ECLI:CZ:US:2004:3.US.401.03
sp. zn. III. ÚS 401/03
Usnesení
III. ÚS 401/03
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. a J. T., obou zastoupených JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 8 Co 1405/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 8 Co 1405/2003, s tím, že uvedeným rozhodnutím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci zjistil, uvedený soud usnesením ze dne 17. 4. 2003, čj. Nc 2192/2002-99, ve věci návrhu zástavního věřitele - A. Praha, a. s., v likvidaci, podaného proti dlužníkovi - Agentuře V., s. r. o., a stěžovatelům, jakožto zástavcům, na soudní prodej zástavy (rozestavěného rodinného domu) pro pohledávku 1.220.768,20 Kč s příslušenstvím, rozhodl mimo jiné tak, že se daný návrh zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelů bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, jež bylo napadeno touto ústavní stížností, změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení mezi zástavním věřitelem a stěžovateli (zástavci) tak, že zástavní věřitel je stěžovatelům povinen nahradit na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 13.675,- Kč na účet jejich právního zástupce, JUDr. Josefa N.. Odvolací soud se ztotožnil s názorem stěžovatelů vyjádřeným v odvolání, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nebyly dány důvody postupu podle §150 o. s. ř., a tak soud prvního stupně měl vycházet při rozhodování o nákladech řízení z procesního úspěchu či neúspěchu toho kterého z účastníků řízení (§142 odst. 1 o. s. ř.). Pokud však jde o výši náhrady nákladů řízení, tato nemůže, jak tvrdili stěžovatelé, vycházet z výše zajištěné pohledávky, ale sazba odměny právního zástupce musí být stanovena dle §7 písm. f) vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. v návaznosti na předmět řízení, kterým je právo k cizí věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že posledně uvedený závěr neodpovídá povaze posuzované věci. Podle nich zástavní právo plní jednak funkci zajišťovací, kde jeho účinky jsou věcněprávní, jednak funkci uhrazovací, v níž se v převážné míře projevují jeho účinky obligační. Pokud by předmětem sporu byly otázky spojené s prvně uvedenou funkcí, byly by závěry soudu správné. V dané věci se však navrhovatel domáhal uspokojení své pohledávky z výtěžku zástavy postupem podle §200y o. s. ř., přičemž chtěl dosáhnout pravé zpětné účinnosti právní normy, když hmotným podkladem pro tento postup mělo být ustanovení §165 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 367/2000 Sb.). Dle stěžovatelů předmětem sporu nebyla zástava jako taková a její věcněprávní účinky, ale údajné právo na uspokojení pohledávky, tedy obligační právo. Dle platné právní úpravy (§200y o. s. ř.), jejíž aplikace se vedlejší účastník domáhal, musí být nejprve rozhodnuto o tom, zda se prodej zástavy povoluje v řízení, které má povahu řízení nalézacího (část třetí o. s. ř.), teprve poté je možné prodej realizovat (vykonat). V dané věci tedy nejde o právo k cizí věci, ale o uspokojení konkrétní pohledávky ze zástavy - tím je ohraničen předmět sporu a dána jeho hodnota, a tak je třeba postupovat nikoliv podle speciálního §7 písm. f), nýbrž podle §3 až §6 citované vyhlášky, což má dle stěžovatelů vyplývat i z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 100. Dále stěžovatelé upozornili, že nebylo přiznáno zvýšení odměny o 20 % za zastupování více osob ve smyslu §17 odst. 2 cit. vyhlášky. Dle stěžovatelů právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů řízení je součástí práva na spravedlivý proces a souvisí s právem na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy napadené rozhodnutí porušuje základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, navrhují stěžovatelé jeho zrušení.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti. Ten uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou, protože nedošlo k porušení tvrzených základních práv a svobod. V řízení mělo dle soudu být respektováno právo na náhradu nákladů řízení, jejíž výše byla stanovena v souladu s §7 písm. f) vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to z důvodů v napadeném usnesení uvedených, a proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se zpravidla v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání daného případu však Ústavní soud nedospěl k závěru, že věc stěžovatelů dosahuje ústavněprávní dimenze, tedy že by napadeným rozhodnutím mohla být porušena jejich ústavně zaručená práva.
Jádrem ústavní stížnosti je spor o výši odměny advokáta ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb.; ve své podstatě tak jde o polemiku stěžovatelů s výkladem jednoduchého práva ze strany obecného soudu. Zde je však třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Proto není jeho úkolem zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Vzhledem k tomu platí, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66). K tomu je třeba doplnit, že zvláště pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, Ústavní soud opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
Proto k porušení výše uvedeného práva (a v souvislosti s tím i dalších ústavně zaručených práv a svobod) může dojít obvykle v těch případech, v nichž výklad zákona je skutečně ve zcela extrémním rozporu s požadavky ústavnosti; to může nastat především v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci, spočívajícím např. v nerespektování kogentní normy, anebo v takovém postupu, jenž zakládá zásadní rozpor s principy spravedlnosti, jako je např. přepjatý formalismus (viz nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Tak tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 598/2000, na niž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují, kde obecné soudy postupovaly v rozporu s jednoznačným zněním příslušné kogentní normy (§9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
O takový případ se však dle Ústavního soudu zjevně nejedná. Stěžovatelé sice namítají, že obecný soud měl aplikovat jiná ustanovení než §7 písm. f) vyhlášky č. 484/2000 Sb., avšak jejich konkrétní specifikace v ústavní stížnosti chybí, resp. z ní není patrné, jaká konkrétní, jednoznačně znějící kogentní norma měla být porušena. Postup obecného soudu se ostatně Ústavnímu soudu prima facie jako nesprávný nejeví, neboť předmětem daného řízení bylo povolení prodeje nemovitosti, nikoliv peněžitá částka (§2 odst. 1 cit. vyhlášky), když soud prvního stupně změnu návrhu zástavního věřitele (jako žalobce), aby mu stěžovatelé (jako žalovaní) byli povinni zaplatit společně a nerozdílně shora zmíněnou částku, usnesením ze dne 24. 3. 2003, čj. Nc 2192/2002-92, nepřipustil. Pokud stěžovatelé za této situace namítali porušení §17 odst. 2 cit. vyhlášky, pak okolnost, že eventuálně nedošlo ke zvýšení odměny o 20 %, ač tomu tak mělo být, jeví se Ústavnímu soudu z hlediska ústavnosti jako nepodstatná, dotýkající se pouze věcné správnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. března 2004