ECLI:CZ:US:2004:3.US.373.03
sp. zn. III. ÚS 373/03
Usnesení
III. ÚS 373/03
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S., a. s., zastoupené JUDr. J. S., advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, čj. 29 Odo 430/2002-178, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2001, čj. 5 Cmo 398/2001-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, čj. 29 Odo 430/2002-178, jakož i jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2001, čj. 5 Cmo 398/2001-124, když tvrdila, že prvně uvedený soud porušil její ústavní práva vyplývající z čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a tomu odpovídající mezinárodní závazky.
Jak Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 264/99 zjistil, posledně zmíněný soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, čj. 50 Cm 264/99-106, rozhodl v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., jako právního nástupce Investiční a Poštovní banky, a. s. (dále jen "I., a. s."), proti žalovaným - společnosti F., spol. s r. o., a stěžovatelce, o námitkách stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 22. 2. 1999, čj. Sm 40/99-5, tak, že se uvedený směnečný platební rozkaz, jímž bylo uloženo žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 23.027.397,- Kč s 6% úrokem ročně, počínaje 13. 12. 1997 do zaplacení, odměnu ve výši 76.758,- Kč a nahradit jí náklady řízení, ponechává vůči stěžovatelce v platnosti. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně je majitelem směnky vlastní, vystavené dne 21. 1. 1997 v Praze prvním žalovaným ve prospěch společnosti D., spol. s r. o., s doložkou "bez protestu" a termínem splatnosti 12. 12. 1997. Avalistou ze směnky je stěžovatelka, za výstavce i avalistu směnku podepsala tatáž osoba (Ing. Karel L.). Uvedená směnka sloužila k zajištění úvěru poskytnutého společnosti Fortis, spol. s. r. o., (tj. první žalované) ze strany společnosti D., spol. s r. o., jež byla ve stoprocentním vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně (tj. I., a. s.). Směnka byla v densvého vystavení společností D., spol. s r. o., indosována na I., a. s., za cenu 20.000.000,- Kč. Dle soudu nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by daný obchod byl naplánován předem s úmyslem indosatáře poškodit stěžovatelku tím, že na ni přenese veškeré riziko tohoto obchodu.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, napadeným touto ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí k námitce stěžovatelky, týkající se neplatnosti právního úkonu - rukojemského prohlášení, a to vzhledem k §196a odst. 2 a 4 obchodního zákoníku, poznamenal, že pokud stěžovatelka tvrdila, že šlo o zajišťovací směnku, pak toto není vlastnost směnky, ale jde jen o její funkci, která se může měnit, a z hlediska práva z toho nic nelze dovozovat. Dále konstatoval, že rukojemský závazek je zajištěním směnečně právním, nikoliv zajištěním směnečných povinností některého ze směnečných dlužníků, kdy směnečný rukojmí negarantuje zaplacení směnky určitým dlužníkem, ale garantuje zaplacení směnky vůbec (čl. I. §30 zákona č. 199/1950 Sb., směnečného a šekového, dále jen "zákon směnečný a šekový"). Podpis rukojmího se na směnce ocitá po dohodě s někým, zde po dohodě s D., spol. s r. o. Je-li taková dohoda v rozporu s citovaným ustanovením obchodního zákoníku, směnečný závazek nemá přípustný důvod pro rozpor směnečné smlouvy se zákonem, z čehož však nevyplývá neplatnost směnečného závazku, a tedy námitka směnečné neplatnosti podpisu rukojmího, ale jen kauzální námitka vadného důvodu rukojemství, jinak ovšem platného. Tato námitka však nebyla vznesena. K výhradám stěžovatelky ohledně jejího podpisu vrchní soud uvedl, že se jedná o tzv. podnikové zastupování (nikoliv tedy ve smyslu §22 a násl. občanského zákoníku či čl. III §3 zákona směnečného a šekového), přičemž jde o to, zda v daném okamžiku bylo možno třetími osobami považovat podpis předsedy představenstva za podpis představenstva. V daném případě podpis stěžovatelky na směnce odpovídá jednomu ze způsobů podepisování, jenž byl v rozhodné době uveden v obchodním rejstříku; pokud se mění oprávnění jednat, je účinné vůči třetím osobám až když z tohoto faktu mohou vycházet. Stáří zmocnění není pro posouzení rozhodné, nesprávné je i tvrzení, že by zmocnění mělo být po nějakém čase obnovováno nebo že by si je měla protistrana prověřovat. Vrchní soud dále vycházel z toho, že mezi I., a. s., a D., spol. s r. o., existoval natolik úzký vztah, že prvně uvedená společnost (jako indosatář) se nemůže dovolávat ochrany ve smyslu čl. I §17 zákona směnečného a šekového. Proto bylo třeba se zabývat kauzální námitkou, že celý úvěrový obchod byl druhem podvodu na stěžovatelce. Přitom vrchní soud dospěl k závěru, že i když poskytnutí úvěru vykazuje určité nepravidelnosti (např. proč byl úvěr poskytnut přes D., spol. s r. o., když byl čerpán k tíži banky), nevyplývá z toho, že šlo o jednání od počátku k tíži stěžovatelky; rovněž z ničeho nevyplývá, že zúčastnění počítali s tím, že by úvěr nebyl prvním žalovaným vůbec splacen, či že by s tím počítali jako nikoliv se skutečností, která nastane spíše, než že by jím splacen byl.
Proti výše uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ČR zamítl. Vycházel přitom z toho, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., přičemž za otázku zásadního právního významu v prvé řadě považoval tu, zda je vlastní směnka, jejímž právním důvodem je zajištění závazku výstavce, neplatná, jestliže směnečný rukojmí neměl souhlas valné hromady k převzetí rukojemství (§196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 142/1996 Sb.). V daném ohledu dospěl k závěru, že citované ustanovení zakazuje uzavření smlouvy o zajištění závazku, přičemž samotný podpis avalisty na směnce je již jen realizací takového závazku. Pokud nebyl k uzavření smlouvy o převzetí směnečného rukojemství souhlas valnou hromadou udělen, pak je tato absolutně neplatná, což ovšem nezpůsobuje neplatnost směnky či neplatnost podpisu osoby, která převzala rukojemství, nýbrž pouze (eventuálně) zakládá kauzální námitku avalisty ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze směnky. Dovolací soud se dále zabýval tím, zda podpis Ing. K. L. zavazoval stěžovatelku, načež dospěl k závěru, že stanovy stěžovatelky určovaly, že jménem představenstva je oprávněn jednat i jeden člen představenstva, jestliže tím byl představenstvem písemně pověřen; toto ustanovení stanov zakládá oprávnění pověřeného člena představenstva jednat jménem společnosti (§13 odst. 1 a §191 odst. 1 obchodního zákoníku). Prokázala-li se konkrétní osoba tímto písemným, se stanovami souladným pověřením, je její jednání třeba posuzovat v souladu s principem důvěry v zápis do obchodního rejstříku (§27 odst. 2 obchodního zákoníku). Dovolací soud uznal za otázku zásadního právního významu i tu, jež souvisí s námitkou, že směnka je výsledkem úmyslného jednání ke škodě jiného, přičemž zákon nevyžaduje pouze formu přímého úmyslu, ale postačuje i forma úmyslu nepřímého. K tomu uvedl, že tento předpoklad je nesprávný, protože důvodem jakéhokoli zajištění závazku je úmysl osoby, jejíž pohledávka se zajišťuje, v případě nesplnění závazku osobou, která jej převzala, zajistit jeho splnění jiným způsobem. Poskytnutím příslušného zajištění třetí osoba vyjadřuje souhlas s takovým uspokojením. Eventuální úmysl uspokojit věřitele zajištěné pohledávky z majetku třetí osoby, poskytující zajištění, je nedílnou součástí takového zajištění. Eventuální úmysl uspokojit závazek z majetku avalisty tedy nemůže postačovat k naplnění podmínky úmyslného jednání ke škodě jiného, neboť takový závěr by popíral samotný účel rukojemství. Vzhledem k uvedeným skutečnostem (kromě dalších) Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že došlo k odmítnutí spravedlnosti, neboť poskytování ochrany poškozeným na majetku či zdraví proti úmyslným škůdcům má patřit k základnímu poslání soudů dle čl. 90 Ústavy ČR. Podle §17 zákona směnečného a šekového se poškozenému poskytuje ochrana proti majiteli směnky - škůdci vědomému a dokonce úmyslnému. Tím je banka, která vznik zajišťovací směnky skrytě, prostřednictvím své dceřiné společnosti, vyprovokovala, ještě v den vystavení směnku v rozporu s její zajišťovací funkcí odkoupila a poté uplatnila s tím, že je pouhým nabyvatelem v dobré víře. Oporu v zákoně nemá požadavek soudu, aby poškozený k dovolání se ochrany prokazoval "komplot", jak uvedl soud vrchní, či úmysl přímý, jak dovodil dovolací soud. Dle stěžovatelky na ni úmyslně a vědomě banka přenesla veškerá a navíc značná rizika - i když byl jejím přímým úmyslem vlastní zisk, jednala s vědomím téměř jistého poškození stěžovatelky. Další námitka směřuje proti závěru soudu, že je třeba bance poskytnout ochranu osoby jednající v dobré víře. Banka totiž přijala od Ing. K. L. bez jakéhokoliv ověření 1 rok staré a již přes 1 měsíc zrušené všeobecné pověření pro jednání za stěžovatelku, jež navíc bylo v jasném konfliktu zájmů jednajícího a stěžovatelky, banka si navíc nevyžádala souhlas valné hromady ve smyslu §196a odst. 2 a 4 obchodního zákoníku. Jestliže dovolací soud konstatoval, že námitku směnečné nezpůsobilosti nelze uplatňovat proti směnce (§7 zákona směnečného a šekového), ale proti jí předcházející smlouvě, představuje to pro stěžovatelku zbavení soudní ochrany kladením nesplnitelné podmínky, když žádná taková smlouva v daném případě neexistovala, resp. obvykle ani přijetí směnky nepředchází. Pouhý závazek výstavce směnky zajistit aval směnečný od stěžovatelky není neplatný, ale pouze samotný aval směnky bez předchozího souhlasu valné hromady je úkonem v rozporu se zákonem a jen ten lze napadat. Stěžovatelka dále tvrdí, že dovolací soud se odmítl meritorně zabývat její námitkou, že podpis doložky na směnce není jejím platným podpisem a že směnku podepsala stejná osoba jak za výstavce, tak i za ručitele, protože údajně tato nebyla uplatněna ve směnečných námitkách, ačkoliv tuto námitku vznesla v zákonné třídenní lhůtě, přičemž podmínkou poskytnutí soudní ochrany není uvádět v předmětném podání i právní kvalifikaci uplatněných nároků či námitek (zde §22 občanského zákoníku) dle zásady "soud zná právo". Konečně stěžovatelka tvrdí, že přísnost směnečná je svou povahou zcela výjimečná a nelze ji vykládat extenzivně vůči osobám povinným, neboť tím dochází k porušení rovnosti stran a ke znemožnění uplatnit právo na soudní ochranu. Dle stěžovatelky totiž není zákonný podklad pro uplatňování zvýšené přísnosti směnečné proti směnečně zavázaným na výklad těch právních otázek (jako jsou např. náležitosti podpisu právnické osoby, platnost úkonu, dobrá víra, způsobilost k úkonům), které sám zákon směnečný a šekový neupravuje. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu SRN (na které se odkazuje in Kotásek, J.: Ke směnečným námitkám, oddíl IV., Obchodní právo č. 11/2000), dle kterého je neslučitelné s postavením banky a důvodem pro nepřiznání nároků směnečných, aby se banka jako specializovaný subjekt dovolávala ochrany indosatáře zajišťovací směnky proti kauzálním námitkám dlužníka, jestliže jí zajišťovací funkce směnky byla známa; pouhá vědomost o zajišťovacím charakteru směnky tedy vylučuje banku z ochrany směnečné. Banka (žalobkyně) však v posuzovaném případě o této funkci směnky nejen věděla, ale dokonce svůj obchod na tomto základě zorganizovala, a přesto soudy konstatují, že banka jednala v dobré víře. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že přístup dovolacího soudu neguje důvod sjednocení směnečného a šekového práva, jímž je jednotná použitelnost v mezinárodním obchodním styku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelka dostala plnou možnost bránit se uplatněnému nároku, měla možnost prokázat svá obranná tvrzení, kdy všechny jí navrhované důkazy byly provedeny. Podstatou ústavní stížnosti je dle uvedeného soudu snaha, aby Ústavní soud věc znovu po stránce skutkové i právní meritorně posoudil, takže se na něj obrací jako na další obecný soud. Kromě toho stěžovatelka uvádí i nepravdivé okolnosti. Vrchní soud nepoužil ustanovení čl. I §17 zákona směnečného a šekového právě proto, že vazba mezi D., spol. s r. o., a I., a. s., byla tak blízká, že co bylo možno namítat prvně uvedené společnosti, bylo možno namítat i společnosti v pořadí druhé. Přitom nebylo prokázáno, že by se D., spol. s r. o., podílela na podvodech Ing. K. L.. Ze skutečnosti, že jmenovaný jednal protiprávně, nelze dovodit, že by vadně jednala D., spol. s r. o., nebo I., a. s. Vzhledem k tomu vrchní soud navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou se zpravidla v řízení před Ústavním soudem považuje ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jichž se tento dovolává. Po přezkoumání daného případu však Ústavní soud nedospěl k závěru, že věc stěžovatelky dosahuje ústavněprávní dimenze, tedy že by napadeným rozhodnutím mohly být porušeny její ústavně zaručená práva a svobody.
Úvodem je třeba uvést, že namítá-li stěžovatelka porušení čl. 4 Ústavy ČR, má Ústavní soud za to, že uvedené ustanovení žádné konkrétní základní právo nebo svobodu nezakotvuje, ale obecně garantuje jejich ochranu. K tomu lze dodat, že z ústavní stížnosti není zřejmé, v jakém ohledu bylo uvedené ustanovení porušeno, nehledě na to, že předmětné řízení se základního práva nebo svobody netýkalo, když šlo o obvyklý soukromoprávní spor o zaplacení směnečné částky. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka měla možnost se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhat stanoveným postupem svých práv, soudy jí tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly její podání a rozhodly o nich předepsaným způsobem.
Stěžovatelka dále namítá porušení svých ústavně zaručených práv, která mají vyplývat z čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Jde-li o namítané porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, je třeba uvést, že jde o kompetenční ustanovení v rámci ústavního vymezení dělby moci, která vymezují pravomoc obecných soudů rozhodovat spory o právo mezi stranami; ochranu právům je přitom soud povinen poskytnout nejen žalující straně, nýbrž i straně žalované. Toto ustanovení přímo nezakotvuje ústavně zaručené subjektivní veřejné právo stěžovatele, nýbrž vymezuje postavení obecných soudů vůči jiným orgánům veřejné moci (viz např. nález ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 404/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 151, srov. i nález ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 87/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 66, dle kterého ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR samo o sobě rovněž nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což má vyplývat i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy ČR, upravující soudní moc).
Jde-li o námitku porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, toto ustanovení zakotvuje - jako jednu z klíčových zásad fungování a realizace soudní moci - procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před soudem; tento ústavní princip garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád, a to narozdíl od čl. 37 odst. 3 Listiny, který garantuje rovná procesní práva a povinnosti konkrétních účastníků v konkrétním řízení (viz nález ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 19/02, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 66). Dle názoru Ústavního soudu rovněž uvedené ustanovení stricto sensu základní právo nebo svobodu nezakládá, především však ústavní stížnost neobsahuje žádné tvrzení ohledně obecně nerovného právního postavení stěžovatelky ve smyslu uvedeného nálezu, přičemž eventuálním porušením posledně uvedeného ustanovení se Ústavní soud zabývá níže.
Ústavní soud se dále zabýval konkrétními námitkami, jež stěžovatelka uplatnila ve své ústavní stížnosti. Vycházel přitom ze své konstantní judikatury, dle níž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Proto není jeho úkolem zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V ústavní stížnosti v prvé řadě stěžovatelka uvedla, že došlo k odmítnutí spravedlnosti, když jí soudy neposkytly ochranu proti žalobkyni jakožto "vědomému a úmyslnému škůdci", ačkoli tato povinnost vyplývá z čl. I §17 zákona směnečného a šekového, dle kterého "poškozený" nepožívá ochrany jen proti škůdci nevědomému. Předně nelze přehlédnout, že přes zdánlivě ústavněprávní povahu dané námitky (denegatio iusticiae) jde ve skutečnosti o polemiku s názorem obecných soudů na výklad citovaného ustanovení, přičemž z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy danou otázkou podrobně zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily. K tomu dlužno dodat, že ze strany stěžovatelky zřejmě nebyly tyto závěry zcela pochopeny. Citované ustanovení zakotvuje ochranu dalších majitelů směnky ve vztahu k dlužníkovi, avšak s výjimkou těch, kteří jednali při nabývání směnky vědomě na škodu tohoto dlužníka. V posuzovaném případě však soudy vzhledem k úzkým vztahům indosanta a indosatáře nemohly učinit jiný závěr, než jaký učinily, tj. že nabyvateli směnky (indosatáři) daná ochrana nepřísluší, a tedy že stěžovatelka je oprávněna uplatňovat vůči němu námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k dřívějšímu majiteli (tzv. kauzální námitky). Jednou z těchto námitek, kterou stěžovatelka uplatňuje i v ústavní stížnosti, pak byla ta, že riziko celé transakce žalobkyně vědomě a úmyslně přenesla na stěžovatelku. Touto otázkou se opět obecné soudy podrobně zabývaly, takže nezbývá, než stěžovatelku na jejich závěry plně odkázat. Dlužno jen dodat, že daná námitka opomíjí podstatu věci, neboť legitimním zájmem věřitele je minimalizovat rizika z úvěrového obchodu vyplývající, přičemž jedním ze způsobů je zajištění úvěru třetí osobou, tedy právě vědomý a úmyslný přesun rizika na tuto osobu. Od uvedené situace je třeba odlišovat protiprávní jednání, kdy věřitel společně s dlužníkem jednají za účelem poškodit tuto třetí osobu, zde stěžovatelku, a to zpravidla ke svému vlastnímu prospěchu, avšak takovýto podíl žalobkyně, příp. společnosti D., spol. s r. o., na posuzované transakci stěžovatelka neprokázala. Hraniční pak může být situace, kdy věřitel před uzavřením smlouvy najisto věděl, že dlužník nebude schopen úvěr splácet, ovšem i toto obecné soudy posuzovaly, načež dospěly k závěru, že daná skutečnost se neprokázala.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá i to, že pokud soudy poskytly žalobkyni ochranu osoby jednající v dobré víře, postupovaly v rozporu s pojetím spravedlnosti. Ovšem skutečnost, že se stěžovatelce závěry soudů jeví jako nespravedlivé, nijak nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti, nehledě na to, že z této námitky lze ztěží dovozovat porušení konkrétního ústavně zaručeného práva. V rámci této námitky stěžovatelka argumentuje jednak tím, že žalobkyně neměla přijmout pověření pro Ing. K. L. bez ověření, protože bylo rok staré a přes měsíc zrušené. Danou otázkou se obecné soudy opět podrobně zabývaly, přičemž řádně vysvětlily, z jakých důvodů se s předmětnou námitkou stěžovatelky neztotožnily. Vycházely z principu dobré víry v zápis do obchodního rejstříku s tím, že bylo na stěžovatelce, aby v řízení prokázala, že žalobkyně v dobré víře nejednala, což se jí ovšem nepodařilo. Závěrům obecných soudů tak nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. Stěžovatelka argumentuje dále tím, že došlo k odmítnutí spravedlnosti kladením nesplnitelných podmínek pro poskytnutí soudní ochrany. Věcně ovšem jde o polemiku stěžovatelky s názory obecných soudů na výklad §196a odst. 2 a 4 obchodního zákoníku (ve znění zákona č. 142/1996 Sb.) a jeho vztahu k zákonu směnečnému a šekovému. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je však interpretace a aplikace jednoduchého práva věcí soudů obecných, a tak rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66). K porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V posuzované věci první možnost lze zcela vyloučit, v případě druhé možnosti Ústavní soud z odůvodnění napadených rozsudků zjistil, že i otázkou aplikace §196a obchodního zákoníku se soudy podrobně zabývaly, přičemž jejich závěry nelze označit za svévolné či ve zjevném rozporu s pravidly logiky. Vzhledem tomu byl Ústavní soud nucen tuto námitku jako nedůvodnou odmítnout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítala, že dovolací soud odmítl projednat řádně "skutkově" uplatněnou směnečnou námitku. Je však třeba uvést, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu musí být zdůvodněny, přičemž jejich obsah může být čerpán jak z práva hmotného, tak procesního (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, C. H. Beck, 2003, str. 658). Lze snad sice souhlasit se stěžovatelkou, že nebyla povinna uvádět zákonné ustanovení, o které se odůvodnění její předmětné námitky opíralo, na straně druhé bez znalosti práva z povahy věci lze jen ztěží směnečné námitky úspěšně uplatňovat; v každém případě bylo na stěžovatelce, aby svou argumentaci natolik konkretizovala, aby ji bylo možno obsahově ztotožnit s ustanovením §22 občanského zákoníku. Z hlediska svého obsahu však argumentace stěžovatelky, která toho má být dle ústavní stížnosti dokladem, směřovala jinam (že podpisem stěžovatelky byl pouze podpis dvou členů představenstva, že závazek stěžovatelky kvůli absenci souhlasu valné hromady je neplatný, resp. že šlo o úmyslné jednání ke škodě stěžovatelky), a proto nelze vytýkat Nejvyššímu soudu ČR, že se danou otázkou nezabýval. Skutečnost, že se jí naopak zabývaly soudy nižšího stupně, je bez právního významu.
Konečně stěžovatelka namítá porušení rovnosti stran a znemožnění uplatnit právo na soudní ochranu, k čemuž dochází extenzivním výkladem směnečné přísnosti. V podstatě jde ale o to, že žalobkyně, vědoma si zajišťovacího charakteru směnky, nebyla dle stěžovatelky oprávněna dovolávat se směnečné ochrany. Touto námitkou, jež je patrně důsledkem nepochopení závěrů obecných soudů, se již Ústavní soud zabýval výše, k čemuž lze jen poznamenat, že v daném případě judikát Nejvyššího soudu SRN není nijak v rozporu (avšak řešená problematika byla poněkud jiná a překrývala se s nyní posuzovanou jen minimálně).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. dubna 2004