ECLI:CZ:US:2004:3.US.223.04
sp. zn. III. ÚS 223/04
Usnesení
III. ÚS 223/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. I. S. advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 1 T 50/2002, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, sp. zn. 9 To 20/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své trestní věci odsuzující rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. listopadu 2003 (1 T 50/2002-418) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004 (9 To 20/2004-429)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, spočívající v jednostranném dokazování, resp. opomenutí prakticky všech důkazů, navrhovaných k prokázání neviny stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že žádá "Ústavní soud, aby oba napadené rozsudky zrušil a s právním názorem vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání".
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 50/2002 vyplývá, že stěžovatel byl napadenými rozhodnutími shledán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (§148 odst. 1 tr. zák.), jehož se dle odsuzujících rozhodnutí obecných soudů dopustil tím, že ve zdaňovacím období let 1996 a 1997 v Březnici, okres Příbram, jako fyzická osoba s názvem J. H. podal na Finančním úřadu v Březnici přiznání k DPH, v němž předložil fiktivní faktury, ačkoliv věděl, že se tyto obchody neuskutečnily, čímž poškodil český stát zastoupený Finančním úřadem v Březnici o částku 141.803,20 Kč. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Ústavní soud po prostudování spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 50/2002, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Ústavní stížnost stěžovatele je založena na skutečnosti, že bylo před obecnými soudy vedeno "nevyvážené" dokazování, tedy, že byly prováděny jen důkazy navržené obžalobou. Stěžovatel konkrétně uvedl, že nebyly provedeny výslechy svědků Ing. M. Ř., J. Ř,.P S., L. U.. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). Ze spisu obecného soudu vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu (obsah spisu Obvodního soudu v Příbrami - 1 T 50/2002); byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Rovněž tak se obecné soudy vypořádaly s tím, proč považovaly provedení dalších důkazů za nadbytečné. Odsuzující výrok je založen na výpovědi svědka Jiřího Květoně, pracovníka finančního úřadu, listinných důkazech (zejména zprávách Finančních úřadů v Praze 6 a 10, v Brně, v Blansku a v Hradci Králové, a fakturách) a dále pak byly provedeny i další důkazy.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. září 2004