ECLI:CZ:US:2004:3.US.597.04
sp. zn. III. ÚS 597/04
Usnesení
III. ÚS 597/04
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti V. S. zastoupeného JUDr. P. C. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. července 2004 sp. zn. 22 Co 208/2004 a výroku o nákladech řízení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. května 2004 sp. zn. 9 C 661/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojeného rozhodnutí odvolacího soudu shora označeného, bylo tímto rozhodnutím potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, když i odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, dospěl k závěru, že s ohledem na povahu sporu a okolnosti daného případu, tak jak je podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl a zhodnotil, je na místě použití ust. §150 o. s. ř. Ve věci samé úspěšnému stěžovateli (který měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž se jeho bývalá družka domáhala zaplacení částky 260.000,-Kč s přísl.) tak právo na náhradu nákladů řízení nebylo obecnými soudy přiznáno.
V podrobném odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel, tvrdící porušení práva na spravedlivý proces, kromě konstatování obsahu napadených rozhodnutí, rekapituluje průběh soudního řízení ve věci, postoje obou účastníků řízení včetně měnících se důvodů, jimiž žalobkyně svoji žalobu na zaplacení částky 260.000,-Kč zdůvodňovala, popisuje okolnosti provázející sepis potvrzení o převzetí žalované částky stěžovatelem a obdobně, jak to učinil v odvolání proti výroku rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení, dává najevo svůj nesouhlas se závěry soudu, jimiž bylo použití ust. §150 o. s. ř. v jeho věci zdůvodněno. Je přesvědčen o tom, že užití tohoto ustanovení je v rozporu s obsahem důkazů v řízení provedených. Nelze podle něj vycházet z toho, že "spor byl vyvolán dlouhodobým soužitím účastníků, v němž byly majetkové vztahy postaveny na neformálních, mnohdy i ne zcela shodně chápaných dohodách, které ve svém důsledku vyústily v daný spor" neboť je běžné, že vztahy mezi druhem a družkou jsou neformální a o majetku, který společně nabývají, se nevede podrobná účetní evidence a nesepisují se písemné dohody. Zdůrazňuje, že důvodem sporu nebyla neformálnost vztahů, ale skutečnost, že žalobkyně se snažila dané situace zneužít. Postup obecných soudů ve svém důsledku navíc znamená i porušení rovnosti účastníků řízení. V tomto směru poukazuje na to, že oba účastníci jsou důchodci, jejich příjmy jsou patrně srovnatelné, přitom žalobkyni bylo, ač disponuje finančními prostředky z pojistné náhrady, přiznáno osvobození od placení soudních poplatků, zatímco jemu nikoliv (s tím, že jeho solventnost byla dovozována právě z převzetí žalované částky) a musel tak zaplatit, aby se mohl bránit proti nesprávnému rozsudku, soudní poplatek z odvolání ve výši 10.400,-Kč, který je součástí jeho nákladů řízení, aniž neúspěšná žalobkyně byla k jejich úhradě zavázána. Podle stěžovatele jde tak i o nerovný přístup k účastníkům řízení a o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud dává opakovaně ve své judikatuře najevo, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, samozřejmě za podmínky, že soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93) rovněž dal najevo, a to právě při posuzování rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení, že přezkum věcné správnosti rozhodnutí se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (sp. zn. III. ÚS 259/02). Opakovaně také judikoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, III ÚS 259/02 a další), že je věcí obecných soudů, zda tyto s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu použijí svého diskrečního práva v otázce nákladů řízení. Jedná se o individuální rozhodnutí v individuální věci, bez jakýchkoliv normativizujících závěrů - tedy o oblast, kde zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze v případech zcela extremního použití či zneužití ust. §150 o. s. ř., např. tam, kde využití možnosti dané uvedeným ustanovením není ničím podloženo a je tak výsledkem libovolných či svévolných postupů. Ústavní přezkum takových rozhodnutí s ohledem na povahu věci tak přichází v úvahu jen výjimečně v případech extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení, tak jak tomu bylo např. ve věci sp. zn. I. ÚS 654/03, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje (v níž však šlo o skutkově jiné okolnosti a postup obecného soudu byl evidentně nesprávný, obdobně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000, kterou stěžovatel ve stížnosti nesprávně označil jako věc sp. zn. III. ÚS 723/2000), nikoliv však věc Ústavním soudem nyní posuzovanou. Pokud totiž obecný soud použití uvedeného ustanovení ve svém rozhodnutí řádně odůvodní, jak se v dané věci stalo, nepřísluší Ústavnímu soudu jeho zhodnocení přezkoumávat a znovu hodnotit. Odvolací soud ve svém rozhodnutí - v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů - zdůraznil, že při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, je nutno vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a z jeho úvah v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedených je také patrno, že tak skutečně činil. Bral v úvahu rozhodující hlediska pro použití aplikovaného ustanovení, okolnosti případu zvažoval a své závěry řádně a přesvědčivým způsobem zdůvodnil. Jeho rozhodnutí tak prvky libovůle nevykazuje a porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny tak Ústavní soud neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů důvodem pro ingerenci Ústavního soudu není.
Základem, z něhož vychází tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, jsou rozdílná rozhodnutí soudu o žádostech obou účastníků sporu o přiznání osvobození od placení soudních poplatků, jejichž důsledkem bylo to, že žalobkyně, které soud osvobození přiznal, soudní poplatek ze žaloby platit nemusela, zatímco stěžovatel, jemuž osvobození přiznáno nebylo, soudní poplatek z odvolání, které se ukázalo být důvodným, zaplatit musel. Rozhodnutí o uvedených žádostech však Ústavní soud v tomto řízení přezkoumávat nemohl, nehledě k tomu, že i na tuto námitku odvolací soud ve svém rozhodnutí v zásadě reagoval a uvedenou okolnost tak bral v úvahu. Ústavní soud tak v posuzovaném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 27. října 2004