ECLI:CZ:US:2004:3.US.565.03
sp. zn. III. ÚS 565/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. F., 2) A. F., 3) E. F. a 4) J. F., právně zastoupených JUDr. S. R., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003 sp. zn. 19 Co 286/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 17 C 222/97, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a I. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 17 C 222/97 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby žalované I. D. byla uložena povinnost zdržet se zbudování přístavby domu čp. 787 ve V. ulici v Praze 6 - Dejvicích na st. p. č. 1392 a p. p. č. 1393 dle projektové dokumentace zpracované Ing. K. S. pod názvem "Rekonstrukce a přístavba V. 45/787, kat. území Praha 6 - Dejvice". K odvolání stěžovatelů byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003 sp. zn. 19 Co 286/2003.
Porušení ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
1. Nalézací soud konstatoval, že žalovaná I. D. během soudního řízení spornou stavbu de facto dostavěla, aniž by však přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná porušila zákon tím, že bez stavebního povolení, aniž by vyčkala výsledku sporu, stavbu postavila a teprve poté dosáhla jejího dodatečného povolení. Došlo tak k porušení právní zásady, že nikdo se nemůže dovolávat svého protiprávního chování, jež patří mezi atributy právního státu vymezených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, který byl napadenými rozhodnutími rovněž porušen.
2. Soudy nezajistily ve smyslu §102 o. s. ř., aby výkon posléze vydaného rozhodnutí nebyl ohrožen a tolerovaly protiprávní činnost žalované. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 1998 sp. zn. 17 C 222/97, ukládající I. D. povinnost zdržet se stavebních prací bylo zrušeno usnesením téhož soudu ze dne 5. 6. 2001 sp. zn. 17 C 222/97. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 8. 1999 sp. zn. E 6/99 bylo nařízeno obnovení předešlého stavu, poté co se stěžovatelé začali domáhat součinnosti exekučního soudu k realizaci tohoto rozhodnutí, obvodní soud jeho výkon usnesením ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. E 6/99 odložil.
3. Předmětné řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což zavinil zejména soud prvního stupně, který původně řízení pro údajný nedostatek své pravomoci zastavil, přičemž ústní jednání bylo nařízeno až na 28. 4. 2000 (žaloba byla podána 30. 9. 1997), soudy tak postupovaly v rozporu se zásadou přiměřené délky a hospodárnosti řízení, čímž bylo rovněž porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
4. Soudy provedly důkazy svědčící pouze žalované a ignorovaly důkazy navržené stěžovateli. Obvodní soud pro Prahu 6 nenařídil opakovaně navrhovaný znalecký posudek z oboru stavebnictví, specializace denní osvětlení a oslunění budov a pozemků, k zodpovězení otázky, jaký vliv mělo zbudování sporné přístavby na denní osvětlení a oslunění domu a pozemků stěžovatelů.
5. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahují tam uvedené podstatné skutečnosti, soudy zejména neuvedly, o které důkazy se rozhodnutí opírají, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily, proč neprovedly další navržené důkazy a neodůvodnily učiněné skutkové a právní závěry. Nalézací soud posoudil hlavní námitku stěžovatelů, že činností žalované dochází k jejich obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, pouze na základě stavebně technických hledisek, aniž by použil hlediska občanskoprávní a zejména posoudil míru zásahu do sousedských práv stěžovatelů ve smyslu §127 obč. zák. Došlo tak k porušení §132 o. s. ř., který nepřipouští vzít za základ skutkových zjištění jen část skutkového stavu věci a druhou část opomenout.
6. Nalézací soud opřel svůj závěr, že provedená přístavba sice zasahuje do sousedských práv stěžovatelů, ovšem že tento zásah nepřekročil míru přiměřenou poměrům, pouze o obsah stavebního spisu, aniž by připustil existenci jiných než stavebně technických kritérií pro posouzení přiměřenosti míry ohrožení sousedských práv, takovýto postup však činí z ustanovení §127 obč. zák. obsolventní normu. Nebyla zkoumána míra ohrožení pozemků stěžovatelů, neboť ve stavením řízení byl zkoumán pouze vliv přístavby na osvětlení a proslunění domu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 222/97.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecné soudy své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na kterou Ústavní soud v následujícím textu poukazuje.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ustanovením §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat, zda skutkový stav byl správně zjištěn. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ustanovení §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že provedená přístavba částečně zastiňuje dům i pozemek žalobců, doba proslunění poklesla ze čtyř na tři hodiny denně, což splňuje stavební normu ČSN, která činí 1,5 hod. za den, úbytek denního osvětlení činí v dotčených místnostech cca 0,8% na průměrném činiteli denního osvětlení (Em). Pozemek žalobců je kvůli přístavbě zastíněn pouze v bezprostřední blízkosti domu, v letním období je pak zastíněn minimálně. Soud neuvěřil odbornému posudku zpracovanému Ing. R. Š., který byl předložen stěžovateli, neboť je v naprostém rozporu s rozhodnutím odboru životního prostředí OÚ MČ Praha 6, rozhodnutím městského hygienika i s vydaným stavebním povolením. Soud zamítnul návrh stěžovatelů na doplnění dokazování znaleckým posudkem na posouzení zastínění jejich domu a zahrady, neboť tyto okolnosti byly již dostatečně prokázány dvěma studiemi zastínění a zastínění zahrady bylo zhodnoceno v rámci stavebního řízení při posuzování vlivu stavby na životní prostředí, přičemž z rozhodnutí učiněných ve stavebním řízení i v rámci soudního přezkumu tohoto řízení bylo jednoznačně zjištěno, že zastínění nepřesahuje míru přiměřenou poměrům. Soud rovněž konstatoval, že žalobě nelze vyhovět již pro její materiální nevykonatelnost, neboť přístavba je již postavena (str. 4-5 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud při posouzení podaného odvolání konstatoval, že žalobci omezili žalobní tvrzení týkající se imisí pouze na zastínění jejich nemovitostí. Podle §62 zákona č. 50/1976, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), je stavebnímu úřadu svěřeno k posouzení, zda dokumentace odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu, mezi něž rovněž patří požadavek, aby zastínění nezhoršovalo životní prostředí nad přípustnou míru či nad míru přiměřenou poměrům. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2929/99, dle kterého je rozhodování o této občanskoprávní námitce svěřeno do pravomoci stavebního úřadu, přičemž přípustnou mírou je třeba v tomto ohledu rozumět míru přípustnou podle právních předpisů včetně §127 odst. 1 obč. zák. Jelikož otázka zastínění byla řešena již ve stavebním řízení, nelze vyloučit podání žaloby pokud jsou namítané i jiné skutečnosti, než které byly předmětem posouzení ve správním řízení. Jelikož stěžovatelé namítali, že jako akademičtí malíři využívají svůj dům rovněž k výkonu svého povolání, které vyžaduje vysokou míru denního osvětlení, nebylo na místě řízení zastavit pro nedostatek soudní pravomoci. Žalobci však tuto námitku uplatnili jen v obecné rovině a vzhledem ke zjištěním učiněným v rámci stavebního řízení přisvědčil odvolací soud závěrům soudu prvního stupně (str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu vyplývá, které důkazy, na jejichž základě byl zjištěn skutkový stav věci (§153 o. s. ř.), byly v řízení provedeny, jak soud provedené důkazy hodnotil (§132 o. s. ř.) a jaké právní závěry z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil. S učiněnými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, když jeho rozsudek k odvolání stěžovatelů potvrdil. Obecné soudy posoudily žalobu stěžovatelů ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák. a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídají požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že soud se zabýval zastíněním nejen domu, ale i pozemku stěžovatelů a opačné tvrzení stěžovatelů uvedené v ústavní stížnosti tedy neobstojí. Ústavní soud na rozhodnutí obecných soudů v plné míře odkazuje a k dalším námitkám stěžovatelů pak uvádí následující:
Skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl stěžovateli navržený důkaz znaleckým posudkem, neznamená porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. V tomto ohledu Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou automaticky povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát určité proporcionality těchto návrhů. Soudy vzhledem ke své zákonné povinnosti náležitě zjistit skutkový stav věci mají právo, ale i povinnost zvážit, který z navržených důkazů má pro projednávanou věc význam, ať již sám o sobě či ve spojení s jinými již provedenými nebo navrženými důkazy, a v tomto smyslu poté rozhodnout buď o jejich provedení či důkazní návrhy zamítnout jako nadbytečné. Pokud soud důkazním návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze shora konstatovaného odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že soud zamítnutí důkazního návrhu dostatečným způsobem odůvodnil.
Pokud se jedná o tvrzené porušení čl. 1 Ústavy, je z jeho systematického řazení v Ústavě zřejmé, že v podstatě garantuje zásadní principy státní moci a neupravuje ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy. V tomto smyslu nepodléhá uvedené ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabýval námitkami stěžovatelů směřujícím proti nepřiměřené délce řízení, neboť i kdyby bylo proběhlé řízení zatíženo neodůvodněnými průtahy, je rozhodující skutečností, že bylo pravomocně skončeno a případné porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nepřiměřené délce řízení nemůže být dodatečně zhojeno zrušením napadených rozhodnutí.
Uplatňují-li stěžovatelé i námitky proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 1998 sp. zn. 17 C 222/97, ze dne 5. 6. 2001 sp. zn. 17 C 222/97, ze dne 30. 8. 1999 sp. zn. E 6/99 a ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. E 6/99, nelze než konstatovat, že proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost nesměřuje, a proto Ústavní soud, vzhledem ke své vázanosti petitem ústavní stížnosti, nemohl tato rozhodnutí jakkoliv přezkoumávat.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovateli namítaných ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu