ECLI:CZ:US:2004:3.US.127.04
sp. zn. III. ÚS 127/04
Usnesení
III. ÚS 127/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., , zastoupeného JUDr. J. V., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 27 Co 365/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 27 Co 365/2003, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, uvedeným usnesením byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a zastaveno řízení, dále jím byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovaným (J. J,a J. J, A. H. a J. H.) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a dovolacím celkem částku 26.140,- Kč do tří dnů od právní moci daného usnesení k rukám advokáta JUDr. M. S, A. H. a J. H. pak ve stejné lhůtě na nákladech řízení za soudní poplatek z dovolání 5.000,- Kč a na nákladech státu 774,- Kč na účet Okresního soudu Praha - východ. Krajský soud takto postupoval vzhledem k tomu, že stěžovatel vzal za odvolacího řízení žalobu zpět a žalovaní neměli proti tomu námitky (§222a odst. 1 o. s. ř.), přičemž znovu musel rozhodnout o nákladech řízení státu (§148 odst. 1 o. s. ř.) i mezi účastníky navzájem (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou dne 3. 2. 1993 domáhal určení vlastnictví k v ústavní stížnosti specifikovaným pozemkům, jeho návrhu bylo rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 9. 1996, čj. 4 C 28/93-96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 23. 4. 1998, čj. 27 Co 242/97-139, vyhověno. Dále se touto žalobou stěžovatel domáhal, aby žalovaným bylo uloženo z předmětných pozemků odstranit neoprávněné stavby - rekreační chaty a zdržet se jejich dalšího užívání. V této části byl výše citovaný vyhovující rozsudek okresního soudu zrušen, a to rovněž již citovaným rozsudkem krajského soudu, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Okresní soud pak rozsudkem ze dne 9. 5. 2001, čj. 4 C 28/93-296, žalobu zamítl, odvolací soud však k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, čj. 27 Co 377/2001-332, zrušil a stěžovateli vyhověl. Nejvyšší soud ČR však na základě dovolání žalovaných toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, čj. 22 Cdo 880/2003-399, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Poté žalobce podle §107a o. s. ř. navrhl, aby do řízení vstoupily na jeho místo osoby, kterým předmětné pozemky prodal. Tento návrh Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2003, čj. 27 Co 365/2003-415, zamítl, protože nabyvatelé pozemků do řízení vstoupit nechtěli. Protože stěžovatel ztratil aktivní legitimaci ve sporu, vzal svou žalobu zpět.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nemohl jinak postupovat, a tedy nezavinil, že řízení bylo zastaveno; k tomu dodává, že k převodu pozemků došlo po právní moci rozsudku odvolacího soudu, jímž mu bylo vyhověno, přičemž prodej pozemků představoval uzavření dohody účastníků řízení po právní moci rozsudku, dle níž žalovaní měli vzít zpět dovolání a neučinili tak. Dále stěžovatel uvádí, že svým podáním u soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2000 vzal zpět svoji žalobu, kterou se domáhal vyklizení pozemků, žalovaní s tím však nesouhlasili, protože dle nich bylo třeba nastolit právní jistotu ohledně předmětných nemovitostí, a tak obecné soudy rozhodly, že se řízení nezastavuje. Z toho stěžovatel dovozuje, že nezavdal příčinu ke vzniku dalších nákladů řízení. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že byl plně úspěšný v řízení o žalobě na určení vlastnictví, k čemuž měl soud podle §142 odst. 2 o. s. ř. přihlédnout, a že když v řízení okresní soud rozhodl o zamítnutí návrhu na odstranění neoprávněných staveb, rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, proti čemuž se odvolal pouze on, žalovaní se proti rozhodnutí o nákladech řízení neodvolali (a ve svém vyjádření k odvolání uvedli, že nepožadují náhradu nákladů odvolacího řízení). Pokud soud k těmto skutečnostem nepřihlédl, postupoval v rozporu s §142 odst. 2 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čímž byl stěžovatel krácen na svém právu na úhradu nákladů řízení. V důsledku nezákonnosti příslušného rozhodnutí mělo dle stěžovatele dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby je Ústavní soud zrušil a také aby odložil jeho vykonatelnost.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Je třeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ústavně právní dimenze by mohla věc náhrady nákladů řízení dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nezavinil, že řízení bylo zastaveno. Jak Ústavní soud již judikoval, v takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), eventuálně též náhoda, a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka (viz usnesení ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, usn. č. 8). V posuzovaném případě to byl stěžovatel, kdo řízení zahájil, stejně tak to byl on, kdo způsobil, že řízení muselo být zastaveno (a tedy po celou dobu probíhalo zbytečně). V tomto ohledu nelze vyvodit, že by krajský soud zásadním způsobem pochybil (viz dále), a uvádí-li stěžovatel konkrétní okolnosti, jež dané řízení provázely, z ústavní stížnosti není zřejmá jejich souvislost se soudem aplikovaným ustanovením §146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Jde-li o argumentaci stěžovatele, že byl úspěšný v žalobě o určení vlastnictví, k čemuž měl krajský soud dle §142 odst. 2 o. s. ř. přihlédnout, nelze jí určitou důvodnost upřít. Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že výklad §146 odst. 2 věta první, §142 odst. 2, příp. §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. vymezení jejich vzájemného vztahu a následná aplikace na daný, specifický případ je záležitostí poměrně obtížnou, kdy připadá v úvahu více řešení. Pokud Ústavní soud jako důvod svého zásahu spatřoval libovůli při výkladu a použití jednoduchého práva obecným soudem (viz výše), mínil tím - vzhledem k povaze dané věci (tj. věci nemající bezprostřední souvislost s žádnými ústavně zaručenými základními právy) - případy nerespektování jednoznačného znění kogentní normy. Pokud však taková norma, resp. normy nabízejí více možností výkladu, jako je tomu v posuzovaném případě, nutno trvat na ustáleném principu v rozhodování Ústavního soudu, že interpretace a aplikace "jednoduchého" práva je věcí soudů obecných a do této činnosti Ústavní soud nemíní, přesněji řečeno není oprávněn se vměšovat.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004