ECLI:CZ:US:2004:3.US.75.03
sp. zn. III. ÚS 75/03
Usnesení
III. ÚS 75/03
Ústavní soud rozhodl dne 5 října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené Dr. M. R, advokátem a Ing. V. S., proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. prosince 2002, sp. zn. 5 C 57/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně vadnou ústavní stížností napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. prosince 2002 (5 C 57/2001-72) a tvrdili, že postupem tohoto obecného soudu "Česká republika obzvlášť hrubým a opovrženíhodným způsobem porušila jejich základní občanská práva podle Ústavy a Listiny základních práv a svobod, která byla povinna chránit a to kromě čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 1 a 3, zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny". Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu, jak shora je označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je zčásti podaná někým zjevně neoprávněným, zčásti je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. prosince 2002 (5 C 57/2001-72) bylo o žalobě žalobce Dopravního podniku města Liberce, a. s., o zaplacení 1.008,- Kč s přísl. proti žalované L. S. (stěžovatelce) rozhodnuto takto:
I. co do částky 800 Kč spolu s 8% úrokem z prodlení od 5. února 2001 do zaplacení byla žaloba zamítnuta,
II. stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci částku 208,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 5. února 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku,
III. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou tento soud konstatoval, že z listinných důkazů zjistil, že stěžovatelka (L. S.) dne 27. února 2000 cestovala na lince č. 11 městské hromadné dopravy provozované žalobcem a při kontrole bylo kontrolorem zjištěno, že nemá platnou jízdenku, neboť kontrola byla provedena v 8.47 h a stěžovatelka měla u sebe jízdenku označenou v 8.21 h a časová platnost jízdenky byla 25 minut, což znamená, že v době prováděné kontroly časová platnost jízdenky již vypršela. Obecný soud dospěl k závěru, že stěžovatelka tím, že cestovala v městském hromadném prostředku, uzavřela s žalobcem smlouvu o přepravě osob (§760 a násl. obč. zák.). Smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu, který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, aby ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas. Podle ust. §18 vyhl. č. 127/1964 Sb., o městském přepravním řádu, ve znění platném ke dni provedení kontroly, byl cestující povinen na vyzvání oprávněného pracovníka předložit k nahlédnutí jízdenku. Cestující, který se nemohl platnou jízdenkou prokázat, zaplatí jízdné a dopravce je oprávněn dále požadovat od cestujícího zaplacení částky 200,- Kč. Z tohoto důvodu obecný soud žalobu co do částky 800,- Kč s přísl. zamítl a ve zbytku žalobě vyhověl. Konečně z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá i to, že stěžovatel Ing. V. S. nebyl účastníkem tohoto soudního řízení, vystupoval v pozici obecného zmocněnce žalované L. S.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že ústavní stížnost v části, kterou stěžovatel Ing. V. S. brojí proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, bylo nutné posoudit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť jmenovaný nebyl účastníkem soudního řízení. Vzhledem k tomu nebyl stěžovatel vyzván k odstranění formální vady podání.
Stěžovatelka L. S., jako účastnice řízení před obecným soudem, byla vyzvána k odstranění formální vady návrhu, která spočívala v tom, že stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem (§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu). Tato vada byla odstraněna a ústavní stížnost mohla být v této části projednána.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že přirážka k jízdnému mohla být stanovena pouze ve výši 200,- Kč. V obecné rovině uvedla, že se nemohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům a obecný soud nesprávně posoudil její vyjádření k prováděným důkazům. Polemizuje s hodnocením důkazů, posouzením doby, kdy byla provedena kontrola kontrolorem (revizorem). Tvrdí, že obecný soud jí znemožnil navrhnout provedení důkazu jízdními řády a ani neprovedl další důkazy. Brojí proti tomu, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou neodročil jednání, i přesto, že obecný zmocněnec stěžovatelky se nemohl z důvodu své hospitalizace zúčastnit jednání u tohoto soudu.
K těmto námitkám stěžovatelky se sluší konstatovat, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Pro úplnost se sluší uvést, že přisouzená přirážka k jízdnému činila 200,- Kč. Tvrzení stěžovatelky, že na tuto skutečnost její zástupce v celém řízení upozorňoval a obecný soud tuto skutečnost ignoroval, je proto nedůvodná.
Další námitky stěžovatelky se týkaly neúplnosti důkazního řízení a jiného hodnocení důkazů. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu a nadto stěžovatelka neuvedla v ústavní stížnosti konkrétní důkazy, které by byly relevantní pro posouzení předmětné věci, a co těmito důkazy mělo být prokázáno. Dále pak podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených Okresním soudem v Jablonci nad Nisou, a to i za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou rovněž nevyplývá, že by jeho právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jak je vpředu označen, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil tento obecný soud v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o žalobě Dopravního podniku města Liberec, a. s, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnil (§137 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto soudu nic vytknout.
Konečně nebylo zjištěno ani porušení procesního postupu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou při projednání žaloby; zásadně jde k tíži účastníka (v daném případě šlo o obecného zmocněnce stěžovatelky), který se nedostavil, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti (§101 odst. 3 o. s. ř., Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 338 a násl.). Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost byla proto v této části posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Z důvodů shora rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl [§43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. října 2004