ECLI:CZ:US:2004:3.US.435.03
sp. zn. III. ÚS 435/03
Usnesení
III. ÚS 435/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. F., 2. Z. F., 3. E. B., všech zastoupených JUDr. K. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003, sp. zn. 28 Cdo 1078/2003, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2002, sp. zn. 23 Co 57/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2002 (23 Co 57/2002-40) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003 (28 Cdo 1078/2003-64) a tvrdili, že v řízení před odvolacím i dovolacím soudem došlo k porušení jejich práva na spravedlivý soudní proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003
(28 Cdo 1078/2003-64) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2003 (23 Co 57/2002-40), kterým k odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. září 2001 - 6 C 1906/2000-28) pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil. Krajský soud v Praze vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (Okresního soudu Praha - západ), z nichž vyplývá, že stěžovatelé, popř. jejich právní předchůdci byli oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), a žalovaný (Státní statek Jeneč) osobou povinnou ve smyslu §5 zákona o půdě. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že k vydání živého a mrtvého inventáře došlo dne 28. 3. 1994 Ing. Jiřímu G. vydáním dobytka v celkové výši 1.403.500,- Kč na základě plné moci udělené mu F. F. dne 30. 1. 1994. F. F. společně se stěžovateli vystupoval jako žalobce v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy věc posoudily podle zákona o půdě, v němž není stanovena povinnost všech oprávněných osob podat výzvu k uplatnění nároků. Podle nalézacího i odvolacího soudu mohl být tudíž tento nárok uplatněn jen jednou z oprávněných osob. V tomto směru odkazovaly tyto obecné soudy na §21 zákona o půdě v souvislosti s §6 odst. 1 zákona o půdě, podle kterého je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věcí uplatní jen některá z nich, vydá se jí věc celá. Obecné soudy vyslovily, že k udělení předmětné plné moci žalobcem F. F.. nebylo proto třeba souhlasu ostatních oprávněných osob. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že na základě předmětné plné moci žalobce F. F. byl Ing. Jiří G. zmocněn nejenom k jednání s povinnou osobou, ale i k převzetí živého a mrtvého inventáře. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu §562 obč. zák. se zdůvodněním, že pokud Ing. G. byl zmocněn na základě plné moci ze dne 30. 1. 1994 k přijetí plnění, splnil tím žalovaný svoji povinnost k plnění. Uzavřel, že pokud Ing. Jiří G. neoprávněně převzal živý inventář v celkové výši 1.403.500,- Kč, aniž ho vydal oprávněné osobě Františku F., je věcí stěžovatelů požadovat vydání bezdůvodného obohacení po Ing. Jiřím G..
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřují v tom, že ač odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru a své rozhodnutí proto založil na odlišném právním posouzení než soud nalézací, přesto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil, aniž by před vydáním rozhodnutí seznámil se svým právním názorem, čímž byla porušena i zásada dvojinstančnosti řízení. In concreto tvrdí, že dovolací soud zcela pomíjí zásadní odlišnost v posouzení věci soudy obou stupňů, spočívající v tom, že zatímco soud prvního stupně dovodil údajné oprávnění Ing. Jiřího G.a jednat za jiné oprávněné osoby než za F. F.a z teprve následně uzavřené (a neplatné) smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi stěžovateli, resp. jejich právními předchůdci a Ing. G., odvolací soud dovodil toto oprávnění z plné moci, udělené Ing. Jiřímu G.. pouze F. F. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé poukázali na nálezy Ústavního soudu ČR ve věcech sp. zn. I. ÚS 336/99, IV.ÚS 218/95, III.ÚS 139/98 a III. ÚS 257/98. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že zákonu odporuje právní posouzení věci i v té části, ve které se právní názory soudů obou stupňů neliší. Zpochybňují rozsah plné moci, včetně otázky, zda plná moc udělená jednou z více oprávněných osob opravňuje zmocněnce jednat i za ostatní oprávněné osoby, které plnou moc neudělily. Poukazovali na skutečnost, že v protokolu o předání ze dne 28. 3. 1994 byl Ing. Jiří G. výslovně označen jako oprávněná osoba a nikoli jako zástupce či zmocněnec žalobců. V této souvislosti tvrdili rozpor s ustanovením §32 odst. 1 obč. zák., podle kterého v případě, že z právního úkonu nevyplývá, že někdo jedná za někoho jiného, tak platí, že jedná vlastním jménem. Nesouhlasili se závěry soudů obou stupňů, že Ing. Jiří G. převzal plnění nikoli za sebe, ale za stěžovatele. Dále namítali odvolacímu soudu, že §21 zákona o půdě se netýká vzniku zastoupení ani udělení plné moci, nýbrž rozsahu nároků na vydání nemovitosti a v žádném případě nezakládá jakési zákonné zastoupení těch oprávněných osob, které restituční nároky neuplatnily. Odvolací soud též pominul skutečnost, že nárok na vydání nemovitostí, nárok na náhradu za zemědělský inventář a zásoby, jakož i nárok na náhradu za stavby podle zákona o půdě jsou samostatně uplatnitelnými nároky. V tomto směru odkazovali na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 378/98, ve kterém rozsah náhrady podle §14 zákona o půdě je určen podílem oprávněné osoby k restituované nemovitosti a neodvisí tedy od rozsahu vydané nemovitosti, ale pouze od velikosti nároku oprávněné osoby k této nemovitosti. Poukazovali též na rozpor s §35 odst. 2 obč. zák. s tím, že předmětná plná moc neopravňovala i k převzetí plnění a nevztahovala se na veškeré restituční nároky. Navrhli proto zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 6 C 1906/2000 a po jeho prostudování s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o co stěžovatelé svou ústavní stížností usilovali. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny.
Jak je patrno z připojeného spisu Okresního soudu Praha - západ, k neúspěchu stěžovatelů před obecnými soudy vedlo posouzení, v jakém rozsahu plná moc udělená jedním ze žalobců v řízení před obecnými soudy F. F.. Ing. Jiřímu G.. opravňovala zmocněnce za zmocnitele jednat ve věci vykrytí restitučních nároků, tedy vydání živého a mrtvého inventáře. Právní názory obecných soudů a jejich odůvodnění ve vztahu k posouzení těchto klíčových zjištění jsou logické, v odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména pak Krajského soudu v Praze) řádně odůvodněné (§157 odst. 2 o. s. ř.) a nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, plynoucími z provedených důkazů. Za tohoto stavu věci nelze proto obecným soudům z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout. Ostatně s tvrzeními stěžovatelů v ústavní stížnosti, která uplatnili rovněž v řízení před obecnými soudy, se obecné soudy (zejména Krajský soud v Praze, ale i Nejvyšší soud ČR) již v odůvodnění svých (napadených rozhodnutí) ústavně konformním způsobem vypořádaly.
Stěžovatelé totiž svou ústavní stížností vyjadřují svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a z nich vyplývajícími právními závěry. Přezkum těchto skutkových zjištění a rozdílná interpretace rozhodných důkazů by postavil Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, což je role, která mu - jak již bylo jednou řečeno - nepřísluší. Pro úplnost se sluší konstatovat, že stěžovatelé mohou svůj požadavek (žalobou na plnění) uplatnit vůči Ing. Jiřímu G., což konstatovaly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. I proto nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
Dále pak je nutné konstatovat, že odkaz stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 336/99, IV.ÚS 218/95, III.ÚS 139/98 a III. ÚS 257/98 je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností. V daných věcech odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně z jiného důvodu (změny právního náhledu) než byl důvod rozhodnutí o žalobě soudem I. stupně. Ve věci této ústavní stížnosti však k takové situaci nedošlo; soud I. stupně dospěl k závěru, že převzetím náhrady Ing. Jiřím G. na základě plné moci došlo k splnění závazku ve smyslu §562 obč. zák., odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně stran rozsahu udělené plné moci (str. 6 rozsudku odvolacího soudu) a rovněž tak s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelů v ústavní stížnosti, že soud prvního stupně dovodil údajné oprávnění Ing. Jiřího G.a jednat za jiné oprávněné osoby než za F. F.a z teprve následně uzavřené (a neplatné) smlouvy o postoupení pohledávky. Na str. 4 rozsudku soudu I. stupně je výslovně uvedeno, že soud dospěl k závěru, že právě předmětná plná moc byla potvrzením, které opravňovalo Ing. Jiřího G.a náhrady převzít.
Obdobně tak je nedůvodný odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 378/98, v jehož právní větě bylo konstatováno, že rozsah náhrady podle §14 zákona o půdě je určen podílem oprávněné osoby k restituované nemovitosti. Neodvisí tedy rozsah náhrady za znehodnocení nemovitosti podle §14 zákona o půdě od rozsahu vydané nemovitosti, ale pouze od velikosti nároku oprávněné osoby k této nemovitosti. Uvedená právní věta se vztahuje na jinou procesní situaci, než tu, která je předmětem této ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. srpna 2004