ECLI:CZ:US:2004:3.US.552.03
sp. zn. III. ÚS 552/03
Usnesení
III. ÚS 552/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, čj. 12 To 400/2003-838, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 9. 2003, čj. 5 T 137/2003-824, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon", brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, čj.
12 To 400/2003-838, jakož i jemu přecházejícímu usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 9. 2003, čj. 5 T 137/2003-824. Dle názoru stěžovatele krajský soud porušil jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 4 Nt 167/2003, z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu vzat do vazby, a to v souvislosti z trestním stíháním pro trestné činy dle §187 odst. 1, 2, §171 odst. 1 a §178 odst. 1, 3 trestního zákona, jež bylo zahájeno usnesením příslušného policejního orgánu ze dne 3. 2. 2003. V dané věci Okresní soud v Kladně rozhodl shora citovaným usnesením podle §71 odst. 5 trestního řádu tak, že se stěžovatel ponechává z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu ve vazbě. Vycházel přitom z toho, že stěžovatel (jakožto obžalovaný) je stíhán pro trestný čin dle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, jehož se měl dopustit ve výkonu trestu odnětí svobody v období od dubna 2002 do 31. 12. 2002, kdy udržoval nepovolené styky s vězeňskou lékařkou, zdravotní sestrou a příslušníkem vězeňské služby, jejichž prostřednictvím si měl nechávat do věznice dopravovat mobilní telefon, léky a injekční stříkačky, které přes další odsouzené prodával jiným odsouzeným a toto páchal ve větším rozsahu. V návaznosti na to soud konstatoval, že stěžovatel je stíhán pro závažnou trestnou činnost, je osobou opakovaně trestanou pro různou trestnou činnost zpravidla nepodmíněnými tresty odnětí svobody, na adrese svého trvalého bydliště se nezdržoval a ani zdržovat nehodlal, když sám uvedl, že se bude zdržovat na adrese své družky, kde ale nikdy nežil, protože se s ní seznámil během výkonu trestu odnětí svobody. Dále je proti němu vedeno další trestní řízení pro trestnou činnost podle §178 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, které není dosud skončeno. Dle okresního soudu důvody, pro které byl stěžovatel vzat do vazby, tedy trvají i v současné době.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl, a to usnesením napadeným touto ústavní stížností, s tím, že u stěžovatele i nadále přetrvává důvod vazby, protože není sporu o tom, že stěžovatel je v současné době trestně stíhán pro závažnou trestnou činnost, která je vysoce společensky nebezpečná a jíž se měl dopustil ve výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody. Dle krajského soudu soud prvního stupně správně poukázal na okolnosti charakterizující osobu stěžovatele, tedy na to, že byl v minulosti opakovaně trestán v souvislosti s trestnou činností (kterou ve svém usnesení konkretizuje), naposledy vykonával souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Z toho lze dle soudu dovodit, že stěžovatel je v rámci stávajícího trestního řízení ohrožen poměrně citelným trestem odnětí svobody. Krajský soud tyto skutečnosti následně posoudil v souvislosti s tím, že k místu trvalého bydliště nemá stěžovatel žádný vztah, z čehož dovodil, že lze důvodně předpokládat, že při propuštění z vazby na svobodu by stěžovatel jednal způsobem uvedeným v §67 písm. a) trestního řádu. Současně krajský soud odmítl jako hypotetickou argumentaci stěžovatele, že se bude zdržovat v místě bydliště ženy, se kterou navázal známost v průběhu předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Dle stížnostního soudu není důvodná ani námitka stěžovatele, že okresní soud nepostupoval v souladu s §71 odst. 6 ve spojení s odst. 4 trestního řádu, protože ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu nestanoví žádné další podmínky pro možnost ponechání obviněného, resp. obžalovaného ve vazbě.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že usnesení okresního soudu postrádá odůvodnění požadované trestním řádem, kdy jde o odůvodnění povšechné, nevyhovující ani po formální stránce požadavkům návětí §67 trestního řádu; kromě toho se soud nezabýval dalšími důvody pro ponechání jeho osoby ve vazbě, které vyplývají z §71 odst. 6 trestního řádu. Pokud krajský soud argumentaci stěžovatele, jak byla zmíněna, neakceptoval, porušil tím jeho ústavně zaručená práva. Dle stěžovatele takovéto povšechné odůvodnění okresního osudu není v souladu s zásadou spravedlivého procesu, pro svou povšechnost a z ní plynoucí procesní i věcnou vágnost zakládá současně nepřezkoumatelnost rozhodnutí, které pro tyto důvody vede k protiústavnímu omezení osobní svobody. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud odkázal na obsah rozhodnutí o vazbě a uvedl, že byl vyhlášen odsuzující rozsudek, kdy stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let. Krajský soud v Praze sdělil, že nemá již k dispozici příslušný spis, avšak námitky stěžovatele jsou v podstatě jen opakováním námitek uplatněných v rámci řízení před obecnými soudy, a tak odkázal na odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou se zpravidla v řízení před Ústavním soudem považuje ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jichž se tento dovolává. Po přezkoumání věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím mohly být porušeny ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu posuzování důvodů vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Přitom pro výklad pojmu "konkrétní skutečnosti", uvedeného v §67 trestního řádu, nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88).
V posuzovaném případě vycházely obecné soudy z toho, že je zde důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, protože jednak nemá stálé bydliště, jednak mu hrozí vysoký trest; nutno podtrhnout, že toto jsou i demonstrativně uvedené okolnosti, s nimiž trestní řád spojuje předmětnou obavu. Pokud soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nemá stálé bydliště, pak vycházely z konkrétních skutečností, že stěžovatel na místo svého trvalého bydliště vůbec žádnou vazbu nemá, a jde-li o vazbu na "stálé bydliště" stěžovatele u jeho nové družky, soudy toto nepovažovaly za zřetele hodné, a to vzhledem ke konkrétním skutečnostem, jakož i osobě stěžovatele; takové hodnocení náleží soudům obecným, do něhož Ústavní soud nemá důvod zasahovat, jestliže se nejedná o extrémní vybočení ve výše uvedeném smyslu, ovšem po této stránce nelze závěrům obecných soudů z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. (Jen pro dokreslení situace možno uvést, že zmíněná družka se nakonec odstěhovala bez udání adresy, jak Ústavní soud zjistil z usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 11. 2003, čj. 5 T 137/2003-855.)
Obecné soudy se rozhodly ponechat stěžovatele ve vazbě rovněž i proto, že mu měl hrozit vysoký trest. V daném ohledu si lze představit podrobnější odůvodnění závěrů obecných soudů, které sice zdůraznily především trestní minulost stěžovatele a částečně i charakter jeho současné trestné činnosti, ovšem pominuly úvahu o tom, jaký trest
stěžovateli - s ohledem i na další konkrétní okolnosti případu - hrozí (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03; ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS dosud nepublikován). Vzhledem k tomu, že již prvně uvedená okolnost, tedy že stěžovatel nemá stálé bydliště, jakožto "konkrétní skutečnost" ve spojení s dalšími "konkrétními skutečnostmi", jako je osobnost stěžovatele z hlediska jeho dřívější trestné činnosti, jakož i charakteru činnosti, pro kterou je v současnosti stíhán, dostatečně opodstatňuje závěry obecných soudů o nutnosti ponechání stěžovatele ve vazbě, nebylo třeba se již podrobněji zmíněným, případně pochybením obecných soudů zabývat. (Zbývá jen podotknout, že postupu obecných soudů svědčí výsledek trestního řízení, kdy stěžovateli byl uložen, zatím zřejmě nepravomocně, trest odnětí svobody v trvání 7 let.)
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s §71 odst. 6 trestního řádu, jedná se v podstatě o polemiku stěžovatele s interpretací a aplikací jednoduchého práva. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, toto je věcí soudů obecných, přičemž rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66). K porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Jak bylo Ústavním soudem zjištěno, ze strany obecných soudů jde o ustálený výklad, shodný názor se zastává i v odborné literatuře (srov. např. Růžička, M., Zezulová, J.: Zadržení a vazba v českém trestním procesu, C. H. BECK, Praha, 2004, str. 500), přičemž žádné pochybení ve vztahu k výkladu příslušných ustanovení, jež by dokonce dosahovalo ústavněprávní roviny ve výše naznačeném smyslu, v ústavní stížnosti namítáno nebylo a nebylo zjištěno ani ze strany Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. dubna 2004