ECLI:CZ:US:2004:3.US.516.04
sp. zn. III. ÚS 516/04
Usnesení
III. ÚS 516/04
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti P. - S., spol. s. r. o. zastoupeného Mgr. K. M., advokátem proti rozsudkům Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 4 C 1058/1993 ze dne 31. října 2002, Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 296/2003 ze dne 6. března 2003 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 748/2003 ze dne 8. června 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, napadá stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnické a právo na soudní ochranu zaručené čl. 11, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označená rozhodnutí obecných soudů byla vydána, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti Českému rybářskému svazu (dále jen "ČRS"), na určení vlastnického práva stěžovatele k nemovitostem v rozhodnutí soudů specifikovaným, na stěžovatele převedeným smlouvou uzavřenou podle §347 hosp. zák. se společností P. ČRS, s. r. o., kterážto společnost byla se souhlasem zřizovatele založena třemi hospodářskými zařízeními ČRS, z nichž jedno - Hospodářské zařízení ČRS P. - vložilo do této společnosti jako svůj vklad právě předmětné nemovitosti. Soud I. stupně rozsudkem shora označeným žalobu stěžovatele po provedení potřebného dokazování zamítl. Odvolací soud svým rozhodnutím shora označený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel částečně ze skutkových zjištění soudu I. stupně, na rozdíl od něj se však v závěrech právních odlišil, aniž však toto odlišení mělo vliv na posouzení věcné správnosti rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud své rozhodnutí založil na zásadě, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám. V odůvodnění zdůraznil, že Hospodářské zařízení ČRS P. mělo k předmětným nemovitostem pouze právo hospodaření, jejich vlastníkem nebylo, a to, že žalovaný ČRS mu dal k dispozici s nimi případný souhlas, nemohlo znamenat, že se jejich vlastníkem stalo hospodářské zařízení, neboť zmíněný souhlas není nabývacím titulem. S ohledem na to, že vklad předmětných nemovitostí do společnosti P. ČRS s. r. o. byl tak absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ust. §21 odst. 1 hosp. zák., nemohla se uvedená obchodní společnost stát jejich vlastníkem a na tomto názoru dle odvolacího soudu nemohlo změnit nic ani to, že tato společnost byla zaregistrována do podnikového rejstříku včetně kmenového jmění, sestávajícího v plném rozsahu i z vkladu Hospodářského zařízení P. ani to, že žalovaný vycházel z předpokladu přechodu vlastnictví na tuto společnost. Za tohoto stavu pak ani jmenovaná společnost nemohla platně převést vlastnictví k předmětným nemovitostem na stěžovatele, když ani v souvislosti se smlouvou o převodu vlastnictví (§347) hospodářský zákoník nedovoloval nabytí vlastnictví od nevlastníka.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jímž se Nejvyšší soud ČR zabýval věcně, když zásadní právní význam shledal v řešení otázky, zda byly organizační složky společenských organizací, vybavené právní subjektivitou, oprávněny zcizovat svůj majetek, k němuž měly ze zákona právo hospodaření, když tento majetek byl formálně ve vlastnictví společenské organizace jako celku. V souvislosti s řešením této otázky uvedl, že z hlediska práva nakládat s majetkem společenské organizace při založení společnosti P.ČRS, s. r. o. hospodářským zařízením takové organizace je třeba vycházet z toho, zda založení této společnosti hospodářskými zařízeními žalované a následné splacení vkladů do této společnosti, bylo možno považovat za postup při plnění úkolů těchto zařízení ve smyslu ust. §103 hosp. zák. S podrobným vysvětlením a s poukazem na to, že nakládáním s majetkem při plnění úkolů hospodářské organizace je třeba rozumět takové nakládání, které je nezbytné ke splnění úkolů, které společenská organizace svým hospodářským zařízením uložila, tj. nakládání při běžném hospodaření tohoto zařízení, pak učinil závěr negativní. V odůvodnění svého rozhodnutí k této otázce mj. také uvedl, že vložením nemovitého majetku, který byl svěřen hospodářskému zařízení k plnění stanovených úkolů do základního jmění obchodní společnosti, je dispozicí, která zbavuje hospodářské zařízení možnosti užívat tento majetek bez dalšího k plnění svých úkolů. Takovou dispozicí hospodářské zařízení mohlo ohrozit či dokonce ztížit či znemožnit plnění stanovených úkolů, neboť nadále nemělo žádný efektivní vliv na nakládání s tímto majetkem, takže mohlo dojít i k úplnému odnětí tohoto majetku původnímu určení, což se také v projednávaném případě stalo. Na uvedeném závěru ani podle soudu dovolacího nemůže měnit ničeho souhlas statutárního orgánu ČRS s právním úkonem, neboť jestliže ze zákona vyplývá omezení práva hospodářského zařízení disponovat s majetkem společenské organizace, nelze takové omezení vyloučit souhlasem jejího statutárního orgánu. Dovolání stěžovatele proto dovolací soud zamítl, když v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně věnoval i dalším stěžovatelem v dovolání uváděným námitkám.
V obsáhlé ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím směřující stěžovatel rozvádí za jakých okolností a na základě jakých právních kroků a právních dokumentů došlo ke vzniku společnosti P. ČRS s. r. o., která na stěžovatele následně předmětné nemovitosti převedla, přitom opakovaně zdůrazňuje, že při zakládání této společnosti byly veškeré relevantní právní dokumenty opatřeny schvalovací doložkou ČRS, včetně razítka, spolu s podpisy statutárních orgánů ČRS oprávněných tento svaz zastupovat. O jednoznačném záměru ČRS vložit do nově vznikající společnosti majetek svědčí dle stěžovatele nepochybně přípis adresovaný Středisku geodezie v K., oznamující, že předmětné nemovitosti přešly ke dni 2. září 1991 do této společnosti a změna v evidenci nemovitostí byla také tehdejším Střediskem geodezie v K. provedena. Stejně tak byly provedeny příslušné změny v evidenci nemovitostí po převodu předmětných nemovitostí smlouvou řádně se všemi náležitostmi uzavřenou mezi uvedenou společností a stěžovatelem podle §347 hosp. zák. Stěžovatel pak ke konci roku 1993 náhodně zjistil, že zcela bez jeho vědomí a jakéhokoli rozhodnutí byla v katastru nemovitostí provedena změna v subjektu vlastnictví, kdy již nebyl evidován jako vlastník předmětných nemovitostí. Tento zápis stěžovatel zpochybňuje, podrobně rozebírá okolnosti vydání rozhodnutí Městského úřadu v K. o přidělení čísla popisného jedné z budov jako novostavbě, přestože stavba byla dokončena již v roce 1971, a v této souvislosti pak obecným soudům vytýká, že odmítly provést důkaz o okamžiku přidělení čísla popisného, čímž dle něj mu neumožnily prokázat jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Polemizuje dále se závěry soudů všech stupňů, které se jeho věcí postupně zabývaly. Soudu I. stupně mimo jiné vytýká, že se nezabýval ani okrajově nestandardním postupem katastrálního úřadu, spočívajícím v provedení změny vlastnictví formou záznamu na základě rozhodnutí Městského úřadu v K. ze dne 11. června 1993. Odvolacímu soudu pak navíc vytýká, že tím, že vyslovil ve věci odlišný právní závěr, než který učinil soud I. stupně, a přesto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil, porušil právo na soudní ochranu, spravedlivý a řádný proces a na rovné zacházení s účastníky soudního řízení, a s tím související zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Nesouhlasí ani s právními závěry Nejvyššího soudu ČR, které tento v napadeném rozsudku zaujal při hodnocení otázek zásadního právního významu. Dle stěžovatele byl pojem "nakládání s majetkem k plnění úkolů" ve smyslu ust. §103 hosp. zák. vyložen formalisticky, podle jeho názoru tento pojem zahrnuje i plnění jakýchkoli úkolů, které byly hospodářskému zařízení uloženy jeho zřizovatelem, jak se také v jeho věci, s ohledem na to, že založení společnosti P. ČRS spol. s. r. o. bylo úkolem, který byl jednotlivým hospodářským zařízením jejich zřizovatelem uložen, stalo. Dovozuje tak, že založení jmenované společnosti bylo v souladu s tehdejší právní úpravou a zároveň s jejím platným vznikem pak došlo i k platnému vkladu majetku, k němuž měla jednotlivá hospodářská zařízení právo hospodaření. Příslušný rejstříkový soud, který při povolení zápisu musel zkoumat, zda byly splněny všechny zákonem požadované náležitosti, usnesením zápis společnosti P. ČRS spol. s. r. o. také povolil. Stěžovatel tak tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnické, neboť ačkoli byl po převodu majetku na něj zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník, došlo bez jeho vědomí ke změně spočívající v tom, že vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo zapsáno pro Český rybářský svaz a soudy všech tří stupňů neposkytly jeho právům ochranu, ke které jsou dle Ústavy a Listiny povinny a svým procesním postupem porušily právo na spravedlivý proces a rovné zacházení s účastníky sporu, když stěžovateli nebylo umožněno provést důkazy svědčící ve prospěch jeho výlučného práva. Z těchto i dalších v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů domáhá se stěžovatel zrušení rozsudků soudů všech tří stupňů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva zaručovaná čl. 36 a násl. Listiny. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (usnesení sp. zn. II. ÚS 294/95). Právo na soudní ochranu nemůže být porušeno tím, že soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, jak se v posuzované věci i stalo. Domáhá-li se stěžovatel přezkoumání právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem k otázce, kterou považoval za otázku zásadního právního významu, je potřeba zdůraznit roli Ústavního soudu, jehož primárním úkolem je ochrana ústavnosti. Interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci přísluší obecným soudům, neboť jim svědčí ústavní povinnost, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přičemž k autoritativní interpretaci jednoduchého práva je povolán právě Nejvyšší soud, jemuž také přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Ten v daném případě podal podrobné a vyčerpávající zdůvodnění svého rozhodnutí, v němž na námitky stěžovatele přiměřeně reagoval, své právní závěry náležitě odůvodnil, stejně jak to učinil i odvolací soud. Rozhodnutí těchto soudů nevykazují prvky libovůle, opírají se o racionální argumentaci mající základ v aplikovaných ustanoveních zákona a lze proto na jejich odůvodnění, dostatečně vysvětlující proč se stěžovatel vlastníkem předmětných nemovitostí nemohl stát, zcela odkázat, a to včetně té jejich části, v níž zdůvodňují neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu, neboť jeho provedení by s ohledem na učiněné právní závěry obou soudů, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, bylo nadbytečným. Stejně nadbytečným by za popsaného stavu bylo zabývat se postupem katastrálního úřadu při evidování změn, neboť i kdyby tento postup nebyl správný, nemohla by tato okolnost změnit nic na závěrech o vlastníku předmětných nemovitostí. Porušení práva na soudní ochranu pak Ústavní soud neshledal ani v postupu odvolacího soudu, který, byť s odlišným právním závěrem, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Jeho rozhodnutí totiž vycházelo ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně a nemohlo být pro stěžovatele "překvapivým", neboť od počátku sporu se žalovaný bránil právě tím, co i odvolací soud považoval za významné, totiž tím, že hospodářská zařízení s jeho majetkem pouze hospodařila a vlastnictví převádět nemohla a z toho důvodu nemohl být platným ani převod předmětných nemovitostí ze společnosti P. ČRS, s. r. o. na stěžovatele. S ohledem na to, že v postupu obecných soudů ani v jejich rozhodnutích o určovací žalobě nebylo shledáno porušení práva stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny) nemohlo dojít těmito rozhodnutími ani k tvrzenému porušení čl. 11 Listiny.
Z uvedených důvodů, kdy zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 21. října 2004