. byl nalezen seznam pneumatik shodný se seznamem, který obdržel od údajně neznámé osoby stěžovatel při převzetí nákladu, jehož přítomnost obžalovaný nebyl schopen jakkoli objasnit. Předmětné nákladní vozidlo, kterým stěžovatel náklad do skladu přivezl, navíc stěžovatel znal a věděl, že patří obžalovanému K., neboť jak oba vypověděli, mu jej pomáhal kupovat. Uvedené skutečnosti podle názoru odvolacího soudu potvrdily závěr, že stíhané trestné činnosti se dopustil stěžovatel ve spolupachatelství s obžalovaným K., bez jejich dohody by nemohlo k trestné činnosti dojít v tak těsné časové návaznosti. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že skutkové závěry nalézacího soudu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů, a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nejsou projevem jeho libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Popsaným závěrům tak nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (např. IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu, stěžovatel při hlavním líčení konaném dne 3. 2. 2003, jehož se spolu se svým obhájcem účastnil, v odvolání a ani při veřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2003, kterého se rovněž spolu s obhájcem účastnil, nevznesl návrhy na provedení důkazů, jež by jeho verzi potvrzovaly. Po zhodnocení provedeného dokazování soud neměl pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a vydal ve věci rozsudek, v němž své závěry objasnil, přičemž zdůvodnil, proč výpovědi stěžovatele neuvěřil. Skutečnost, že nalézací soud použil výsledky biologické expertízy, podle nichž sliny na čtyřech nedopalcích cigaret nalezených v předmětném vozidle vykazují druhovou shodu se slinami stěžovatele, když shoda se slinami obžalovaného K. zjištěna nebyla, jako nepřímý důkaz zapadající do zjištěného skutkového děje, aniž by se zabýval otázkou další individuální identifikace těchto a dalších stop, nelze považovat za dotčení stěžovatelových práv. V daném případě rozhodnutí o vině stěžovatele stojí na mnoha dalších důkazech a nejedná se ani o důkazy v tomto směru stěžejní. Stěžovateli nic nebránilo, aby zpochybnění důkazní hodnoty výsledků expertízy podložil odpovídajícími důkazními návrhy, což neučinil.
K polemice stěžovatele vztahující se k hodnocení důkazů soudy obou stupňů (především tvrzením, že sice obžalovaném K. pomáhal při koupi předmětného auta, ale že neví, jaké auto si nakonec K. koupil, jímž se snaží zpochybnit výpověď obžalovaného K., o tom, že stěžovatel byl přítomen koupi předmětného vozidla a ostatně i svou vlastní o tom, že věděl, jakými vozidly prováděl obžalovaný K. autodopravu, č.l. 85 spisu, dále námitkou, že je zapřísáhlý nekuřák, jíž se snaží zřejmě oslabit průkaznost výsledků expertízy slin na nedopalcích cigaret nalezených v předmětném vozidle, námitka stran zhodnocení přípravy trestné činnosti a tvrzením stěžovatele ohledně selekce důkazů) lze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval; ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázána na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že v posuzované trestní věci nebyla dodržena zásada totožnosti skutku. Je přesvědčen, že skutek, pro který byla podána obžaloba a pro který byl odsouzen, je zcela jiný než skutek, pro nějž mu bylo sděleno obvinění, čímž došlo k dotčení jeho práv na obhajobu.
V českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby, tzn. že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze, v zájmu zabezpečení práva na obhajobu obviněného, nesmí překročit (§220 odst. 1 trestního řádu). Obžaloba pak může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§176 odst. 2 trestního řádu). Pojem totožnosti skutku však trestní řád ani trestní zákon blíže nedefinují. Totožnost skutku je proto nutné zkoumat podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi jednotlivými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění či zahájením trestního stíhání). Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu věci, k nimž došlo při soudním projednávání věci (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 143/02, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 27., č. 21, Praha 2003). Z uvedeného lze dovodit, že úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede. Státní zástupce v podané obžalobě z popisu skutku uvedeného ve sdělení obvinění část jednání vypustil, což se v žádném případě nedotýká totožnosti skutku. Ta by byla porušena za opačné situace, tj. pokud by byl skutek rozšířen o jednání, které by bylo jiným skutkem, pro který nebylo obviněnému sděleno obvinění, resp. podle právní úpravy de lege lata zahájeno trestní stíhání. Jedním z možných předpokladů pro zachování totožnosti skutku je shoda alespoň v následku při rozdílném jednání (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Komentář k trestnímu řádu, II. díl., s. 1412). Tato situace v posuzovaném případě stran způsobené újmy nastala.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda v souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv na obhajobu. Podle ustanovení §160 odst. 6 trestního řádu, vyjde-li během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (sděleno obvinění), je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání (v záznamu o sdělení obvinění) právně posouzen, upozorní na to policejní orgán (vyšetřovatel) obviněného a učiní o tom záznam do protokolu. Ze spisového materiálu (č.l. 88 spisu - protokol o výslechu obviněného ze dne 5. 10. 2001) vyplývá, že stěžovatel byl vyšetřovatelem na předmětnou změnu právní kvalifikace upozorněn. Policejní rada dne 22.1. 2002 (č.l. 330 - záznam o prostudování spisu) předtím, než předložil trestní spis k prostudování, stěžovatele a jeho obhájce znovu upozornil, že jednání stěžovatele, pro nějž mu bylo sděleno obvinění je nově právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Následně byl o téže změně právní kvalifikace stěžovatel (i jeho obhájce) vyrozuměn upozorněním státního zástupce ze dne 19. 2. 2002, které učinil před podáním obžaloby, v němž stanovil lhůtu, v níž stěžovatel mohl v souvislosti se změnou podat návrhy na doplnění řízení (č.l. 334 spisu). Ústavní soud dospěl k závěru, že popsanou změnou právní kvalifikace při zachování zákonem stanoveného postupu orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Námitku, že soud stěžovateli vyměřil nepřiměřeně přísný trest, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ust. §23, §33 a §34 trestního zákona. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Zohlednil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele, míru, jakou každý se spolupachatelů ke spáchání trestného činu přispěl, a vystihl i poměr přitěžujících a polehčujících okolností. Jeho právní závěry stran výše i druhu trestu odpovídají skutkovým zjištěním.
Ústavní soud tak dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Oba soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká,v.r.
předsedkyně senátu