ECLI:CZ:US:2004:3.US.413.03
sp. zn. III. ÚS 413/03
Usnesení
III. ÚS 413/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. O., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003, sp. zn. 5 To 209/2003, spolu s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §4, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka ve své trestní věci proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003 (5 To 209/2003-175), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. března 2003 (1 T 259/2002-148), a tvrdí, že jimi a v řízení jim předcházejícím bylo porušeno její ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to tím, že jmenované obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 a §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm b), c) tr. ř. a pochybily zejména v tom, že nesprávně postupovaly při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů údajně nahradily analogií a volnou úvahou a nebyly provedeny všechny nezbytné důkazy, jimiž mohl být skutkový stav řádně objasněn. Konkrétně napadá především tvrzení obecných soudů týkající se míry ovlivnění požitým alkoholem, jež vyplývá z protokolu o lékařském vyšetření, který stěžovatelka považuje za neúplný a proto nedostatečný podklad pro zjištění přesné hodnoty alkoholu v její krvi v době spáchání trestného činu.
Z takto rozvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno. S ústavní stížností byl spojen návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu
Brno-venkov ve spojení s výše označeným usnesením Krajského soudu v Brně.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. března 2003
(1 T 259/2002-148), ve spojení s ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003 (5 To 209/2003-175), byla stěžovatelka uznána vinnou trestnými činy ublížení na zdraví (§224 odst. 1, 2 tr. zák.) a ohrožení pod vlivem návykové látky [§201 písm. d) tr. zák.], jichž se dopustila tím, že dne 27. června 2002 v době kolem 4.30 hod., po předchozím požití alkoholických nápojů s hladinou alkoholu v krvi nejméně 1,63 g/kg, po pozemní komunikaci silnice č. II/385, v km 43,1 ve směru Kuřim-Čebín, v k. ú. obce Moravské Knínice, okr. Brno-venkov, řídila svůj osobní automobil tov. zn. Fiat Punto, reg. zn. TRJ 58-35, když v důsledku střední opilosti, a tím nezpůsobilosti k řízení vozidel, nepřizpůsobila své chování zejména svým schopnostem, dopravě, technickému stavu pozemní komunikace, situaci v provozu na pozemní komunikaci, takže po projetí mírně levotočivé zatáčky, na přímém úseku silnice vjela s vozidlem do levého protisměrného jízdního pruhu, kde se střetla s protijedoucím cyklistou, poškozeným D. J., nar. 25. ledna 1957, jedoucím na pánském jízdním kole, kterému způsobila taková zranění, že po převozu do nemocnice jim téhož dne podlehl. Za to jí byl uložen nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.
Těžištěm ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, zvláště pak soudem nalézacím, a to konkrétně protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, ze kterého soud I. stupně dovodil, že v době spáchání předmětných trestných činů měla hladinu alkoholu v krvi nejméně 1,63 g/kg.
K tomuto jejímu tvrzení se sluší konstatovat, že pokud jde o hodnocení důkazů, včetně předmětného protokolu, z připojeného spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 T 259/2002 vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem ústavní nezávislosti obecných soudů (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Obdobně nedůvodné jsou i tvrzené vady protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem (č. l. 113 spisu obecného soudu). Je z něj patrno, jaké osoby se týká, kdo vyšetření prováděl a jakého výsledku bylo dosaženo. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud i na to, že tento důkaz nebyl jediným důkazem o tom, že stěžovatelka požila alkoholické nápoje. Uvedené sama přiznala.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jak jsou vpředu označena, tedy nevyplývá, a to ani ve vztahu k soudem I. stupně zjištěné výši hladiny alkoholu v krvi stěžovatelky, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Nezbývá proto než uzavřít, že ze spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 T 259/2002 vyplývá, že dokazování bylo v dané věci vedeno pečlivým způsobem a ani Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že se stěžovatelka žalovaného skutku dopustila. K povaze tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Z důvodů shora rozvedených je zřejmé, že nedošlo proto k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Podle Ústavy ČR a zákona nenáleží do pravomoci Ústavního soudu zabývat se návrhem stěžovatelky na odklad výkonu trestu odnětí svobody, který byl proto shledán jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej Ústavní soud z tohoto důvodu odmítl [§43 odst. 1 písm. d) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. března 2004