ECLI:CZ:US:2004:3.US.459.04
sp. zn. III. ÚS 459/04
Usnesení
III. ÚS 459/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Prof. Ing. M. T., CSc. zastoupeného JUDr. I. S. advokátkou proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002 sp. zn. 53 Cm 36/2001 a Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003 sp. zn. 14 Cmo 322/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. května 2004 sp. zn. 29 Odo 828/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti ČSOB, a. s., a Investiční a poštovní bance, a. s., Praha, na zaplacení částky 1.200.000,-Kč s přísl. jako odstupného uplatňovaného na podkladě Smlouvy o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady stěžovatelem po jeho odstoupení z uvedené funkce před uvalením nucené správy na 2. žalovaného.
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Po provedení dokazování dovodil, že smlouva o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady, uzavřená mezi stěžovatelem a 2. žalovaným podle §66 odst. 2 obch. zák., ve znění patném do 31. prosince 2000, je platná, včetně ujednání odměny odcházejícímu členu, avšak s ohledem na to, že dozorčí rada 2. žalovaného, jejímž byl stěžovatel členem, v rozhodném období neplnila řádně svou kontrolní funkci, což přispělo k uvalení nucené správy a ztrátám tohoto žalovaného v řádu desítek miliard korun, učinil závěr, že výkon práva na kompenzaci by byl ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.).
Vrchní soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu stěžovatelem podaného odvoláni, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěrem, že tvrzený nárok nelze přisoudit, protože představuje výkon práva odporující dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku, a to v podstatě pro podíl dozorčí rady a tedy i stěžovatele, jako jejího člena, na stavu banky v době, kdy ji opouštěl. Jak zdůraznil v odůvodnění svého rozhodnutí tento soud, nebylo-li působení stěžovatele (stejně jako působení dalších osob v představenstvu a dozorčí radě) v bance v posledním období pro ni přínosem, odporuje dobrým mravům, aby on přínos od banky ve formě odstupného měl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odstavcem 3, a v němž namítal nesprávné právní posouzení věci a dále i to, že rozhodnutí spočívá na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam spatřoval stěžovatel v tom, že právní otázka platnosti smlouvy o výkonu funkce člena představenstva uzavírané podle §66 odst. 2 a §269 obch. zák., ve znění platném v roce 2000, nebyla dosud dovolacím soudem řešena a dosud nebyla řešena ani v otázce použití §3 odst. l obč. zák. a §265 obch. zák.
Dovolací soud dovolání stěžovatele neshledal přípustným s odůvodněním, že na řešení stěžovatelem vymezené otázky zásadního právního významu tj. otázky, zda mezi ním a 2. žalovaným byla platně uzavřena smlouva o výkonu funkce, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Pokud stěžovatel namítal nesprávnou aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. a §265 obch. zák, pak dovolací soud v rozhodnutí vysvětlil, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, jestliže je v něm řešena právní otázka, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Posouzení aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. a §265 obch. zák. v projednávané věci je věcí konkrétního posouzení vnitřních poměrů 2. žalovaného a jednání stěžovatele při výkonu funkce a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah. Nejvyšší soud tak dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, když, jak dále uvedl, z obsahu spisu nezjistil, že by dovolání bylo přípustné z jiných důvodů a za této situace se pak již nemohl namítaným nedostatkem skutkových zjištění zabývat.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejich důvodech - obdobně jako ve svém odvolání - uvádí, že pokud soud I. stupně došel ke správnému závěru, že smlouva o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady včetně jejího čl. IV byla uzavřena platně, měl být stěžovateli jeho nárok z ní vyplývající přiznán. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 5/2001 tvrdí, že vůči jeho osobě nebyla učiněna taková skutková zjištění, jež by dovolovala závěr o rozporu s dobrými mravy, přitom poukázal na to, že pracoval v dozorčí radě jako zástupce zaměstnanců od jejího založení a podílel se na jejím vzestupu. Uvedl dále, že problematika oprávněnosti zavedení nucené správy banky a jejího nebývale okamžitého následného prodeje ČSOB, a. s., je více než sporná a je předmětem celé řady procesů a to i mezinárodních a jedná se o záležitost politickou. Dle stěžovatele neměl soud hodnotit ekonomickou situaci bývalé IPB, a. s., ale fakt, že stěžovatel do poslední chvíle všechny své povinnosti člena dozorčí rady plnil, což prokázal jednak zápisy z dozorčích rad, ale i výslechem svědka ing. O. Pokud ČSOB, a. s., předložila soudu sporný audit z roku 1999, pak stěžovatel uváděl, že jej nezná, neboť v té době již členem dozorčí rady nebyl a poslední audit, který v dozorčí radě schvaloval, byl za rok 1998 a ten byl v závěru bez výhrad. Za dobu působení stěžovatele v dozorčí radě nikdy nebyl vydán negativní závěr auditora k hospodaření banky. Pokud by tedy soud hodnotil objektivně otázku dobrých mravů, pak právě pro dlouhodobou poctivou práci v dozorčí radě měl stěžovateli jeho nárok přiznat. Uvádí dále, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že tento soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně platnosti Smlouvy o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady a v této souvislosti pak vytýká soudu dovolacímu, jemuž předložil rozsudek Vrchního soudu v Praze v jiné věci se stejným právním základem, v níž soud sice také žalobu zamítl ale z jiných důvodů, že se odmítl jeho dovoláním věcně zabývat, když stěžovatel takto doložil nejednotnost rozhodování soudů v dané problematice, což samo o sobě dle jeho názoru mělo být pro Nejvyšší soud dovolacím důvodem. Stěžovatel je tak přesvědčen o tom, že rozhodování obecných soudů v jeho věci při aplikaci práva vybočilo z mezí stanovených ústavními předpisy. V poměru ke správnosti právního závěru o platnosti smlouvy o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady se stěžovatel dovolává komentáře k §66 obchodního zákoníku autorů J. Dědič a spol. v němž se na str. 458 uvádí, že vzhledem k tomu, že zák. č. 370/2000 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení ve vztahu ke smlouvám o výkonu funkce, které byly uzavřeny před 1. lednem 2001, je třeba dovozovat, že závazky z těchto smluv zůstávají i když nebyly schváleny valnou hromadou, nejsou-li v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy. V návaznosti na to pak stěžovatel dovozuje, že těžko byl závazek žalovaného v rozporu se zákonem proto, že že nebyl schválen valnou hromadou ve smyslu §187 odst. 1 písm. g) obch. zák. a plnění z právního nároku platné smlouvy nemůže být v případě stěžovatele, který pracoval poctivě v IPB od roku 1989, v rozporu s dobrými mravy. Navrhl proto zrušení napadených rozsudků.
Ústavní soud po té, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, šlo z ústavněprávního hlediska především o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR, který v posuzovaném případě, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, dostatečně vysvětlil z jakých důvodů - nedostatku obecného přesahu do soudní praxe - nepovažoval posouzení aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. a §265 obch. zák. v projednávané věci za řešení otázky zásadního právního významu a zcela správně také, pokud jde o otázku hodnocení platnosti Smlouvy o podmínkách výkonu funkce člena dozorčí rady, zdůraznil, že na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, na kterýžto fakt odkazuje stěžovatele i Ústavní soud v souvislosti s jím v této otázce v ústavní stížnosti tvrzenou a dovolacímu soudu dokládanou nejednotnost v rozhodování soudů. Stěžovatel se také mýlí, pokud se domnívá, že úkolem Ústavního soudu je sjednocování judikatury obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zák. č. 6/2002 Sb.).
K námitkám směřovaným vůči rozhodnutí soudů I. a II. stupně, kdy stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s hodnocením důkazů a právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení, Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tedy zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani potud, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Takový stav však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
V dané věci šlo o aplikaci korektivu "dobrých mravů", což nepochybně je především pole volné úvahy obecných soudů, jak již Ústavní soud dal najevo ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (uveřejněném ve sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck, 1998 str. 383), na jehož odůvodnění vyjadřující se i k interpretaci uvedeného pojmu je možno i v tomto případě odkázat. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích k uvedené otázce, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy, zdůrazňující také objektivní odpovědnost členů dozorčí rady a vycházející z provedeného dokazování, kdy závěry o nedostatečné kontrolní činnosti dozorčí rady nebyly postaveny pouze na auditu z roku 1999, o němž se stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti, ale také na výslechu svědků ing. J. K. a RNDr. J. L. a dalších listinných důkazech, neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině, jak shora uvedeno, mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení práva na soudní ochranu v daném případě neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004