ECLI:CZ:US:2004:3.US.551.02
sp. zn. III. ÚS 551/02
Usnesení
III. ÚS 551/02
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) Z. H., a 2) Ing. A. H., 62, obou zastoupených JUDr. J. D., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2002 č. j. 28 Co 139/2002-369, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. prosince 2001 č. j. 7 C 594/92-344, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních kritérií formálně bezvadnou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi byli dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle ústavní stížnosti k porušení citovaných ústavních práv mělo dojít v případě projednávané restituční věci z toho důvodu, že označené orgány veřejné moci v rozporu s názorem stěžovatelů dospěly po provedeném řízení k nesprávnému právnímu posouzení existence nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."), když tento pojem byl obecnými soudy vyložen toliko s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 179/95, sp. zn. I. ÚS 139/93 a sp. zn. IV. ÚS 169/98.
Svou ústavněprávní argumentaci odůvodnili stěžovatelé tím, že po celou dobu řízení namítali diskriminaci soukromého vlastnictví ve srovnáním s vlastnictvím osobním dle v rozhodné době platných právních předpisů, přičemž odkazovali na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 168/95, z nichž dovozují, že touto diskriminací samotnou byly nastoleny, a to i v jejich věci, nápadně nevýhodné podmínky. Zdůrazňovali, že stran předmětné kupní smlouvy ohledně nemovitostí, o jejichž vydání v řízení před obecnými soudy usilovali, cenový předpis platný v době jejího uzavření, tj. vyhláška Ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., obsahoval ve svém §3 jiný způsob ocenění soukromého vlastnictví, v daném případě činžovních domů, než v §2 ocenění domů v osobním vlastnictví, tedy rodinných domků. Z poukazem na toto tvrzení v původním řízení požadovali, aby byl v dané věci vypracován znalecký posudek, jímž by byl předmětný dům oceněn bez omezení daným citovaným §3 jako dům rodinný, což obecné soudy neakceptovaly. S odkazem na tento svůj názor se tedy domáhali, aby bylo znalecké ocenění k prokázání nápadně nevýhodných podmínek provedeno dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění novelizovaném vyhláškou č. 316/1990 Sb., která tuto diskriminaci v oceňování nemovitostí odstranila. Takový znalecký posudek měly konečně obecné soudy i k dispozici. Na podporu uvedeného názoru stěžovatelé zdůraznili i to, že tímto způsobem jsou oceňovány finanční náhrady za nemovitosti zdemolované či nemovitosti, jež nelze z jiných důvodů restituentům vydat.
V intencích těchto svých stanovisek odmítají relevanci ve věci soudem akceptovaných znaleckých posudků, když za zásadní považují výše zmíněnou diskriminaci soukromého vlastnictví, a tudíž toliko již tímto pohledem nazíranou existenci nápadně nevýhodných podmínek, tak jak tento restituční titul předvídá §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb.
S poukazem na tyto v ústavní stížnosti blíže rozvedené námitky se potom stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil. Shora citovaný rozsudek soudu odvolacího napadli spolu s ústavní stížností rovněž dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které opírali o tvrzení, že v dané věci byla řešena nesprávně právní otázka, jíž považují za zásadního významu.
Ústavní soud, vědom si pořadu práva a vycházeje ze svého postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten usnesením ze dne 15. ledna 2004 č. j. 28 Cdo 1852/2002-379 opravný prostředek stěžovatelů odmítl, neboť jej shledal nepřípustným [§243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.].
Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí. Není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelů vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Dle judikatury Ústavního soudu nesprávná interpretace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 149 a násl.).
Pakliže stěžovatelé poukazovali na porušení práva vlastnického zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba ve smyslu dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu připomenout, že zmíněný článek chrání vlastnické právo již konstituované, existující, nikoliv toliko tvrzený nárok na ně uplatněný formou restitučního nároku, o němž má být teprve v soudním řízení rozhodnuto (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 41 a násl.). Výhrady stěžovatelů ohledně dotčení jejich vlastnického práva nutno tudíž prima facie odmítnout.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda aplikace jednoduchého práva v daném případě učiněná obecnými soudy je důsledkem interpretace, která by v konkrétním případě byla způsobilá vykročit z kautel zaručených v hlavě páté Listiny ve smyslu svévolné aplikace práva (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, uveřejněný pod č. 126, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl.).
Stěžovatelé svoji argumentaci opírají o tvrzení vycházející z toho, že obecně závazným normativním aktem založená diskriminace subjektů, jímž svědčilo soukromé vlastnictví, vůči subjektům vlastnictví osobního, dle znění vyhlášky č. 182/1988 Sb., před novelizací provedenou vyhláškou č. 316/1990 Sb., je tím kritériem, které samo o sobě zakládá splnění požadavku pojmu "nápadně nevýhodných podmínek" uvedeného v dikci §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. V této souvislosti se opětovně dovolávají nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 168/95.
Podle názoru III. senátu Ústavního soudu však tento nález na situaci stěžovatelů ve smyslu jejich vývodů nedopadá. Je třeba jej interpretovat tak, že v době komunistického režimu diskriminačním posuzováním osobního a soukromého vlastnictví, jež našlo odraz v celé řadě právních předpisů, a které bylo objektivně normativně nastoleným stavem, není bez dalšího splněna existence nápadně nevýhodných podmínek v intencích zák. č. 87/1991 Sb., nýbrž jejich existenci je nutno posuzovat podle konkrétních, tj. na tehdejším objektivním právním stavu nezávislých podmínek a okolností jedinečné restituční věci, přičemž při hodnocení intenzity a charakteru "nápadné nevýhodnosti" těchto konkrétních skutkových okolností je třeba rovněž přihlédnout jako k modifikujícímu faktoru i k nepřiměřené (diskriminační) disproporcionalitě soukromého a osobního vlastnictví.
Stran stěžovatelů tomuto požadavku obecné soudy dostály, neboť vyšly (kromě dalších okolnosti uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí) i z toho, že cena předmětného domu s oplocením, venkovními úpravami a porosty, jakož i příslušným pozemkem pro účely uzavření kupní smlouvy ze dne 31. března 1989 nebyla tehdy znaleckým posudkem stanovena, a to se zřetelem na předchozí jednání se stěžovateli, na základě obvyklého ocenění s přihlédnutím k §3 odst. 2 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nýbrž dle §19 odst. 1, v souladu s nímž socialistické organizace při smluvním nabývání staveb mohly sjednávat vyšší ceny než ceny zjištěné podle této vyhlášky jen v mimořádných případech, zejména vyžadoval-li to zájem společnosti. Cena předmětné stavby by tak dle znalce činila 46.964,- Kč, přičemž "sjednaná" výsledná kupní cena byla stanovena ve výši 301.131,- Kč. Rovněž provedeným revizním znaleckým posudkem (znalce N. ze dne 26. srpna 2001 ve znění jeho doplňku ze dne 29. října 2001) bylo určeno, že obecná cena předmětných nemovitostí byla ke dni 31. března 1989 55.880,- Kč pro převod vlastnického práva mezi občany a socialistickou organizací a pro převod mezi občany ve výši 80.000,- Kč. Znalec se rovněž vyjádřil v tom směru, že za částku 301. 000,- Kč bylo možno v té době postavit novostavbu rodinného domu, a tudíž tuto kupní cenu považoval na tehdejší dobu v obdobných případech za neobvyklou.
Z obsahu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů plyne, že ke stěžovateli uplatňovaným argumentům řádně přihlédly, nicméně jim nepřisvědčily a své závěry ve shodě se zákonem přiléhavě odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.). Proto postačí na tyto v dalších podrobnostech v plném rozsahu odkázat. V návaznosti na ně považovaly rovněž za irelevantní zohledňovat znalecké závěry znalce Ing. Ch. a v této souvislosti především pak oceňování nemovitostí dle vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Byť se tehdy stanovená kupní cena může subjektivně jevit stěžovatelům i přes shora uvedenou její modifikaci co do výše jako nespravedlivá, neznamenala jejich konkrétní znevýhodnění vůči ostatním občanům nacházejícím se ve srovnatelné situaci. Je tak třeba uzavřít, že na okolnosti, ohledně "toliko" obecně závazným normativním aktem založeného diskriminačního oceňování nemovitostí v soukromém vlastnictví oproti nemovitostem ve vlastnictví osobním, svrchovaný zákonodárce ve vztahu k restitučním nárokům při snaze o zmírnění majetkových křivd výslovně při vymezení restitučních titulů nepamatoval, přičemž soudní moci nepřísluší v rámci jejího výkonu zákonné meze nad jejich limity rozšiřovat (čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v restituční věci stěžovatelů bylo postupováno způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2004