ECLI:CZ:US:2004:3.US.463.03
sp. zn. III. ÚS 463/03
Usnesení
III. ÚS 463/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. července 2003, sp. zn. 7 Tdo 799/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 5 To 499/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2002, sp. zn. 4 T 83/2001, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. července 2003 - 7 Tdo 799/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003 - 5 To 499/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2002 - 4 T 83/2001) a tvrdil, že jimi a řízením jim předcházejícím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a rovné postavení účastníků (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2002 (4 T 83/2001), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003 (5 To 499/2002), byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže (§234 odst. 1 tr. zák.) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně. Obecné soudy uznaly stěžovatele vinným tím, že dne 28. prosince 2000 v době kolem 17.30 hod. v Praze 1, na Staroměstském náměstí, v blízkosti radnice, na počátku podloubí uchopil za zápěstí ruky R. M., který v ruce držel svůj mobilní telefon zn. SONY CDM - Z5/CE s aktivační SIM kartou, jehož celková hodnota byla 16.500,- Kč, přičemž poškozenému kroutil násilně rukou do té doby, než byl poškozený nucen telefon pustit, stěžovatel jej druhou rukou zachytil a dal se s ním podloubím na útěk, prodejnou Fotolab proběhl zadní chodbou zpět na Staroměstské náměstí a telefon poté bez SIM karty prodal R. P. za částku 7.000,- Kč a peníze takto získané použil pro svoji potřebu, když SIM kartu odevzdala Policii ČR matka stěžovatele a poškozenému tak byla způsobena škoda v celkové výši 16.500,- Kč.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, svým usnesením ze dne 30. července 2003 (7 Tdo 799/2003) odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání podal stěžovatel z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že vytýkal rozsudku soudu I. stupně řadu vad. Zejména se pak v něm soud I. stupně nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, učinil nesprávná skutková zjištění a porušil trestní zákon v §234 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv soudem I. stupně odůvodňuje v zásadě tak, že tento soud vzal jako podklad pro odsouzení stěžovatele výpověď poškozeného R. M.. Odvolacímu soudu pak vytýká, že nedostál své povinnosti přezkoumat rozsudek soudu I. stupně, neboť neprovedl výslech svědka H., který byl vyslechnut v hlavním líčení s tím, že by se od něj dozvěděl novou podstatnou informaci, kterou tento svědek získal po své výpovědi u hlavního líčení a po vyhlášení rozsudku I. stupně od poškozeného M.. Dovolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Z odůvodnění odsuzujících rozhodnutí obecných soudů plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, za splnění kteréžto podmínky by bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavního soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
V souvislosti s navrhovaným výslechem svědka H. v odvolacím řízení je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), jak se v dané věci stalo, nehledě k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodnil potřebu jeho výslechu tak, že se tento svědek údajně něco dozvěděl od poškozeného M.. Je tedy zřejmé, že i v případě jeho vyslechnutí by podával informace o tom, čehož svědkem bezprostředně nebyl. Pokud jde o hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem ústavní nezávislosti obecných soudů a není tedy v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Obdobně jsou nedůvodná i tvrzení směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR se dovoláním věcně nezabýval, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami trestního řádu, usoudil, že nebyl dán žádný z dovolacích důvodů obsažených v §265b tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeným způsobem vyložil, proč se dovoláním stěžovatele nezabýval po věcné stránce; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
Z důvodů shora rozvedených je zřejmé, že nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti, nebylo nutné zabývat se návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti odsuzujících rozhodnutí obecných soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. března 2004