ECLI:CZ:US:2004:3.US.364.04
sp. zn. III. ÚS 364/04
Usnesení
III. ÚS 364/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. B. zastoupeného JUDr. F. V., advokátem .proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2003, sp. zn. 6 To 20/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2003 (6 To 20/2003) a tvrdil, že postupem obecných soudů v jeho trestní věci došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. ledna 2003 (4 Tz 57/2002) bylo na základě stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněného (stěžovatele), zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001 (6 To 376/2001), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 2001 (46 T 31/99), jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví (§224 odst. 1, 2 tr. zák.), jehož se měl dopustil tím, že jako zástupce majitelů objektu "Ovčírna" Praha 4 uzavřel nejpozději dne 11. 7. 1998 s poškozeným M. F. ústní smlouvu o dílo, spočívající v odklizení krovu na shora uvedené nemovitosti za částku 20.000,- Kč, přičemž si byl vědom, že podle závěru statického posouzení musí všechny demoliční a zabezpečovací práce na objektu provádět renomovaná stavební firma se zkušeností s demoličními pracemi, což poškozený nebyl, neboť podnikal pouze na základě živnostenského oprávnění v oboru zednictví, přičemž poškozený započal s pracemi na objektu "Ovčírna" dne 15. 7. 1998 v 8.30 h a ve 12.45 h došlo k sesutí krovů, stropní klenby a obvodového zdiva, přičemž poškozený M. F. utrpěl v důsledku zavalení spadanými částmi zlomeninu klenby a spodiny lební a rozsáhlé pohmoždění mozku a těmto zraněním na místě podlehl. Stěžovatel byl za tento trestný čin podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně jím byla poškozená A. F. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze poté ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 19. února 2003 (6 To 20/2003) rozhodl tak, že stěžovatel je vinen trestným činem ublížení na zdraví (§224 odst. 1 tr. zák.), za což byl podle §224 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Poškozená A.F. byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003 (6 To 20/2003) podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2004 (7 Tdo 177/2004) odmítnuto z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že délka trestního řízení byla nepřiměřeně dlouhá a tedy v rozporu s §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Trestní řízení mělo být tedy podle jeho názoru zastaveno. Stěžovatel uvádí, že bylo zahájeno dne 4. ledna 1999 a pravomocně skončeno až dne 19. února 2003. V této souvislosti odkazuje na publikovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 4/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tz 316/2001. Jeho druhá námitka směřuje proti nesprávnému hodnocení důkazů, a to v tom směru, že znal obsah znaleckého posudku a že byla sjednána schůzka, na kterou se poškozený nedostavil. Podle názoru stěžovatele byla vědomá nedbalost nesprávně posouzena, když z dostupných důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že došlo pouze k neformálnímu jednání s poškozeným, on sám proto neměl vědomost o tom, že poškozený je nezpůsobilý k provedení předmětných prací. Stěžovatel si nechal předložit od poškozeného živnostenské oprávnění. Nemůže se ztotožnit s konstatováním odvolacího soudu, že opomenul jednání, ke kterému byl povinen a nezabránil vstupu poškozeného na oplocený a zabezpečený pozemek. Obecné soudy ani neřekly, jak se měl stěžovatel chovat, aby zabránil neoprávněnému vniknutí poškozeného do zabezpečeného objektu. Podle stěžovatele bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený vnikl do těchto prostor násilím a navíc s vědomím, že se ve večerních hodinách má konat schůzka, kde budou projednány podmínky zakázky a na kterou měl poškozený přinést doklady prokazující jeho způsobilost k provedení práce. Stěžovatel nemůže nést odpovědnost za nezákonné a riskantní jednání poškozeného, když nemohl vědět a předpokládat, že poškozený do zabezpečeného prostoru vnikne násilím a bude tam zcela neodborně a v rozporu se všemi technickými a bezpečnostními pravidly vykonávat činnost, která měla být teprve předmětem jednání. Stěžovatel poukazuje na nesprávnost dílčích tvrzení v odůvodnění napadeného rozsudku a vpředu označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Stručně shrnuto tvrdí, že obecný soud rozhodl o vině a trestu ohledně jednání, které nemůže být trestným činem. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K prvnímu tvrzení stěžovatele, týkajícímu se zastavení jeho trestního stíhání z důvodů průtahů v řízení v jeho věci, lze konstatovat, že jakkoli je Ústavní soud přesvědčen o tom, že trestní řízení má probíhat efektivně a má být skončeno v přiměřené lhůtě, neztotožňuje se s názorem stěžovatele, že trestní řízení je možné zastavit z důvodu průtahů v řízení, byť by byly zapříčiněné nečinností orgánů činných v trestním řízení.
Podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1. Žádná z nich a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Ostatně na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002 - 5 Tdo 178/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 - 5 To 3/02 a další). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Trestní stíhání nemůže být tedy podle názoru Ústavního soudu zastaveno toliko z důvodů průtahů v řízení, bez ohledu na to, čím byly průtahy způsobeny. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 217/03, III. ÚS 346/02, nepublikována, a další). Naopak je v rozporu s účelem trestního řízení, jímž je mimo jiné zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (§1 odst. 1 tr. ř.). Pro úplnost je na místě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům v řízení před obecnými soudy, byl oprávněn domáhat se v jeho průběhu nápravy jiným procesním způsobem [§170 písm. a), §174 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Obdobně nedůvodná jsou i další tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, ale i k ústavní stížnosti připojeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR se podává, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) a na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. Z odůvodnění zmíněných rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
V souvislosti s vlastním hodnocením důkazů lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší v daných souvislostech "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Svou povahou jsou tato tvrzení, na nichž je část jeho ústavní stížnosti založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne z vyložených důvodů; zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. října 2004