ECLI:CZ:US:2004:2.US.91.03
sp. zn. II. ÚS 91/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K. L., zastoupené Mgr. R. Š., proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2003, sp. zn. 1 KZv 58/2001, a postupu Policie České republiky, Správy Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Českých Budějovicích, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2003, domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud a) zruší rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2003, čj. 1 KZv 58/2001-501, b) přikáže Policii ČR, Správě Jihočeského kraje v Českých Budějovicích vrátit stěžovatelce do tří dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu částku 799.000,-Kč. Poukazuje na nezákonně provedenou domovní prohlídku v jejím bytě, při níž byla mimo jiné zabrána finanční hotovost ve výši 799.000,- Kč. Tvrdí, že tyto peníze jsou jejím majetkem, což v protokolu o domovní prohlídce potvrdil její druh C. D. a později i dcera L. K.. Stěžovatelka opakovaně žádala příslušný policejní orgán o vrácení této peněžní částky, čemuž nebylo vyhověno. Stěžovatelka proto požádala dne 23. 9. 2002 o vrácení peněz Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích a tuto žádost spojila se stížností na postup policie v souvislosti se zabráním peněz při nezákonně provedené domovní prohlídce. Žádosti nebylo vyhověno s tím, že o jejím nároku rozhodne v konečné fázi soud. Stěžovatelka tvrdí, že vniknutím do jejího bytu policejním orgánem a zabráním finanční hotovosti bylo porušeno její ústavní právo na domovní svobodu dle čl. 12 odst. 1, 2 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, nerozhodnutím o vrácení peněz pak její právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 1308/2001, Ústavní soud zjistil, že na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem v Hradci Králové dne 25. 10. 2001, pod sp. zn. Nt 1308/2001, byla dne 29. 10. 2001 v bytě stěžovatelky (družky podezřelého C. D.) provedena domovní prohlídka, při níž byla mimo jiné zabavena finanční částka ve výši 799.000,-Kč. Stěžovatelka žádala dne 15. 11. 2001, 15. 2. 2002 a 7. 5. 2002 Krajský úřad vyšetřování Jihočeského kraje v Českých Budějovicích o vrácení této hotovosti, o níž tvrdila, že je jejím majetkem. Příslušný policejní rada jí dopisy ze dne 22. 11. 2001 a 16. 5. 2002 sdělil, že původ peněz je sporný a že v daném stádiu vyšetřování nelze rozhodnout o tom, zda jde o její majetek. Na žádost stěžovatelky o vrácení peněz ze dne 23. 9. 2002, spojenou se stížností na postup vyšetřovatele, reagoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích přípisem ze dne 10. 1. 2003, čj. 1 KZv 58/2001, v němž jí sdělil, že v jednání policejních orgánů při provádění domovní prohlídky i v postupu policejního rady neshledal pochybení. S odkazem na podmínky stanovené pro vydání věci dle §80 odst. 1 trestního řádu jí sdělil, že o uplatněném nároku rozhodne v konečné fázi soud.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila coby účastník řízení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Výpovědi stěžovatelky a její dcery o původu zabavených peněz označila za nevěrohodné s tím, že hodlá prokázat, že se jedná o peníze, které obviněný C. D. získal trestnou činností, pro niž je stíhán. Vyjádřila se i k otázce přípustnosti ústavní stížnosti. Za poslední prostředek na ochranu svých práv stěžovatelka označila odpověď na její žádost o vrácení peněz spojenou se stížností na postup vyšetřovatele (tento přípis označuje za rozhodnutí, i když se o rozhodnutí ve vlastním slova smyslu nejedná). Pokud s odpovědí státního zástupce nesouhlasila, nic jí nebránilo domáhat se u nejblíže vyššího státního zastupitelství výkonu dohledu nad postupem nižšího státního zastupitelství. Státní zástupkyně navrhla, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadá vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2003.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.). Na splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků musí Ústavní soud nahlížet nikoli izolovaně, ale (veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí) musí považovat za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatel skutečně nemá žádný jiný efektivní prostředek k nastolení stavu, jehož se domáhá. O takovou situace však v projednávaném případě nejde.
V obecné rovině Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí o vydání věci podle §80 odst. 1 trestního řádu, jehož se stěžovatelka domáhá, nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní ani deklaratorní účinek. Jde tedy o rozhodnutí napadnutelné v občanském soudním řízení. Pokud by za této situace Ústavní soud rozhodoval o tom, zda má být takové rozhodnutí vydáno či nikoli, musel by jako předběžnou řešit otázku vlastnictví věci, jež má být vydána. Taková role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť by se tím stavěl nikoli na konec, ale na začátek sporu (srov. IV. ÚS 242/01, I. ÚS 220/03).
Samotné ustanovení §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu upravuje postup při pochybnostech o vlastnickém právu osoby k věci, kterou žádá vydat. V takovém případě se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Smyslem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ni disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 325/98). Ústavní soud má za to, že v situaci, kdy příslušné orgány činné v trestním řízení z důvodu pochybností o původu zabavených peněz tyto odmítly stěžovatelce jako osobě, která si na ně činí nárok, vydat, jí nic nebránilo ani nebrání v podání žaloby na ochranu svého vlastnického práva, čímž by byly sporné právní poměry řešeny definitivně. Vzhledem k požadované subsidiaritě ústavní stížnosti nelze proto pouhé využití stížnosti na postup vyšetřovatele, který odmítl stěžovatelce peníze vydat, považovat za vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelce zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší postup krajského státního zastupitelství v daném stádiu řízení přezkoumávat.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá i způsob provedení domovní prohlídky. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v případě nezákonné domovní prohlídky jde o zásah, který nelze odčinit jinak. Takový zásah proto přezkoumává již v průběhu neskončeného trestního řízení, a to bez ohledu na to, zda byla podána stížnost na postup vyšetřovatele (policejního rady). V absenci stížnosti (či žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu) neshledává důvod pro vyslovení nepřípustnosti ústavní stížnosti (srov. III. ÚS 287/96). Pokud tedy stěžovatelka brojí i proti samotnému postupu policejních orgánů při výkonu domovní prohlídky dne 29. 10. 2001 a v takovém postupu spatřuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, činí tak zjevně opožděně. Ústavní stížnost měla totiž podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se o zásahu do svých ústavně zaručených základních práv dozvěděla, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (tj. od konání domovní prohlídky dne 29. 10. 2001, jejímuž závěru byla, jak sama uvádí v ústavní stížnosti, přítomna.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než Ústavní stížnost v části, v níž je napadán nezákonný postup při provádění domovní prohlídky, odmítnout dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný opožděně, a v části, v níž je napadeno rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj