ECLI:CZ:US:2004:2.US.76.04
sp. zn. II. ÚS 76/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2003, sp.zn. 46 T 4/2000 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 1 To 32/2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl změněn rovněž shora uvedený rozsudek soudu prvého stupně tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1,3, tr.zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 600.000,- Kč. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1226/2003, odmítnuto, jak uvádí stěžovatel z důvodů formálních, neboť pochybení, jichž se soudy dopustily, se s ohledem na jejich procesní charakter nepodařilo subsumovat pod některý ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel nenapadá.
Trestného činu se měl stěžovatel dopustit společně se spoluobviněným K. M. tím, že po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vyřešit a vypořádat své vzájemné peněžité závazky na úkor třetích osob, obžalovaný K. M. s vědomím stěžovatele pod záminkou vyřizování úvěru na zakoupení hotelu S. J. v Hradci nad Moravicí, příslibem zaměstnání K. S. a půjčky finančních prostředků E. Z. z poskytnutého úvěru, přesvědčil jmenované k poskytnutí zástavy jejich nemovitého majetku k zajištění půjčky, kterou měl obdržet od blíže nespecifikované osoby a Č. s., a.s. k úhradě nákladů spojených s vyřízením úvěru, přestože se ve skutečnosti nejednalo o zajištění závazku zřízením zástavního práva, ale o převod nemovitosti kupní smlouvou, přičemž v rozporu s úmyslem poškozených, kteří byli obžalovaným nepravdivě informováni, že se jedná jen o formalitu, byly vyhotoveny kupní smlouvy o převodu specifikovaných nemovitostí v hodnotě 1.750.000,- Kč (E. Z.) 2.000.000,- Kč (K. S.), včetně návrhu na zahájení řízení o zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž v kupních smlouvách bylo konstatováno zaplacení kupních cen, aniž by ve skutečnosti byly kupní ceny prodávajícím zaplaceny, v důsledku čehož nemohli postupovat dle čl. V kupních smluv a vrácením kupních cen rozvázat účinnost kupních smluv a nadále si tak zachovat své vlastnické právo k nemovitostem, které takto bylo zapsáno ve prospěch stěžovatele, čímž způsobili E. Z. škodu ve výši 1.750.000,- Kč a K. S. škodu nejméně 2.000.000,- Kč.
Stěžovatel namítá, že ve vztahu k němu nikdy nedošlo k řádnému zahájení trestního stíhání, neboť popis skutku, jak je uveden v záznamu o sdělení obvinění ze dne 7. 5. 1999, neobsahuje popis subjektivní ani objektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1,4, tr.zák. Pokud byl stěžovatel souzen a pravomocně odsouzen přesto, že účinky zahájení trestního stíhání předvídané §160 tr.ř. nikdy nenastaly, došlo k výraznému zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
V průběhu řízení ani nebyl ze strany jednotlivých orgánů činných v trestním řízení respektován požadavek na zachování totožnosti skutku. Stěžovatel poukazuje na odlišnosti ve formulaci popisu skutku ve sdělení obvinění, v usnesení o spojení věcí ke společnému řízení s trestní věcí K. M., v obžalobě a k dílčím doplněním skutkové věty v řízení před soudem. Dále poukazuje na naprostou nesrozumitelnost formulace popisu skutku, z něhož vůbec nevyplývá, v čem konkrétně mělo spočívat stěžovatelovo protiprávní jednání, pro něž byl trestně stíhán. Stěžovatel tak byl odsouzen pro skutek, jehož podstatu nelze ani po opakovaném, velmi podrobném a pečlivém studiu skutkové věty s jistotou definovat. Nesrozumitelnost popisu skutku ztěžuje či úplně vylučuje účinné uplatnění práva na obhajobu.
Stěžovatel uvádí, že těžištěm jeho stížnosti je nesouhlas se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s hodnocením důkazů. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na naprosto nepřesvědčivých skutkových závěrech a na důkazech připouštějících více výkladů. Výpověď stěžovatele o průběhu celé události je podporována listinnými důkazy a výpověďmi svědků. Soudy však tyto důkazy nevzaly v potaz, případně je paušálně odmítly jako nevěrohodné a odvolací soud v případě některých důkazů při jejich hodnocení vyvodil z téhož důkazu odlišné závěry ve vztahu k poškozeným a jiné ve vztahu k stěžovateli. Hodnocení klíčového důkazu, tj. tvrzení poškozených, bylo dle stěžovatele provedeno v rozporu se zásadami formální logiky a zdravého rozumu vůbec. Oba poškození jsou plnoleté a ve způsobilosti k právním úkonům nijak neomezené osoby a nelze proto považovat za pravdivé jejich tvrzení, že podepsali kupní smlouvu o prodeji svých nemovitostí, v níž výslovně stvrdili převzetí sjednané kupní ceny, aniž by nemohli předvídat, že tato smlouva vyvolá důsledky v ní uvedené. Dle stěžovatele poškození v trestním řízení nevypovídali pravdivě, neboť od svéprávných osob nelze očekávat iracionální nerozvážnost při právních úkonech majetkoprávní povahy. Stěžovatel déle vyslovuje námitky ke způsobu hodnocení jednotlivých důkazů, zejména k závěru soudu ohledně nevěrohodnosti výpovědi advokáta, který sepisoval kupní smlouvy, k tvrzení poškozených o tom, že kupní smlouvy neměli po jejich sepsání k dispozici, k otázce, zda spoluobviněný si skutečně v rozhodné době zajišťoval úvěr na koupi hotelu, k závěru ohledně nesolventnosti stěžovatele, k nedostatkům, jakým byl hodnocen důkaz provedený civilním spisem Okresního soudu v Prostějově, sp.zn. 7 C 258/97.
Rozhodnutí soudů jsou dle jeho názoru založena na nepřesvědčivých důkazech, představovaných svědeckými výpověďmi poškozených a spoluobviněného M., který se však snažil vyhnout trestní odpovědnosti svalením viny na stěžovatele. Důkazní situace tak spočívá v tvrzení proti tvrzení, které je však v případě stěžovatele podpořeno listinnými důkazy, zatímco v případě poškozených žádné relevantní důkazy usvědčující stěžovatele neexistují. Pokud se soudy snaží nějaké další důkazy dovozovat, činí tak za účelem vytvoření a dokreslení představy o kriminální povaze veškerého klientova počínání.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel byl od začátku řízení zastoupen obhájcem, kterému bylo umožněno vykonávat oprávnění vyplývající z ustanovení §41 tr.ř., v řízení byla respektována zásada ústnosti a bezprostřednosti provádění důkazů. Byly provedeny potřebné důkazy k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a důkazy byly hodnoceny v souladu s ust. §2 odst. 6 tr.ř. Trestní stíhání bylo zahájeno zákonem předpokládaným způsobem a byl respektován požadavek presumpce neviny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 46 T 4/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že na rozdíl od tvrzení uváděného stěžovatelem neshledal, že by v projednávané věci nebyl dodržen požadavek totožnosti skutku. Již ve své předchozí judikatuře Ústavní soud konstatoval, že v českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby, tzn. že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze, v zájmu zabezpečení práva na obhajobu obviněného, nesmí překročit (§220 odst. 1 tr.ř.). Pojem totožnosti skutku však trestní řád ani trestní zákon blíže nedefinují. Totožnost skutku je proto nutné zkoumat podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi jednotlivými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu, ale postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu věci, k nimž došlo při soudním projednávání věci (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 143/02, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 27, č. 21, Praha 2003). K zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku. Sama úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť z obžaloby (č.l. 546) a rozsudku soudu prvého (č.l. 986) i druhého stupně (č.l. 1122) zcela jednoznačně vyplývá, že byl dodržen jak požadavek na totožnost jednání i totožnost následku. Porušení totožnosti skutku nelze vyvozovat z pouhých dílčích úprav popisu skutku provedených obecnými soudy, které měly pouze upřesňující charakter.
Ústavní soud ani neshledal, že by formulace skutkové věty byla nesrozumitelná, neboť z popisu skutku je zcela zřejmé, jakého protiprávního jednání se měl stěžovatel dopustit.
Pokud jde o námitky ohledně nedostatků sdělení obvinění, Ústavní soud konstatuje, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a úkolem Ústavního soudu není nahrazovat činnost orgánů činných v trestním řízení a obecných soudů vlastním hodnocením zákonných náležitostí záznamu o sdělení obvinění. Ústavní soud ze spisového materiálu ověřil, že stěžovatel ani jeho obhájce na nedostatky ve sdělení obvinění neupozorňovali a možnosti nápravy tvrzené protiústavnosti v řízení nevyužili. Z protokolu o výslechu obviněného na č. l. 72 a násl. vyplývá, že obviněný po poučení prohlásil, že podstatě obvinění porozuměl, ví proč je stíhán a následně ve věci vypovídal. Za této situace považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatele o tom, že účinky zahájení trestní trestního stíhání předvídané §160 tr.ř. nikdy nenastaly, uplatněné po pravomocně skončeném řízení, za ryze účelové.
Podstatou ústavní stížnosti, ostatně jak uvádí sám stěžovatel, je nesouhlas s provedeným hodnocením důkazů, kdy stěžovatel podává vlastní interpretaci provedených důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů, vztahujícím se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.
Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatňovány v průběhu trestního řízení v rámci jeho obhajoby a argumentace ústavní stížnosti je obsahově shodná s odvolacími důvody stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Ústavní soud, jak bylo předesláno výše, zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů, vyjma případů, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Přezkoumání a přehodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy, přichází v úvahu pouze v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud se proto primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásad trestního řízení, zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) a usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, kdy je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí dostály. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci a Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů.
Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že za situace, kdy poškození jako svéprávné osoby uzavřeli ohledně předmětných nemovitostí písemné kupní smlouvy, ve kterých navíc stvrdili převzetí kupní ceny, je vyloučeno, aby byli stěžovatelem uvedeni v omyl ohledně následku takto uzavřených kupních smluv. Jakkoliv se při zjednodušeném pohledu na věc tato argumentace může jevit jako racionální, je třeba vycházet z toho, že při posuzování trestnosti jednání se nelze omezit jen na posouzení legálnosti či charakteru dílčího právního úkonu, ale trestný čin je třeba chápat jako proces, v němž postupně dochází k naplňování jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty. Samotná okolnost, že stěžovatel uzavřel s poškozenými písemné kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, ještě automaticky neznamená, že jde pouze o občanskoprávní vztah, když okolnosti uzavření smluv nasvědčují tomu, že může jít o trestný čin podvodu spáchaný obviněným.
Ústavní soud konstatuje, že právě z tohoto hlediska obecné soudy věc opodstatněně posuzovaly. Soud prvého stupně v odůvodnění uvedl, že v tomto případě může při ryze formálním pohledu jednání obžalovaných vyvolat zdání legálnosti, přičemž na tento úhel pohledu spoléhali nejen obžalovaní, ale i další aktéři trestné činnosti. Ve svých rozhodnutích obecné soudy přitom dostatečně zdůvodnily právní závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvedl, jaké důkazy a úvahy jej vedly k závěrům, že smyslem celé transakce bylo vypořádání vzájemných majetkových vztahů mezi obžalovanými a proč považoval tvrzení o ochotě stěžovatele poskytnout K. M. půjčku na zajištění úvěru za nepravdivé. Dále uvedl, proč je přesvědčen o tom, že poškození ve skutečnosti neměli v úmyslu nemovitosti prodat a že žádnou částku za prodej nemovitostí neobdrželi, tedy že byli lživými a nepravdivými přísliby vmanévrováni do situace, kdy namísto smluv zástavních (s čímž byli srozuměni), podepsali smlouvy kupní, které jim byly předloženy v advokátní kanceláři až před samým podpisem s odůvodněním, že s ohledem na rozvazovací podmínku ve smlouvách uvedenou, se jedná i přes jiný typ smlouvy jen o pouhou formalitu, přičemž účinky kupní smlouvy nebyli schopni zvrátit, neboť kupní cena jim nebyla vyplacena a nemohli ji tak ve stanoveném termínu vrátit. Soud prvního stupně se zabýval obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Všechny ve věci provedené důkazy vzájemně konfrontoval, všestranně je vyhodnotil a podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil, přičemž uvedl, proč uvěřil tvrzení poškozených a nikoliv protikladnému tvrzení obžalovaných.
Odvolací soud, poté co v souladu s ust. §259 odst. 3 písm. a) tr.ř. opětovně provedl výslech poškozených, potvrdil správnost skutkových zjištění a právních závěrů nalézacího soudu. Vypořádal se se všemi námitkami obžalovaných a uvedl, proč nebyly způsobilé přivodit změnu rozhodnutí v jejich prospěch .
Nezbývá než konstatovat, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se odpovídajícím způsobem vypořádal i soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř.. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující princip sebeomezení v rámci jemu svěřených kompetencí, stěžovatelem předestřená polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; II. ÚS 182/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení sv. 31, č. 130). Ústavní soud je oprávněn korigovat pouze extrémní případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (sp. zn. IV.ÚS 570/03). Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nedoplnily dokazování o návrhy na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
V posuzované věci však Ústavní soud, jak je podáno výše, neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho základních práv a opravňovalo zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Za této situace se Ústavní soud již nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu