ECLI:CZ:US:2004:3.US.206.04
sp. zn. III. ÚS 206/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. L. 2) Ing. V. L. 3) Ing. Z. L.právně zastoupených JUDr. Z. K. advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č. j. 16 Co 312/2003-198, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2004, č. j. 22 Cdo 2475/2003-221, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 4. 2004, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č. j. 16 Co 312/2003-198, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2004, č. j. 22 Cdo 2475/2003-221, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, č. j. 16 Co 312/2003-198, připustil částečné zpětvzetí žaloby podané Českou republikou - Českou správou sociálního zabezpečení (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 2. 2000, č. j. 7 C 187/97-98, v části, v níž bylo určeno, že Česká správa sociálního zabezpečení vykonává právo hospodaření k pozemku v rozsudku uvedeném, zrušil, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků č. parc. 438/1, 438/7, 438/8, 438/9, 438/10, 438/21, 438/22, 438/23, 438/33, 438/34, 438/35, 438/36, 438/37, 438/38, 438/39, 438/46, 438/47, 438/54, 438/56, 438/57, vedených na LV č. 56 Katastrálního úřadu Praha - město pro kat. území Radlice. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č. j. 22 Cdo 2475/2003-221, tak, že podané dovolání podle ust. §243b odst. 1, věta před středníkem, o. s. ř. (ve znění účinném před novelou provedenou zákonem. č. 30/2000 Sb., dále jen "o. s. ř."), zamítl, když dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a dovolací důvody, uvedené v ust. §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. , v posuzované věci nejsou dány.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že řízení před odvolacím soudem a hodnocení důkazů tímto soudem bylo jednostranné ve prospěch žalobce - státu, že význam důkazů ve prospěch státu byl zveličován a jejich mezery a slabiny zamlčovány a pomíjeny, zatímco důkazy ve prospěch stěžovatelů bagatelizovány či pomíjeny. Podle stěžovatelů bylo postupováno tak, jako by důkazní břemeno nesli stěžovatelé. V důsledku tohoto postupu bylo podle stěžovatelů vydáno rozhodnutí, jímž byli stěžovatelé de facto bez náhrady zbaveni svého majetku. Stěžovatelé poukazují na to, že předmětná kupní smlouva uzavřena nebyla a skutečnost, že ji nemá k dispozici žalobce, žádný ze stěžovatelů ani katastrální úřad či kterýkoli jiný subjekt, je projevem nikoliv toho, že smlouva (dokonce všechny její originály) se ztratila, ale právě toho, že nikdy uzavřena nebyla. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že provedené důkazy uzavřený okruh ve prospěch žalobního tvrzení v žádném případě tvořit nemohou a rozhodnutí soudu založené na takovém hodnocení důkazů bylo vydáno v řízení hrubě porušujícím zásady spravedlivého procesu.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 187/97.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecné soudy své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na kterou Ústavní soud v následujícím textu poukazuje.
V ústavní stížnosti stěžovatelé obecným soudům vytýkají především nesprávné hodnocení provedených důkazů.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat, zda skutkový stav byl správně zjištěn. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
V projednávané věci na základě zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, č. j. 22 Cdo 1703/2001-189, odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu znovu přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s právním názorem vyjádřeným ve svém předchozím rozsudku ze dne 16. 5. 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164 a ztotožnil se rovněž s hodnocením důkazů provedeným v tomto rozsudku. Vzhledem k výtce dovolacího soudu, že při hodnocení důkazů pominul jeden listinný důkaz, a to geometrický plán ze dne 13. 9. 1985, č. 2246020-237/85, tuto listinu soud zhodnotil samostatně i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, tak, jak předepisuje ust. §132 o. s. ř., a dospěl k závěru, že tato listina nemůže zvrátit závěry, které vyplynuly z hodnocení důkazů provedeného při předchozím přezkoumávání věci.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, napadeného ústavní stížností, vyplývá, které důkazy, na jejichž základě byl zjištěn skutkový stav věci (ust. §153 o. s. ř. ), byly v řízení provedeny, jak soud provedené důkazy hodnotil (ust. §132 o. s. ř.), a jaké právní závěry z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil. S učiněnými závěry odvolacího soudu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem se ztotožnil i Nejvyšší soud ČR, když stěžovateli podruhé podané dovolání zamítl.
Přestože v projednávané věci se smlouva o převodu předmětných nemovitostí nedochovala, její existence byla v řízení před obecnými soudy prokázána jinými důkazy, jejichž zhodnocení přísluší výlučně obecným soudům.
Z obsahu podané stížnosti Ústavní soud zjistil, že ústavně právní argumentace stěžovatelů je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili již v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti stěžovatelé v podstatě opakují námitky, které uplatnili již v předchozím řízení, především u dovolacího soudu (přesouvání důkazního břemene na žalovaného, způsob výslechu prvního stěžovatele, jednostrannost hodnocení důkazů obecnými soudy, zjištění skutkového stavu v rozporu s provedeným dokazováním atd.), a jejich dalším reprodukováním v ústavní stížnosti staví stěžovatelé Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší. S podstatnými v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami se obecné soudy - a především Nejvyšší soud ČR - ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly a odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odpovídají požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí v ust. §157 o. s. ř. Z ústavněprávního hlediska postupu obecných soudů ve věci nelze nic vytknout. Ústavní soud proto v tomto směru nepovažuje námitky za významné. Na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovateli konkrétně namítané porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy nebo čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2004
JUDr. Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu