ECLI:CZ:US:2004:3.US.174.04
sp. zn. III. ÚS 174/04
Usnesení
III. ÚS 174/04
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele P. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. P. H.,. o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2004 č. j. 6 A 87/2002-72 a rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 30. dubna 2002 č. j. 10/NeO/3/2002/1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu a jeho vydání předcházející rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 30. dubna 2002 č. j. 10/NeO/3/2002/1. Tímto druhostupňovým rozhodnutím správního orgánu byl jím podaný rozklad zamítnut a potvrzeno rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 22. ledna 2002 č. j. 45/N/433/2002/1, jímž tato ve smyslu §183e odst. 8 písm. a) obch. zák. uložila stěžovateli zvýšit v návrhu povinné nabídky převzetí navrhovanou cenu za registrované akcie cílové společnosti E.a. s., vydané ve formě na majitele o jmenovité hodnotě 1000,- Kč, ze 100,- Kč na 156,80 Kč za jeden kus akcie.
V záhlaví citovanými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen ve svých základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší správní soud rozhodující o správní žalobě stěžovatele potom dle jeho názoru v rámci své přezkumné činnosti rovněž nepostupoval ve shodě s kautelami zakotvenými v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, zejména pokud neprováděl svá vlastní skutková zjištění.
Stěžovatel poukázal na to, že mu z důvodu nabytí podílu na hlasovacích právech ve výši 64,7 % v cílové společnosti E., a. s., vznikla povinnost učinit nabídku převzetí podle §183b obch. zák., ve znění zák. č. 370/2000 Sb. Proto nechal zpracovat znalecký posudek ústavem Bohemia Expert, s. r. o., který určil hodnotu akcie cílové společnosti ke dni 30. 11. 2001 ve výši 97,- Kč (§183c odst. 5 obch. zák.). Následně dne 14. 1. 2002 předložil Komisi pro cenné papíry povinnou nabídku převzetí při prémiové ceně za akcii ve výši 100,- Kč (§183c odst. 3 obch. zák.), přičemž tato výše citovaným rozhodnutím ze dne 22. 1. 2002 uložila podle §183c odst. 8 písm. a) obch. zák. stěžovateli zvýšit cenu za akcii na 156,80 Kč.
V takto v jeho případě konkrétně závazném určení ceny akcií spatřuje stěžovatel libovůli, když v souvislosti s hodnocením výše zmíněného znaleckého posudku vypracovaného ve smyslu §183c odst. 5 obch. zák. namítá, že ve věci rozhodující správní orgány nevycházely "ze skutkových zjištění ve znaleckém posudku obsažených", když je dle svých úvah nepřípustně modifikovaly. Nejvyšší správní soud poté označil skutková zjištění za dostačující a výslovně je převzal, aniž by přezkoumal skutkový stav. V daném kontextu stěžovatel rovněž poukázal na jím předložený důkaz, kdy nebylo zohledněno potvrzení nového auditora E., a. s., společnosti K. ČR, o potřebě rozsahu opravných položek přesahujích 300 mil. Kč a účetní ztrátě přesahující 400 mil. Kč k 31. 12. 2001. Tento potom stěžovatel kvalifikuje jako důkaz opomenutý ve smyslu judikatury Ústavního soudu, pročež z něj vyvozuje důsledky protiústavnosti postupu ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci. K celému důkaznímu procesu potom odkázal na nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 150/93, III. ÚS 166/95, III. ÚS 95/97, III. ÚS 345/2000 a III. ÚS 84/94. Konečně rovněž zdůraznil, že ustanovení o povinné nabídce převzetí tak, jak byla aplikována Komisí pro cenné papíry a potvrzena Nejvyšším správním soudem znamenají neodůvodněnou nerovnost majoritních a minoritních akcionářů při povinné nabídce převzetí, když minoritním akcionářům, kteří reagovali na povinnou nabídku převzetí, se dostalo na základě rozhodnutí Komise pro cenné papíry náhrady, která není srovnatelná s cenou, za kterou by akcie mohly být prodány, čili s cenou prémiovou, za níž akcie koupil stěžovatel jako ovládající osoba. V důsledku takto v ústavní stížnosti dále blíže rozvedených stížnostních bodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR), ani jiných orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto orgánů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
V intencích takto striktně limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Je třeba zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší vytvářet a sjednocovat judikaturu správního soudnictví, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (resp. §§17 a násl. s. ř. s.). Z uvedeného, jakož i principu sebeomezení Ústavního soudu plyne, že v případě, kdy Ústavní soud neshledá zřejmé porušení ústavních kautel, nepřináleží mu interpretaci jednoduchého práva jakkoli přehodnocovat. Došlo-li tedy ve věci stěžovatele k podřazení postupu Komise pro cenné papíry pod rozsah ustanovení §183e odst. 8 písm. a) obch. zák., když se Nejvyšší správní soud ztotožnil s tím, že byla se zřetelem ke konkrétnímu skutkovému stavu aplikována stran změny navrhované ceny "obvykle používaná objektivní kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti", Ústavní soud nespatřuje v této subsumpci s ohledem na odůvodnění citovaných rozhodnutí zásah do vpředu označených ústavně zaručených základních práv.
K hodnocení předmětného znaleckého posudku poukazuje dále Ústavní soud na to, že v něm nejsou prima facie "obsažena skutková zjištění", jak se domnívá stěžovatel, neboť pro věc relevantní skutková zjištění jsou teprve ve správním (event. soudním) řízení z tohoto důkazu vyvozována. Samotný znalecký posudek jsou orgány veřejné moci oprávněny i povinny hodnotit stejně jako ostatní důkazy (obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 432/03 ze dne 3. prosince 2003), přičemž samozřejmě toto hodnocení musí přiměřeně, tj. v rozsahu odvislém od intenzity odchýlení se od závěrů ve znaleckém posudku obsažených, racionální logickou argumentací, z níž je seznatelný jejich myšlenkový postup, řádně odůvodnit, což se v předmětné věci stalo. Nejvyšší správní soud na podporu odmítnutí stěžovatelem namítané výtky nepřípustné modifikace znaleckých závěrů přiléhavě poukázal i na to, že Komise pro cenné papíry je koncipována jako ústřední orgán státní správy, který působí jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu, pročež sama představuje odborný orgán v dané oblasti. Proto také i následné nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele, resp. jeho nezohlednění pro dovozené závěry, jež nepředstavovalo projev libovůle, odhlédnuto od charakteru tohoto důkazního návrhu a časového momentu, kdy jej stěžovatel předložil, nelze kvalifikovat jako pochybení zakládající projev opomenutého důkazu. Rovněž v ostatním se s výhradami stěžovatele Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vypořádal a postačí na jeho rozhodnutí odkázat (str. 6 a 7 rozsudku).
Ve vztahu k namítanému zásahu do principu rovnosti se Ústavní soud s názorem stěžovatele vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu neztotožňuje, když tento sám naznačil, že by si dle jeho mínění povinná nabídka převzetí zasluhovala v tomto ohledu spíše pozitivní legislativně-právní změnu.
V důsledku tohoto posouzení věci Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, v napadených rozhodnutích neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2004