ECLI:CZ:US:2004:3.US.465.03
sp. zn. III. ÚS 465/03
Usnesení
III. ÚS 465/03
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Č., zastoupené JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2003, sp. zn. 7 To 204/2003, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. dubna 2003, sp. zn. 6 T 29/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadla stěžovatelka ve své trestní věci, vedené před Okresním soudem ve Frýdku-Místku (6 T 29/2002), pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2003 (7 To 204/2003-235) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. dubna 2003 (6 T 29/2002-214) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že jmenované obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2
odst. 5, 6 tr. ř., neboť o vině stěžovatelky existovala celá řada pochybností a za situace "tvrzení proti tvrzení" je nutné klást zvýšené požadavky na hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů; obecné soudy uvedenému podle názoru stěžovatelky nedostály. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že odvolací soud dva obsahově téměř totožné rozsudky okresního soudu hodnotil rozdílně. Tím, že obecné soudy obou stupňů "ignorovaly" námitky, které v průběhu řízení vznášela obhajoba a ve svých rozhodnutích se těmito námitkami nezabývaly vůbec, anebo pouze okrajově, došlo k porušení práva na obhajobu.
Z takto rozvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 29/2002 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. července 2002 (6 T 29/2002-146) byla stěžovatelka uznána vinnou, že v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2000 v Třinci - Oldřichovicích, okres Frýdek-Místek, ze sklepních prostor rodinného domu č.p. 162 odcizila jídelní nádobí a příbory z bílého kovu v celkové hodnotě 79.980,- Kč ke škodě poškozeného V. Č. a poté je následně předala svému synovi M. Č., který na její podnět odprodal tyto věci do zastavárny v domnění, že jde o majetek jeho rodičů, čímž spáchala trestný čin krádeže (§247 odst. 1, 2 tr. zák.) a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Stěžovatelce byla rovněž uložena povinnost zaplatit poškozenému V. Č. škodu ve výši 35.587,- Kč.
Tento rozsudek byl z podnětu odvolání stěžovatelky usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2002 (7 To 370/2002-165) v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně (Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku) k dalšímu řízení, přičemž odvolací soud nařídil soudu I. stupně doplnit dokazování. Následně soud I. stupně v podstatě v nařízeném rozsahu (v intencích pokynů odvolacího soudu) dokazování doplnil. Toto dokazování bylo zaměřené zejména k vyjasnění otázky vlastnictví k odcizeným předmětům a tvrzeného darování těchto předmětů stěžovatelce zemřelou G. R. (manželkou poškozeného V. Č.).
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. dubna 2003
(6 T 29/2002-214) byla stěžovatelka uznána vinnou stejným trestným činem za skutek, který již byl popsán v rozsudku téhož soudu ze dne 17. července 2002. Stěžovatelka byla odsouzena ke stejnému trestu a rovněž tak k náhradě škody ve stejné výši jako v rozsudku soudu I. stupně ze dne 17. července 2002.
Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 2. července 2003
(7 To 204/2003-235) rozsudek soudu I. stupně ze dne 18. dubna 2003 v celém rozsahu zrušil a nově stěžovatelku uznal vinnou tím, že v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2000 v Třinci - Oldřichovicích, okres Frýdek-Místek, ze sklepních prostor rodinného domu čp. 162 odcizila ve výroku rozhodnutí konkrétně uvedený počet a druh věcí (nádobí a příborů) v hodnotě nejméně 44.393,- Kč ke škodě V. Č. a tyto věci následně předala svému synovi M. Č., který je na její podnět odprodal do zastavárny v Třinci na náměstí T. G. Masaryka v domnění, že se jedná o majetek jeho rodičů, čímž spáchala trestný čin krádeže [§247 odst. 1 písm. a) tr. zák., účinného od 1. 1. 2002] a nově byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Poškozený V. Č. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Těžištěm ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, zvláště pak soudem nalézacím. K tomuto jejímu tvrzení se sluší konstatovat, že pokud jde o hodnocení důkazů, z připojeného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 29/2002 vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem ústavní nezávislosti obecných soudů (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Z připojeného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 29/2002 rovněž nevyplývá, že by právní závěr obecných soudů o vině stěžovatelky byl v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry naopak z provedeného dokazování vyplývají. Jinými slovy řečeno, z provedených důkazů lze dovodit právní závěr o vině stěžovatelky (§2 odst. 5 tr. ř.) a její tvrzení, týkající se jiné (druhé) skutkové verze, jsou pouhou polemikou s právním názorem obecných soudů a s věcnou správností jejich rozhodnutí.
K povaze těchto tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na obhajobu. Ze spisu obecného soudu (Okresního soudu ve Frýdku-Místku) vyplývá, že stěžovatelka, resp. její obhájce, mohla realizovat svá procesní práva a této možnosti využila, o čemž svědčí i postup obhájce stěžovatelky v celém trestním řízení, který kladl otázky svědkům, navrhoval důkazy a podával opravné prostředky, apod. Rovněž tak napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jak jsou vpředu označena, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna a obecné soudy se řádným způsobem vypořádaly s obhajobou stěžovatelky (§125 odst. 1 tr. ř.), pod aspektem ochrany ústavnosti jim proto nelze nic vytknout (čl. 83 Ústavy ČR).
Nelze proto než uzavřít, že v dané věci nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaná (stěžovatelka) uznává vinnou nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování a pouhé odsouzení stěžovatelky samo o sobě nelze považovat za porušení jejich základních práv a svobod. Ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. května 2004