ECLI:CZ:US:2004:3.US.268.04
sp. zn. III. ÚS 268/04
Usnesení
III. ÚS 268/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele J. J.,. zastoupeného JUDr. K. Š.advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 19 Co 403/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 19 Co 403/2002, s tím, že uvedený soud postupoval v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2002, čj. 34 C 75/2001-41, kterým bylo podle §208 odst. 1 o. s. ř. jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. 1. 2002, čj. 34 C 75/2001-20, jímž bylo k žalobě Statutárního města Brna přivoleno k výpovědi z nájmu bytu na ulici Merhautova č. p. 1020, org. č. 151 v Brně, kterou dal žalobce stěžovateli dne 13. 7. 2001. Krajský soud se v odvolacím řízení zabýval otázkou, zda došlo ve smyslu §46 odst. 4 o. s. ř. k doručení citovaného rozsudku dne 7. 2. 2002. Přitom vycházel ze skutečnosti, že stěžovateli byla daná žaloba doručena do vlastních rukou dne 22. 8. 2001 na adresu S. č. 6, takže nalézací soud neměl důvod pochybovat, že se na této adrese skutečně zdržuje. Proto mu bylo na stejnou adresu doručeno i předvolání k jednání na 17. 1. 2002, které stěžovatel převzal dne 21. 11. 2001. Přes prokazatelná dvě doručení na uvedenou adresu stěžovatel soudu nesdělil, že se na této adrese nehodlá zdržovat, ani neuvedl adresu pro doručování. Jestliže nalézací soud doručoval na tuto adresu i předmětný rozsudek, pak tedy nepochybil, přičemž z vrácené zásilky se podává, že si ji stěžovatel nevyzvedl, nikoliv však, že by se v místě doručení nezdržoval. Na základě toho krajský soud tvrzení stěžovatele, že se na adrese, na kterou byl rozsudek doručován, nezdržoval, jako účelová odmítl. Tímto se tedy ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pokud stěžovatel podal odvolání proti zmíněnému rozsudku dne 25. 6. 2002, učinil tak po zákonem stanovené lhůtě.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je hlášen k trvalému pobytu na adrese Brno, M. 151, což má být také jeho adresa pro doručování pošty. Městský soud však přesto písemnosti doručoval na adresu S. č. 6, okr. Třebíč. K této adrese nemá žádný vztah, v obci S. vlastní dům jeho rodiče, ovšem s čp. 60. Protože v srpnu a prosinci byl na návštěvě u svých rodičů, přebral ve dvou případech zde i poštu, která byla doručena na posledně uvedenou adresu, a to i přesto, že bylo uvedeno nesprávné číslo popisné, třetí zásilku od městského soudu již převzal jeho otec. Citovaný rozsudek byl rovněž odeslán na adresu S. č. 6, na poště byla zásilka uložena dne 28. 1. 2002. Dle názoru soudů došlo podle §46 odst. 4 o. s. ř. k jeho doručení dne 7. 2. 2002, takže nabyl právní moci dne 23. 2. 2003. O tom, že byl ve věci vydán rozsudek, se stěžovatel dle svého vyjádření dozvěděl náhodně dne 24. 6. 2002.
Proti postupu obecných soudů stěžovatel namítá, že mu kladou za vinu, že nesdělil adresu, na které bude přebírat svou poštu, avšak k tomu nebyl soudem nikdy vyzván, a opakuje, že měl být obesílán na adresu trvalého pobytu. Dále s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1995, č. 155/94, uvádí, že předpokladem účinnosti náhradního doručení písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, je také to, že se adresát v místě doručování v den pokusu o doručení skutečně zdržuje, avšak nebyl zastižen, a má tedy možnost si doručovanou zásilku bezprostředně po náhradním doručení převzít či vyzvednout. Zjištění v tomto ohledu provádí v první řadě orgán provádějící doručování a důsledky nesprávného závěru o tom, zda se adresát v místě zdržoval, nejsou neodvratné. Zjistí-li soud i poté, co již vyznačil u rozhodnutí doložku právní moci, že se adresát v místě doručení nezdržoval, pak platí, že písemnost nebyla řádně doručena a postup soudu, který by tento nesprávný závěr pošty převzal, by byl vadný. Stěžovatel v návaznosti na to opět tvrdí, že k místu, kam byl daný rozsudek doručován, nemá žádný vztah, a tedy se tam nemohl ani zdržovat, ani danou zásilku převzít; proto nemohlo dojít k řádnému doručení. Závěrem stěžovatel poukázal na právní závěry týkající "náhradního doručování", které jsou obsaženy v rozsudku Nejvyššího soudu ČR a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 92/01. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2002, čj. 34 C 75/2001-20, neboť výkonem tohoto rozhodnutí by mu byla způsobena nepoměrně větší újma, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout Statutárnímu městu Brno.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že se na adrese, na níž soud prvního stupně doručoval odvoláním napadený rozsudek, nezdržoval, přičemž mu mělo být doručováno na adresu trvalého bydliště. Jak Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, v ústavní stížnosti se v podstatě jen opakuje stěžovatelova argumentace, kterou uplatnil již v odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2002, čj. 34 C 75/2001, přičemž z ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brně je patrné, že se s touto argumentací plně vypořádal a jeho závěrům lze ztěží co vytknout. Jak je totiž ze soudního spisu zřejmé, v žalobě, a to na její titulní straně, Statutární město Brno uvedlo, že se stěžovatel má zdržovat na adrese S. 6, na straně 2 se však podává, že se má zdržovat v rodinném domku svého otce na adrese S. čp. 60. Na straně 11 soudního spisu je kopie zápisu ze dne 5. 6. 2001 společnosti BYTASEN, spol. s r. o., (která patrně spravovala z pověření Městské části Brno - sever dům na M. ulici č. 151 v Brně), ve kterém se uvádí, že stěžovatel se má zdržovat na posledně uvedené adrese. Lze tedy dovozovat, že adresa, na níž se měl stěžovatel zdržovat, nebyla v důsledku chyby v psaní správná a s touto chybou byla převzata i soudem prvního stupně. Přesto však ve dvou případech, a to dne 22. 8. 2001 a 21. 8. 2001, byla poštovní zásilka stěžovateli doručena, další pak byla dne 27. 12. 2001 převzata otcem stěžovatele. Z uvedeného je zřejmé, že i když nalézací soud uvedl při doručování svého rozsudku nepřesnou adresu, díky místním poměrům bylo doručováno na správnou adresu, a tak jde o pochybení formálního rázu, jež nemělo žádný dopad na práva stěžovatele. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu se zákonem, neboť doručoval tam, kde stěžovatel mohl být zastižen (§46 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže se v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká konstatování, že stěžovatel soudu nesdělil, že se na dané adrese nadále nehodlá zdržovat a neuvedl jinou adresu, na niž mu mají být písemnosti doručovány, s odůvodněním, že nebyl ke sdělení takové adresy vyzván, pak ani v tomto ohledu krajský soud nepochybil. Jednalo se totiž nikoliv o výtku, ale argument, kterým krajský soud podpořil svůj závěr, že tvrzení stěžovatele, že se na uvedené adrese nezdržoval, je účelové (resp. nepravdivé). Pokud jde o argumentaci stěžovatele ohledně toho, že mu mělo být doručováno na adresu M. č. 151, Brno, touto se již zabýval městský soud, přičemž vycházel z tvrzení samotného stěžovatele, že vůbec nájemcem předmětného bytu není, a ani těmto závěrům, resp. závěrům krajského soudu, který se s názory městského soudu ztotožnil, nelze nic vytknout. Ústavní soud nemůže při této příležitosti nezmínit skutečnost (které si již povšiml krajský soud), že v ústavní stížnosti je jako adresa stěžovatele uvedeno "S.č. 6".
Protože - z pohledu námitek obsažených v ústavní stížnosti - Ústavní soud v napadeném usnesení nezjistil vady, jež by eventuálně mohly zakládat jeho protiústavnost, nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2002, čj. 34 C 75/2001-20, podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl (v prvé řadě) možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2004