ECLI:CZ:US:2004:2.US.749.02
sp. zn. II. ÚS 749/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2002 sp. zn. 12 To 37/02 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2002 sp. zn. 6 Tdo 698/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2001 sp. zn. 4 T 44/2000 odsouzen pro tři pokračující trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ad I.), §250 odst. 1, 3, písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (ad II.), §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [ad III.a)]. Za trestné činy ad I. a II. a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. října 1996 sp. zn. 2 T 347/96, a trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 1998 sp. zn. 4 T 128/97, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Za trestný čin ad III. a) mu byl uložen samostatný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl konečně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování podnikatelské činnosti spočívající v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží na dobu deseti let.
Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, které bylo odmítnuto shora citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze podle §253 odst. 3 tr. ř., neboť nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel konstatuje, že dne 19. prosince 2000 (chybně uveden letopočet, správně 2001) podal blanketní formou odvolání proti shora konstatovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové do viny i trestu, téhož dne byl svým obhájcem JUDr. K. vyrozuměn o tom, že podle §20 odst. 2, 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), odstupuje od jeho právního zastupování. Stěžovatel nepožádal soud o ustanovení obhájce, byť se jednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., toto učinil až v době, kdy byl vyzván soudem k odůvodnění odvolání. Obhájce ovšem dne 21. prosince 2001 zaslal nalézacímu soudu vyrozumění, že od zastupování stěžovatele odstoupil (tuto skutečnost stěžovatel prokazuje k ústavní stížnosti přiloženou kopií z odesílací knihy JUDr. K.), totéž vyrozumění zaslal obhájce faxem odvolacímu soudu dne 28. ledna 2002. Odvolací soud nicméně odvolání odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. s tím, že neobsahovalo odůvodnění v rozsahu požadovaném ustanovením §249 odst. 1 tr. ř. Stěžovatel napadnul usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž uvedl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť odvolání nebylo možno odůvodnit, jelikož se v posuzované době odstěhoval, aniž by komukoliv sdělil svoji adresu a v důsledku své nemoci nemohl na odstoupení obhájce reagovat. Obhájce, v době, kdy byl vyzván k doplnění odvolání, již neměl zmocnění stěžovatele obhajovat, a proto odvolací soud vydal své rozhodnutí v rozporu s ustanovením §253 odst. 4 tr. ř., rovněž bez ohledu na to, že stěžovatel nebyl právně zastoupen, mu soud neposkytl dostatečnou lhůtu k zajištění nového obhájce, ani mu jej neustanovil. Stěžovatel uvádí, že pokud je ve spise založeno, že odvolací soud byl vyrozuměn o odstoupení obhájce až 22. února 2002, pak je faxovou zprávou prokázáno, že se tak stalo již 28. ledna 2002, pokud toto vyrozumění nebylo odvolacímu soudu doručeno, nejde o pochybení obhájce ani stěžovatele, ale mohlo k tomu dojít "buď přenosem ze strany doručovacího orgánu nebo na krajském soudě, kam jinak muselo v případě nepochybení České pošty vyrozumění dojít"; tato skutečnost nemůže být na úkor stěžovatelových práv. Jelikož nalézací soud byl informován o odstoupení obhájce od smlouvy o poskytování právních služeb v době, kdy mělo být odvolání odůvodněno, ovšem před výzvou vrchního soudu k odůvodnění odvolání, měl toto vyrozumění odvolacímu soudu odeslat.
Stěžovatel dále uvádí, že pokud podal odvolání do výroku o vině a trestu, vymezil tím jeho obsah ve smyslu §249 odst. 1 tr. ř., a proto nebyl dán důvod k jeho odmítnutí a odvolací soud se měl zabývat tím, zda byly skutkově objasněny všechny okolnosti, pro které byl stěžovatel obviněn a zda nedošlo k porušení hmotného či procesního práva, rovněž měl hodnotit, zda uložený trest je v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Odvolání svým vymezením tedy odvolací soud zavázalo k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnosti postupu řízení. Podle názoru stěžovatele má odůvodnění odvolání "jen pomoci odvolacímu soudu k lepší orientaci a přípravu odvolacího řízení a nezbavuje jej však přezkumné povinnosti dané v ust. §254 tr. ř.".
Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku nalézacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Vrchní soud v Praze uvedl, že v době rozhodování odvolacího soudu ze spisu jednoznačně vyplývalo, že obhájcem stěžovatele je JUDr. K., odvolací soud před vydáním odmítavého usnesení, nad rámec svých povinností, zjišťoval u nalézacího soudu, zda se u něj nenachází zdůvodnění odvolání, a to s negativním výsledkem. Postup odvolacího soudu je dostatečně patrný z obsahu spisu, na který tento soud odkázal. Podle jeho názoru byla celá situace zaviněna nedostatečným postupem obhájce a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Nejvyšší soud konstatuje, že podané dovolání může uspět pouze za situace, pokud napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Stěžovatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), k) tr. ř., přičemž dovolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil své stanovisko k jejich existenci v posuzovaném případě a na tuto argumentaci v plném rozsahu odkázal. Vyslovil rovněž názor, že Ústavní soud by neměl ústavní stížnosti, alespoň pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, vyhovět.
Z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 44/2000 Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl v době trestního řízení zastoupen obhájcem JUDr. J. K. na základě plné moci ze dne 31. března 1999 (č. l. 151). Tento obhájce podal za stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2001 sp. zn. 4 T 44/2000 odvolání sepsané 19. prosince 2001, které bylo k poštovní přepravě podáno 21. prosince 2001 a nalézacímu soudu doručeno 28. prosince 2001; odvolání bylo podáno "co do viny tak i trestu, tedy v celém rozsahu a obsahu" s tím, že bude následně odůvodněno "vzhledem k nastávajícím vánočním svátkům, jakož i dalším skutečnostem, které potřebuje můj obhájce zajistit" (č. l. 1658). Přípisem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2002, který byl JUDr. K. doručen 28. ledna 2002, byl tento obhájce podle §251 odst. 1 tr. ř. vyzván k odstranění vad podaného odvolání, které je v rozporu s ustanovením §249 odst. 1 tr. ř. neodůvodněno, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy; byl rovněž vyrozuměn o tom, že pokud v této lhůtě nebudou vady podání odstraněny, bude odvolání odmítnuto podle §253 odst. 3 tr. ř. (č. l. 1663). Vytknuté vady odstraněny nebyly, a proto bylo odvolání podle §253 odst. 3 tr. ř. dne 14. února 2002 odmítnuto. Dne 19. února 2002 byl odvolacímu soudu doručen dopis stěžovatele, kterým žádá, aby ho obhajoval JUDr. K. (č. l. 1678), dne 21. února 2002 došla témuž soudu zčásti nečitelná faxová zpráva JUDr. K. datovaná "28. 12. 02" (datování tedy zřejmě mělo být z 28. ledna 2002), ze které lze vyrozumět, že tento obhájce odstoupil podle §20 odst. 2, 3 zákona o advokacii od právního zastupování stěžovatele, přičemž stěžovatele o této skutečnosti vyrozuměl 19. prosince 2001 (č. l. 1679). Dne 18. dubna 2002 napadnul stěžovatel prostřednictvím JUDr. K. usnesení odvolacího soudu dovoláním, ke kterému byly jako přílohy připojeny mj. výzva obhájce stěžovateli k součinnosti a uhrazení zálohy ze dne 26. září 2001 a dopis ze dne 19. prosince 2001, jímž obhájce stěžovateli oznamuje, že odstupuje od jeho právního zastupování (č. l. 1691 a násl.).
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí a neshledal, že by jím byly porušeny ústavní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že jeho odvolání nemělo být odmítnuto podle §253 odst. 3 tr. ř., neboť jeho obhájce odstoupil od právního zastupování a o této skutečnosti vyrozuměl před rozhodnutím o odvolání nalézací soud dopisem a odvolací soud faxem, přičemž nedoručení těchto přípisů nemůže být na úkor stěžovatelových práv. Ústavní soud nepokládá tyto výtky za oprávněné.
V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel hodnověrně nedoložil, že jeho obhájce vyrozuměl včas obecné soudy, že odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb. Toto tvrzení prokazuje stěžovatel kopií z odesílací knihy JUDr. K., dle které bylo 21. prosince 2001 odesláno Krajskému soudu v Hradci Králové sdělení o odstoupení právního zastupování stěžovatele a dále skutečností, že faxová zpráva téhož obsahu odeslaná Vrchnímu soudu v Praze prokazuje, že odvolací soud byl vyrozuměn o odstoupení dne 28. ledna 2002. V této souvislosti nutno konstatovat, že z obsahu spisu nevyplývá, že by obecné soudy byly vyrozuměny o odstoupení obhájce přede dnem rozhodování odvolacího soudu, odeslání shora konstatovaného sdělení nalézacímu soudu stěžovatel nepotvrzuje doručenkou. Rovněž skutečnost, že na faxové zprávě doručené odvolacímu soudu 21. února 2002 je uvedeno datum 28. 12. 02 (jak bylo již shora uvedeno, mělo jít zřejmě o datum 28. ledna 2002), nijak nepotvrzuje, že fax byl toho dne skutečně odeslán, stěžovatel k ústavní stížnosti nepřiložil doklad potvrzující den odeslání faxu (např. tzv. faxový ústřižek). Lze tedy konstatovat, že odvolacímu soudu ke dni jeho rozhodování o podaném odvolání nebyla známa skutečnost, že JUDr. K. odstoupil od zastupování stěžovatele a neměl proto důvod mu nového obhájce ustanovovat. Odvolací soud odmítl podané odvolání podle §253 odst. 3 tr. ř., po splnění poučovací povinnosti podle §249 odst. 1 tr. ř. a poskytnutí součinnosti při odstranění vad podání podle §251 odst. 1 tr. ř., tomuto postupu nelze vytknout žádné pochybení. Pochybil naopak obhájce, pokud odvolání neodůvodnil již před výzvou předsedy senátu, přičemž ve smyslu §20 odst. 4 zákona o advokacii byl povinen po dobu 15 dnů ode dne odstoupení od smlouvy o poskytování právních služeb činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu a nevyrozuměl obecné soudy o odstoupení od zastupování stěžovatele, a to ani po výzvě k odstranění vad podaného odvolání. Pochybil rovněž stěžovatel, který zkomplikoval komunikaci se svým obhájcem a soudy tím, že se odstěhoval, aniž by jim místo svého nového bydliště oznámil, neinformoval včas soudy o odstoupení JUDr. K. a nepožádal o ustanovení nového obhájce.
Podle názoru Ústavního soudu nelze přisvědčit ani další stěžovatelově námitce, že pokud bylo odvolání podáno do výroků o vině i trestu, měl odvolací soud ve smyslu §254 tr. ř. meritorně přezkoumat napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. V tomto ohledu je nutno uvést následující: Odvolání bylo jako poštovní zásilka podáno dne 21. prosince 2001 a nalézacímu soudu bylo doručeno dne 28. prosince 2001 tedy ještě před účinností tzv. velké novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Dle tehdejšího ustanovení §249 tr. ř. byl sice obhájce, který podával za obžalovaného odvolání, povinen je odůvodnit tak, aby bylo patrno, v které části je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo, nicméně odvolací soud musel napadený rozsudek přezkoumat, i když tato povinnost nebyla splněna a odvolání zůstalo zcela neodůvodněno. Odvolací soud však od 1. ledna 2002 musel postupovat podle nového znění trestního řádu, neboť procesní úkon je zásadně prováděn podle procesního práva účinného v době, kdy se koná. Odůvodnění odvolání je ve smyslu §249 odst. 1 tr. ř., ve znění platném od 1. ledna 2002, jeho obligatorní obsahovou náležitostí. Pokud vady odvolání (tj. absence odůvodnění) nebyly přes výzvu podle §251 odst. 1 tr. ř. v zákonné lhůtě odstraněny, nebyl odvolací soud oprávněn posuzovat meritorně napadený rozsudek, ale byl povinen odvolání odmítnout podle §253 odst. 3 tr. ř., což učinil. JUDr. K. jako osoba znalá práva si přitom měl být vědom této změny právní úpravy a měl učinit kroky, které by takovému rozhodnutí odvolacího soudu zabránily (odůvodnit odvolání v patnáctidenní lhůtě ve smyslu §20 odst. 4 zákona o advokacii, včas uvědomit obecné soudy o svém odstoupení od právního zastupování stěžovatele).
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu