ECLI:CZ:US:2004:3.US.540.03
sp. zn. III. ÚS 540/03
Usnesení
III. ÚS 540/03
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D. zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2002, sp. zn. 9 T 24/2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 8 To 157/02, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 5 Tdo 875/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2002 (9 T 24/2002-756), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003 (8 To 157/02-808) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 2003 (5 Tdo 875/2003-869)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003
(8 To 157/02-808) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2002 (9 T 24/2002-756), kterým byl stěžovatel uznán vinným, že dne 16. listopadu 2001 při loupežném přepadení čerpací stanice pohonných hmot TOTAL ve Vysokém Mýtě, okres Ústí nad Orlicí, nožem usmrtil obsluhující I. T., čímž spáchal trestný čin vraždy [§219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.]. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jak je vpředu označen, a to ve výroku o trestu stěžovatele. Stěžovatel byl tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let a zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2004 - 8 To 157/02-808) napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 2003 (5 Tdo 875/2003-869) odmítnuto z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) v tom, že v jeho záležitosti nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, vzájemné rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy nebyly dostatečně vyhodnoceny a logicky odůvodněny. Některé důkazy, zejména ty, které svědčily ve prospěch stěžovatele, byly v odůvodnění rozhodnutí zcela opomenuty. Dále pak stěžovatel napadá výpověď svědka V. Š. (uvádí, že část výpovědi si vymyslel) a poukazuje na rozpory ve výpovědi odsouzeného D. Podle názoru stěžovatele stojí proti sobě dvě varianty skutkového děje (poškozenou usmrtil stěžovatel, anebo odsouzený J. D.). Obecné soudy pochybily, neboť neprovedly důkazy o nevěrohodnosti svědka V. Š. opisem z evidence Rejstříku trestů a trestními spisy týkajícími se jeho trestné činnosti, výslechem svědků D. M. a L. Š. a výslechem odsouzených a svědka Š. na detektoru lži.
Stěžovatel proto navrhl, aby napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze, a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, Ústavní soud zrušil.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřily Vrchní soud v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Praze, Nejvyšší soud ČR a Nejvyšší státní zastupitelství.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření především zdůraznil, že nelze dovodit existenci práva na to, aby kterákoli trestní věc byla přezkoumávána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném řízení. V této souvislosti se účastník odvolává na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2004 (II. ÚS 651/02). Účastník proto uzavírá, že postupoval ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, a navrhl proto, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl - stručně shrnuto - že ústavní stížnost je založena toliko na nesouhlasu stěžovatele s hodnocením důkazů, a proto navrhl, aby byla odmítnuta. Současně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství ve svých přípisech výslovně uvedly, že se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdávají (§28 odst. 2 zákona).
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 24/2002 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k vyjádření účastníků řízení a k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 24/2002 vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Stěžovatel se doznal k tomu, že se zúčastnil loupežného přepadení benzinové čerpací stanice TOTAL ve Vysokém Mýtě. Nebyl však proveden žádný přímý důkaz, který by stěžovatele usvědčoval, že usmrtil obsluhující I. T. Stěžovatel uvedené jednání popírá, nepopírá však skutečnost, že do čerpací stanice přišel s nožem v ruce on sám. Nalézací soud neuvěřil výpovědi stěžovatele především z důvodu jejích podstatných změn v průběhu trestního řízení, jako důvěryhodnou posoudil neměnnou výpověď obžalovaného D. Závěr o vině stěžovatele nalézací soud opřel rovněž o výpověď svědka Š., který se se stěžovatelem a odsouzeným D. setkal po přepadení benzínové pumpy, a o výpověď odsouzeného J. D., se kterým stěžovatel přepadl uvedenou benzínovou stanici. Dále pak byli vyslechnuti svědci jak z okruhu stěžovatele, tak i z okruhu obžalovaného J. D. Žádný z těchto svědků nehodnotil jako agresivního jedince J. D., naproti tomu celá řada svědků (P. B., D. F., L. J., J. P.) hodnotila jako agresivního jedince stěžovatele. V tomto směru vyzněl i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a výslech jeho zpracovatelky MUDr. M.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu jimi s učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Obdobně tak z usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že dovolací soud, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil dovolací důvody dle §265b tr. ř. a v souladu se zákonem se také vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§134 odst. 2 tr. ř.).
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy (Krajským soudem v Hradci Králové a Vrchním soudem v Praze) provedení dalších důkazů nenavrhl (č l. 740, 804 spisu obecného soudu). Podle povahy jeho tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasil s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy. Jinak řečeno popírá, že to byl on, kdo poškozenou usmrtil a tvrdí, že tohoto jednání se dopustil odsouzený D. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel tak přehlíží, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z něho vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva uvedená v ústavní stížnosti. Obecné soudy neupřely stěžovateli jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z postupu stěžovatele je naopak zřejmé, že svých procesních oprávnění náležitě využil. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. června 2004