ECLI:CZ:US:2004:3.US.367.04
sp. zn. III. ÚS 367/04
Usnesení
III. ÚS 367/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. J. Š. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2004, sp. zn. 11 Tdo 315/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 7 To 70/2003, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. listopadu 2002, sp. zn. 1 T 228/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a i co do jiných formálních požadavků ve shodě s tímto zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], po předložení úplných kopií napadených rozhodnutí na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2004 (11 Tdo 315/2004) a jemu předcházející odsuzující rozhodnutí obecných soudů [usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2003 (7 To 70/2003-146) a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. listopadu 2002 (1 T 228/2002-120)] a tvrdil, že mu bylo v řízení před obecnými soudy upřeno právo na spravedlivý a řádný proces a došlo k porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. listopadu 2002 (1 T 228/2002-120), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2003 (7 To 70/2003-146), byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění (§241
odst. 1 tr. zák.). Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění obecných soudů dopustil tím, že v noci z 6. 10. 2001 na 7. 10. 2001 v místě trvalého bydliště v domě čp. 18 v Čenkovské ulici v Třešti proti vůli a přes zjevný fyzický odpor vykonal soulož s manželkou Ing. I. K.. Za to byl podle §241 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl postupem podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Současně byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Jihlava, škodu ve výši 5.042,- Kč.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2005 (11 Tdo 315/2004) odmítnuto [§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ust. §265b tr. ř.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že odsuzující rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném posouzení skutku a tyto soudy nesprávně hodnotily jednotlivé důkazy. Tvrdí, že byly zamítány důkazy, jimiž chtěl prokázat účelovost trestního oznámení poškozené. Tyto důkazy byly bezdůvodně zamítnuty soudem I. stupně a před hlavním líčením šla z kanceláře soudce právní zástupkyně poškozené a sám soudce. Stěžovatel se domnívá, že jeho bývalá manželka vše zinscenovala, neboť chtěla z rozvodu získat maximální majetkový prospěch a trestní oznámení podala v době, kdy odmítl přistoupit na její požadavky. Zdůrazňuje, že šlo o pohlavní styk mezi manžely, nikoliv o znásilnění. Stěžovatel následně polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů. Navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jak jsou vpředu označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
K polemice stěžovatele s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, zvláště pak soudem nalézacím, se sluší konstatovat, že pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy (Okresní soud v Jihlavě a Krajský soud v Brně) postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu podle jeho ustálené judikatury "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Napadená rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna a obecné soudy se v nich postačujícím způsobem vypořádaly s obhajobou stěžovatele a s tvrzeními, která uplatnil ve svém odvolání a dovolání; z odůvodnění odsuzujících rozhodnutí pak vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, rovněž nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají. Rozsah provedeného dokazování se jeví rovněž jako postačující pro rozhodnutí o vině stěžovatele. Okresní soud v Jihlavě řádně zdůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. Závěr o vině není založen pouze na výpovědi poškozené, ale je opřen i o výpověď nestranné svědkyně MUDr. M. K., která vypověděla, že se jí stěžovatel při ošetření poškozené k znásilnění spontánně doznal (jmenovaná lékařka byla přivolána matkou stěžovatele do jeho domu). Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti jsou spíše nesouhlasem s právním názorem obecných soudů o jeho vině a tedy s věcnou správností odsuzujících rozhodnutí obecných soudů, což však - jak již bylo řečeno - Ústavnímu soudu přezkoumávat v těchto souvislostech nepřísluší. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný (stěžovatel) uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou totiž součástí nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), jak tomu v dané věci bylo.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004