ECLI:CZ:US:2004:3.US.461.03
sp. zn. III. ÚS 461/03
Usnesení
III. ÚS 461/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. R. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2003, sp. zn. 8 To 529/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala - po předložení kopie pravomocného rozhodnutí o posledním prostředku na základě výzvy Ústavního soudu -podmínky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Městským soudem v Brně (1 T 156/2002), pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2003 (8 To 529/2002), a tvrdil, že jak tímto rozhodnutím, tak i v řízení před soudem I. stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod) a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003 (8 To 529/2002), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2002 (1 T 156/2002-62), byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy loupeže (§234 odst. 1 tr. zák.) jako zvlášť nebezpečný recidivista (§41 odst. 1 tr. zák.) a nepřekažení trestného činu (§167
odst. 1 tr. zák.). Trestného činu loupeže se stěžovatel dle odsuzujících rozhodnutí obecných soudů dopustil tak, že společně s již odsouzenými R. S. a M. P. dne 23. 1. 2002 kolem 21.30 hod. nejprve proti jeho vůli odvezli poškozeného T. D. z benzínové pumpy v Brně na ulici Jihlavská za internát zdravotních sester na ulici Netroufalky v Brně, přičemž ve vozidle na něj stěžovatel mířil pistolí, po vystoupení z vozidla jej společně přinutili k vydání věcí tím způsobem, že stěžovatel jej ohrožoval střelnou zbraní, odsouzený M.P. udeřil do břicha a odsouzený R. S. do něj žďuchl a vyzval jej k vyskládání všech věcí, které měl u sebe a položení na kapotu, a to peněženky s finanční hotovostí 650,- Kč, osobních dokladů, klíčů a mobilního telefonu značky NOKIA 3310 v hodnotě 4.000,- Kč, které následně odcizili, čímž tomuto způsobili škodu v celkové výši 4.850,- Kč. Stěžovatel takto jednal přesto, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. července 2000 (4 T 31/99-262) byl odsouzen pro trestný čin loupeže (§234 odst. 1 tr. zák.) k souhrnnému trestu odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. října 1999 (12 T 221/96) a tímto rozsudkem byl rovněž odsouzen pro trestný čin loupeže.
Druhého z trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 23. 1. 2002 kolem 21.45 hod. v Brně na ulici Jihlavská byl nejprve přítomen tomu, jak odsouzený S. pod pohrůžkou násilí přinutil poškozeného J.B. k vydání klíčů od vozidla Ford Sierra, do tohoto společně nasedli a u vstupní brány Masarykova okruhu v Brně byl přítomen tomu, jak odsouzený S. udeřil poškozeného J.B. a vyzval jej ke svlečení, na toto reagoval pouze konstatováním, že je páchána loupež a aniž mu hrozilo jakékoliv nebezpečí, ve shora popsaném jednání odsouzenému S. nezabránil.
Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenými R. S. a M. P. nahradit poškozenému T. D. škodu ve výši 5.750,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. B. ve vztahu k obviněnému odkázán s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003 (8 To 529/2002) napadl stěžovatel dovoláním. Dovolací soud (Nejvyšší soud ČR) toto dovolání svým usnesením ze dne 24. 7. 2003 (6 Tdo 716/2003) odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b [§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že u hlavního líčení podal žádost o přikázání a odnětí věci ve smyslu §25 tr. ř. Podle jeho názoru měl o této otázce rozhodnout nadřízený soud. Městský soud v Brně však žádost posoudil jako námitku podjatosti a sám podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že senát činný v této trestní věci není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení. Stěžovatel konstatoval, že do tohoto usnesení stížnost nepodal, neboť měl za to, že soud prvního stupně nebyl příslušný jeho žádost projednat. Odvolací soud přitom tuto námitku neakceptoval a shledal postup soudu prvního stupně správným. Stěžovatel dále namítá, že soud založil výrok o vině na výpovědích poškozených T. D. a J.B., kteří vystupovali jako utajovaní svědci. Uvádí, že právní úprava utajení svědků vyžaduje zřejmou hrozbu následků dle trestního řádu a nemožnost spolehlivě zajistit ochranu svědka jiným způsobem. Tvrdí, že v posuzovaném případě reálně neexistovala důvodná obava ze zřejmé hrozby, neboť od počátku mu byla totožnost i podoba svědků známa. Postupem soudu prvního stupně bylo proto porušeno jeho právo na soudní ochranu. Odvolací soud přitom vytkl soudu prvního stupně, že měl učinit opatření podle §209 odst. 1 tr. ř.; nicméně podle jeho názoru nebyla zásada kontradiktornosti či jiná trestněprávní zásada porušena. Stěžovatel rovněž namítá, že mezi výpověďmi odsouzených M. P. a R.a S.a a poškozeného T. D. jsou značné rozpory, zejména v otázce zbraně, kterou měl poškozeného ohrožovat a zda byl poškozený do vozu vtažen násilím či nasedl dobrovolně. Proto navrhoval provedení důkazu konfrontací, vyšetřovacím pokusem a vypracováním znaleckého posudku. Soud prvního stupně rozhodl o vyloučení řízení ohledně jeho osoby k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to z důvodu vypracování navrhovaného znaleckého posudku. Přitom se však nevypořádal s návrhem na doplnění dokazování konfrontací a vyšetřovacím pokusem a z rozsudku není ani patrno, proč těmto návrhům nevyhověl, ačkoli k tomu byl podle §125 odst. 1 věty druhé tr. ř. povinen. Stěžovatel má za to, že z tohoto důvodu nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud sice vytkl soudu prvního stupně porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., nicméně se s jeho postojem ztotožnil.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, vyplývá, že tento soud se v souladu se zákonem vypořádal s tvrzeními stěžovatele, která byla následně v podstatě ve shodném rozsahu uplatněna v ústavní stížnosti (§134 odst. 2 tr. ř.), a to i stran "žádosti" stěžovatele o přikázání a odnětí věci ve smyslu §25 tr. ř.; pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto obecnému soudu nic vytknout.
Obdobně tak nedůvodné je stěžovatelovo tvrzení stran rozporů mezi výpověďmi odsouzených M. P.a R.a S.a a poškozeného T. D. Odhlédnuto již od toho, že toto své tvrzení nikterak blíže nekonkretizoval, sluší se konstatovat, že jde o polemiku stěžovatele s hodnocením důkazů, kdy obecné soudy postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich soudní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR). V daných souvislostech není tedy v pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Rovněž tak nebylo shledáno pochybení při provádění důkazů výslechem svědků vyslýchaných pod utajením. V nálezu ve věci III. ÚS 210/98 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., č. 33, Praha 2000) se Ústavní soud touto problematikou (důkazem plynoucím z výpovědí svědka vyslýchaného pod utajením) blíže zabýval a dospěl k závěru, že byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena (§55 odst. 2 tr. ř.), je soud povinen i bez návrhu učinit všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Dále pak musí být obhájci obviněného poskytnuta orgány činnými v trestním řízení možnost plné intervence (účast při výslechu takového svědka a kladení otázek). Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, vyplývá, že výslechy utajených svědků ve věci této ústavní stížnosti byly činěny v souladu se zákonem (§55 odst. 2 a §209 odst. 2 tr. ř.) a v intencích tohoto nálezu Ústavního soudu.
Dále pak neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že se soud I. stupně nevypořádal s návrhem na doplnění dokazování konfrontací a vyšetřovacím pokusem. Uvedené pochybení napravil odvolací soud v napadeném usnesení, když konstatoval, že není namístě důkazní situaci doplňovat, neboť stávající důkazní situace, resp. její hodnocení neumožňuje jinou variantu skutkového děje, než k jaké dospěl soud I. stupně, a není tedy třeba doplňovat dokazování. Z pohledu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nelze proti tomuto konstatování odvolacího soudu nic namítat. Neobstojí proto ani nijak blíže neodůvodněné tvrzení stěžovatele, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.).
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu (Krajského soudu v Brně) byla porušena stěžovatelova základní práva uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. června 2004