ECLI:CZ:US:2004:3.US.55.04
sp. zn. III. ÚS 55/04
Usnesení
III. ÚS 55/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. H.zastoupeného JUDr. P. R., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2003, sp. zn. 49 Co 277/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2003 (49 Co 277/2003-14) a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se zákonem stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR).
Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že výzva k zaplacení soudního poplatku v soudním řízení o žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byla doručena jen právnímu zástupci stěžovatele, a nikoliv stěžovateli samotnému. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že právní zástupce stěžovatele byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.600,- Kč, nežádal osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl uhrazen ve stanovené lhůtě, soud I. stupně řízení zastavil. Odvolací soud toto usnesení potvrdil. Stěžovatel poukazuje jednak na skutečnost, že právní zástupce je přímo vyzýván, aby uhradil soudní poplatek, i když není jeho poplatníkem, jednak že jde o jednání nezastupitelné a výzva měla být tedy doručena samotnému stěžovateli. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 238/99 a II. ÚS 377/2000 a navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, zrušil.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení (Krajský soud v Brně) a vedlejšího účastníka (D. W.), aby se vyjádřili k ústavní stížnosti (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Krajský soud v Brně ve svém vyjádření - stručně shrnuto - odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Své rozhodnutí považuje za věcně správné, souladné s judikaturou Nejvyššího soudu ČR a odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu považuje za nepřípadné (týkají se řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu). Dále uvedl, že jestliže je pravdivé tvrzení stěžovatele, že ve výroku usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku je jako povinný subjekt označen namísto stěžovatele jeho zástupce (účastník nemá možnost si tuto skutečnost ověřit), nejde o řádnou výzvu k zaplacení soudního poplatku. Účastník nevznesl procesní návrh rozhodnutí o ústavní stížnosti. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě ani později k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Okresního soudu v Blansku sp. zn. 7 C 474/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z uvedeného spisu obecného soudu a z ústavní stížnosti a příloh k ní připojených plyne, že stěžovatel se žalobou ze dne 28. dubna 2003 domáhal u Okresního soudu v Blansku určení neplatnosti pracovního poměru a dlužné mzdy. Spolu s žalobou nebyl zaplacen soudní poplatek, uvedený okresní soud tedy vyzval právního zástupce stěžovatele (advokáta s plnou mocí pro celé řízení) k jeho zaplacení, právní zástupce stěžovatele výzvu obdržel dle doručenky dne 26. května 2003. Posledním dnem k zaplacení soudního poplatku byl 29. květen 2003. Soudní poplatek v této lhůtě ani později zaplacen nebyl. Okresní soud v Blansku proto svým usnesením ze dne 6. června 2003 (7 C 474/2003-5) řízení zastavil. K odvolání žalobce vydal Krajský soud v Brně napadené usnesení ze dne 10. listopadu 2003 (49 Co 277/2003-9), kterým usnesení okresního soudu potvrdil.
Podle názoru Ústavního soudu nelze postupu obecných soudů ve stěžovatelově věci z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), které výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nic vytknout. Odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně je v tomto směru přiléhavé a ústavně konformní (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.). Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustálenou soudní praxí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/2001), dle které "usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení; nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat".
Lze tedy konstatovat, že mezi úkony, které má účastník osobně v řízení vykonat a nelze jej zastoupit, zaplacení soudního poplatku nepatří. Možnost zastoupení při zaplacení soudního poplatku plyne z ust. §13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, které řadí mezi hotové výdaje advokáta v souvislosti s poskytováním právních služeb i částky vynaložené na soudní poplatky. Tento právní předpis tedy se zastoupením poplatníka a platbou prostřednictvím advokáta počítá a nejde o úkon, který by musel stěžovatel v takovém případě vykonat osobně. Ústavní soud při posuzování, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, přihlédl i k tomu, že stěžovatel mohl do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení soudní poplatek zaplatit (§9 odst. 7 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), což však v dané věci neučinil. V souvislosti s projednávanou problematikou lze ostatně odkázat i na již ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (shodně např. usnesení ze dne 11. února 2003 ve věci sp. zn. I. ÚS 590/02, usnesení ze dne 28. ledna 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 671/02 a usnesení ze dne 28. ledna 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 147/04).
Obdobně tak nedůvodný je odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 238/99 a II. ÚS 377/2000, a to z důvodu odlišných skutkových okolností, za nichž byly tyto nálezy vydány. Ústavní soud se totiž v těchto nálezech zabýval výhradně řízením vedeným podle dříve platné úpravy správního soudnictví dle části páté občanského soudního řádu (účinné do 31. prosince 2002), nikoliv "klasickým" řízením občanskoprávním podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. Názor, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci samému, pokud šlo o režim tehdy platné úpravy správního soudnictví, byl přijat zejména proto, že ve správním soudnictví, upraveném v části páté hlavě druhé občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2002, neměl správní soud možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat. Na rozdílnost obou řízení ostatně již poukázal Ústavní soud např. v nálezu ze dne 22. října 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 292/01 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24., č. 155, Praha 2002), kde konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku".
Tvrzením stěžovatele, že jako poplatník byl ve výzvě k zaplacení soudního poplatku označen právní zástupce stěžovatele, se Ústavní soud nezabýval, neboť se jím stěžovatel v řízení před obecnými soudy nebránil (č. l. 6 spisu obecného soudu). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., č. 95, Praha 1998, a další) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v řízení před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení, neboť z hlediska principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je nezbytné, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Pro úplnost však Ústavní soud uvádí, že v předmětné výzvě k zaplacení soudního poplatku je stěžovatel jako žalobce a tedy i jako poplatník soudního poplatku řádně označen.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004