ECLI:CZ:US:2004:4.US.190.03
sp. zn. IV. ÚS 190/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 190/03 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27. 12. 2002 sp. zn. 27 Rto 2/2001, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Okresního soudu v Olomouci z 12. 2. 2001 sp. zn. Nt 223/99, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na přezkoumání rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze 7. 6. 1978 sp. zn. 2 T 74/78, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře z 12. 7. 1978 sp. zn. 1 To 137/78.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 3. 2003 a byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 20. 6. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 12. 2002 sp. zn. 27 Rto 2/2001, jakož i usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2001 sp. zn. Nt 223/99, a to pro porušení čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 1978 sp. zn. 2 T 74/78 ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 12. 7. 1978 sp. zn. 1 To 137/78 byl obviněný J. V. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně. Na podkladě stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ve prospěch navrhovatele generální prokurátor České republiky, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 1993 sp. zn. Tzv 4/93 rozhodl o zrušení výroku o trestu z výše uvedených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 74/78 bylo podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upuštěno od potrestání.
Novým návrhem doručeným Okresnímu soudu v Olomouci dne 6. 9. 1999 se J. V. domáhal přezkumu výroku o vině podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením ze dne 12. 2. 2001 sp. zn. Nt 223/99 Okresní soud v Olomouci podle §9 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh obviněného J. V. na přezkum podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, vedené pod sp. zn. 2T 74/78, zamítl jako opožděně podaný, když zjistil, že návrh byl podán až po marném uplynutí zákonem stanovené dvouleté lhůty ode dne účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. (tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 7. 1990). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 12. 2002 sp. zn. 27 Rto 2/2001 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. řád") stížnost obviněného J. V. proti výše uvedenému usnesení Okresního soudu v Olomouci zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve své záležitosti předložil okresnímu soudu tři alternativní návrhy, jak dospět ke zrušení odsuzujících rozhodnutí:
- na základě zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že by obecný soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §6 zákona č. 119/1990 Sb.,
- cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu a podle čl. 4 odst. 2 Protokolu k č. 7 k Úmluvě,
- na podkladě přezkumného řízení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb.
Okresní soud v Olomouci ve výrokové části ústavní stížností napadeného usnesení, uvádí stěžovatel, rozhodl pouze tak, že "podle ust. §9 zákona č. 119/1990 Sb., se návrh ods. J. V. na přezkumné řízení zamítá, jako opožděně podaný".
Krajský soud v Ostravě ve výrokové části svého usnesení rozhodl pouze tak, že "podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obv. J. V. zamítá.". Podle názoru stěžovatele tak nebylo žádným výrokem obecných soudů rozhodnuto o dvou posledně uvedených návrzích stěžovatele (Krajský soud v Ostravě se druhým návrhem zabýval pouze v odůvodnění svého rozhodnutí). Stěžovatel je přesvědčen, že o každém návrhu mělo být rozhodnuto samostatným výrokem, jinak soud nesplnil svou povinnost řádně věc projednat podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že v jeho věci nebyla povolena obnova řízení. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 ve věci stěžovatele L. K., dále na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000, sp. zn. I. ÚS 26/01, sp. zn. I. ÚS 671/01 a sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Pokud jde o rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, stěžovatel připouští, že judikatura Nejvyššího soudu je rozporná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uznává, že nový nebo odlišný názor není novou skutečností ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. V daném případě však podle stěžovatele problém nespočívá v novém výkladu práva, nýbrž v jeho chybném výkladu. V napadeném rozhodnutí se podle stěžovatele vůbec nepřihlíží ke smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ačkoli se na něj stěžovatel odvolával. Napadené rozhodnutí, uvádí dále stěžovatel, zcela pomíjí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 140/2001, a rovněž již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. I. ÚS 26/01 ve věci stěžovatele S. H., kde bylo objasněno, že pokud lze srovnatelným nálezem Ústavního soudu prokázat vadnost rozhodnutí, lze se právem domáhat obnovy řízení. V ústavní stížnosti zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, uvádí dále stěžovatel, vedla mnohé obecné soudy k tomu, že po jejich vydání, tj. po 4. 7. 2001, povolily obnovu řízení v řadě dalších případů, kdy stejně jako v navrhovatelově věci došlo k odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990. Z rozhodnutí obecných soudů v jiných, ale obdobných věcech, stěžovatel dovozuje, že napadené usnesení se zcela vymyká mnoha rozhodnutím obecných soudů po 4. 7. 2001, kdy Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 7 Tz 140/2001 a Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 26/01 ukázaly, že vadná rozhodnutí z minulosti lze napravit právě cestou obnovy řízení. Pokud tak Krajský soud v Ostravě odmítl nyní učinit, porušil podle názoru stěžovatele čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 ve věci stěžovatele J. N., a ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ve věci V. W. navrhovatel také namítá, že pokud soudy odmítly zrušit jeho nespravedlivé odsouzení z roku 1978 kvůli principiálnímu odepření vojenské služby, pak porušily jeho právo na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 223/99 a dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství v Ostravě k projednávané věci.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 5. 6. 2003, uvedl, že nezpochybňuje požadavek stěžovatele na zrušení předmětného rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci. Je však toho názoru, že jeho zrušení lze dosáhnout pouze stížností pro porušení zákona podle §266 tr. řádu nebo ústavní stížností, nikoliv v rámci přezkumného řízení podle §6 zákona č. 119/1990 Sb. nebo obnovou řízení podle §277 a násl. tr. řádu. Pokud jde o přezkumné řízení, dvouletá lhůta uvedená v §6 zákona č. 119/1990 Sb. k podání návrhu uplynula dne 30. 6. 1992, přičemž nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 byl zamítnut návrh na zrušení §6 zákona č. 119/1990 Sb. Obnova řízení podle §277 a násl. tr. řádu jakožto mimořádný opravný prostředek umožňuje odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních za stavu, kdy příčiny zjištěných nedostatků vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu v jiné trestní věci, které zahrnuje právní názor v otázce, kterou obecný soud posoudil ve svém dřívějším rozhodnutí jinak, není skutečností dříve soudu neznámou, která by mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení podle §278 tr. řádu. Předseda senátu rovněž poukázal na skutečnost, že ani novelou trestního řádu povedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kterou mimo jiné došlo ke změně §278 tr. řádu, upravujícího podmínky obnovy řízení, nebyly rozšířeny podmínky obnovy řízení ve smyslu, jak se stěžovatel svým návrhem domáhá. V dalším odkázal předseda senátu na odůvodnění napadeného usnesení tohoto soudu. Z uvedených důvodů předseda senátu krajského soudu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se přípisem Ústavnímu soudu, doručeným dne 4. 6. 2003, svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 6. 9. 1999 bylo Okresnímu soudu v Olomouci doručeno podání stěžovatele ve věci označené jako "Návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění; návrh na předložení věci Ústavnímu soudu ČR podle článku 95 Ústavy ČR a §224 odstavce 5 trestního zákona."
Výše uvedené podání stěžovatele bylo ukončeno návrhem následujícího znění: "Na základě těchto skutečností navrhovatel žádá, aby soud zahájil přezkumné řízení a potom ve smyslu článku 95 Ústavy ČR a podle §224 odstavce 5 trestního řádu řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na vydání nálezu: §6 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, se zrušuje. Po vydání nálezu by soud měl v řízení pokračovat a poté vydat usnesení: Rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. června 1978 sp. zn. 2 T 74/78 a usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 12. července 1978 sp. zn. 1 To 137/78 se zrušují i ve výroku o vině."
Ani z obsahu podání pak podle Ústavního soudu nelze dovodit, že by stěžovatel v předmětném podání navrhoval povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu či se domáhal provedení přezkumného řízení podle §6 zákona č 198/1993 Sb.
Z toho vyplývá, že stěžovatel se předmětným podáním domáhal pouze provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud tedy postupoval v souladu v návrhem stěžovatele, když jeho podání posuzoval podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a po té, co zjistil, že v souladu s §6 citovaného zákona stěžovateli lhůta k podání marně uplynula a z podání adresovaného okresnímu soudu nevyplývá, že by stěžovatel o navrácení lhůty do jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona požádal, nezbylo okresnímu soudu, než podaný návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako opožděně podaný odmítnout. S uvedeným závěrem prvostupňového soudu se následně ztotožnil o soud odvolací.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. lze návrh podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Bylo-li zahájeno přezkumné řízení jen na návrh prokurátora a ten jej vzal zpět, může odsouzený podat návrh nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy byl o zpětvzetí návrhu vyrozuměn. V odstavci 2 citovaného ustanovení se uvádí, že zmešká-li oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení, může požádat o navrácení lhůty do jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona. Nebyl-li návrh na zahájení řízení dosud podán, je třeba jej se žádostí spojit. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení o navrácení lhůty rozhodne soud, jemuž přísluší konat přezkumné řízení.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na své rozhodnutí v obdobné věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 84; vyhlášen pod č. 279/2001 Sb.) a dále též na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/2000 (nepublikované usnesení), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že poslání Ústavního soudu spočívá v kontrole ústavnosti. V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti. Tvrzení navrhovatele, že neměl důvěru k československým soudům a neměl ani potřebné informace, a proto ve lhůtě stanovené §6 zákona č. 119/1990 Sb. své právo včas neuplatnil, jej nezbavuje povinnosti řídit se platnými právními normami.
Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž zdůraznil, že nepovažuje napadené ustanovení za vymykající se jak ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být ani v rozporu s namítaným principem rovnosti občanů zakotveným v čl. 1 Listiny, neboť tím se nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Rovněž námitky navrhovatele na porušení ostatních namítaných práv nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné. Jak vyplývá ze smyslu shora citovaných napadených ustanovení, stanovením lhůty k uplatnění práva nejsou tato práva nijak dotčena. Z pohledu legislativně technického by podle Ústavního soudu vyhovění návrhu znamenalo, bez pozitivní úpravy, neexistenci jakékoli časové hranice pro uplatnění rehabilitačního návrhu. Všechny uvedené úvahy a skutečnosti vedly proto Ústavní soud k závěru, že existence práva, která je spojena se lhůtou, neznamená, že právo bylo omezeno neústavním způsobem.
Z rozboru věci plyne, že stěžovateli právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů bylo zaručeno, navrhovatel však tohoto práva nevyužil. Zákon č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovil v §6 lhůtu, v níž bylo možno návrh podat, a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty. Tuto základní skutečnost, že totiž mohl být sám ve věci činný a dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, stěžovatel ponechává zcela stranou.
Na důvody uvedené v §278 odst. 1 a §284 odst. 1 trestního řádu stěžovatel odkázal teprve v doplňku ke stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2001 sp. zn. Nt 223/99, kde poukázal rovněž na jiná rozhodnutí obecných soudů v obdobných kauzách.
Pokud jde o obnovu řízení, v souladu s §280 odst. 4 tr. řádu, ve znění platném v době před rozhodováním obecného soudu v předmětné věci, v případě, že se soud doví o okolnosti, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, je povinen oznámit ji státnímu zástupci. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, je státní zástupce povinen zpravit o ní neprodleně obviněného, anebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám.
Přípustnost obnovy řízení ve své trestní věci stěžovatel odůvodňuje především nálezy Ústavního soudu, stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a zdůrazňuje rozpornou praxi obecných soudů nižších stupňů při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení v trestních věcech, ve kterých byli obvinění odsouzeni za odepření vojenské služby z náboženských důvodů.
K citovaným nálezům Ústavního soudu:
Nálezem ze dne ze dne 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 117) Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích [odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.]. V odůvodnění je konstatováno, že na citovaný trestný čin se vztahuje ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., neboť mezinárodní standardy lidských práv, na něž se zákon o soudní rehabilitaci ve svém §1 odvolává, odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí (čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy). V této věci se tedy jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí i náboženství, o čin, který směřoval k uplatnění základního ústavního práva občana, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný.
Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 40) se týká ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal nesprávnost soudních rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., který podal poté, kdy v rámci rehabilitačního řízení byl zrušen rozsudek bývalého vojenského soudu pouze ve výroku o trestu uloženém za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, výrok o vině zůstal nedotčen a od potrestání bylo upuštěno. Ústavní soud napadená usnesení Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem z roku 2000 zrušil. V tomto nálezu Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 285/97, a konstatuje, že i když je navrhovatel v této věci v jiné procesní situaci, neboť soudy o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a rozhodly, z hlediska ochrany základních lidských práv a svobod jsou oba případy srovnatelné, a kdyby soud v navrhovatelově věci nevycházel z názorů, které Ústavní soud vyslovil v citovaném nálezu, mohl by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Řešení navrhovatelova případu podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. je možné i správné. Dále uvedl, že se neztotožňuje se zužujícím výkladem pojmu "trest" obsaženým v §6 zákona č. 198/1993 Sb., neboť i samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním.
K nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000 je ovšem nutno doplnit, že pod sp. zn. Pl. ÚS - st. 14/01 přijalo plénum Ústavního soudu dne 26. 6. 2001 stanovisko (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, str. 342 - 345), kterým byl odmítnut rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o trestu v souvislosti se soudní rehabilitací vyplývající z citovaného nálezu, s tím, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Citovaný nález druhého senátu proto nelze považovat za relevantní názor Ústavního soudu.
Nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. I. ÚS 26/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 99) se netýká odsouzení pro nenastoupení vojenské služby před rokem 1990. V této věci bylo řešeno údajné porušení zásady "ne bis in idem", kdy stěžovatel byl opakovaně v roce 1992 a 1993 odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 3 tr. zákona. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení po druhém odsouzení pro uvedený trestný čin, přičemž uvedený návrh byl soudy obou stupňů zamítnut. Proti rozhodnutí stížnostního krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy měly respektovat nejen čl. 40 odst. 5 Listiny, nýbrž i čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a pokud se tak nestalo, došlo v řízení před obecnými soudy k nesprávné aplikaci nejen norem trestního práva, ale i přímému porušení uvedených ústavních principů (čl. 36 Listiny), jakož i mezinárodní smlouvy, kterou byly obecné soudy ze zákona (čl. 10 Ústavy) povinny aplikovat a respektovat. Vyhověl proto návrhu stěžovatele a zrušil usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu zamítajícímu návrh na povolení obnovy řízení. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/01 je založeno výlučně na názoru, že rozhodnutími obecných soudů měla být porušena zásada "ne bis in idem". Pokud však jde o skutečnost, že došlo ke zrušení rozhodnutí zamítajících návrh na povolení obnovy řízení, neobsahuje tento nález žádný právní názor ani stanovisko ke zvolenému procesnímu postupu.
Kromě výše uvedených nálezů se projednávané problematiky dotýkají i další rozhodnutí Ústavního soudu:
V obecné rovině se jedná zejména o nález ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 36), kterým Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně vydanému v roce 1991 v rehabilitačním řízení. Dále jde o nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 42; vyhlášen pod č. 106/2003 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tz 47/2002, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch obviněného proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně (odsouzení pro trestný čin podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb.).
Pokud jde o občanskoprávní řízení, pak judikatura Ústavního soudu (byť se jedná pouze o usnesení) na otázku, zda právní názor či jeho změna může být novou skutečností pro povolení obnovy řízení, je konstantní a jednoznačná. V usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 111/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, usn. č. 40), kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení odůvodněný právním názorem vyplývajícím z následně vydaného nálezu Ústavního soudu, se výslovně uvádí, že "podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu sice závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 a 87 Ústavy, ale právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle §228 občanského soudního řádu.". Rovněž ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 609/2000 (nepublikované usnesení), v níž podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že po pravomocném skončení věci byl v jiné věci vydán nález Ústavního soudu s novým právním názorem, což dle stěžovatelky mělo být důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, Ústavní soud v zamítavém usnesení odkázal na usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98 a znovu zdůraznil, že změna právního názoru obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být novou skutečností, která by byla důvodem obnovy řízení podle §228 občanského soudního řádu.
Ústavní soud tedy na základě rekapitulace judikatury Ústavního soudu uzavírá, že žádné rozhodnutí tohoto soudu se přímo nezabývá posouzením zákonnosti procesního postupu podle §277 a násl. trestního řádu, který by měl směřovat k obnově řízení ve věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů, a nezaujímá stanovisko k zásadnímu problému řešenému v nyní posuzované věci, tj. zda změna právního názoru či nová interpretace zákonných ustanovení obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu je skutečností podle §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud uvádí, že pečlivě zvažoval, zda výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/01 neobsahuje právní názor, kterým by byl při posuzování předložené věci vázán a který by v případě svého odlišného názoru byl povinen předložit postupem podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plénu tohoto soudu k zaujetí stanoviska. Dospěl však k závěru, že citovaný nález žádný právní názor na podstatu řešeného problému neobsahuje. Faktem je pouze to, že bylo zrušeno rozhodnutí obecného soudu zamítající návrh na povolení obnovy trestního řízení, a to ve věci po skutkové i právní stránce zcela odlišné.
Pokud jde o judikaturu obecných soudů týkající se uvedené problematiky, konstatuje Ústavní soud (shodně s ústavní stížností), že je nejednotná. Rozporné je i rozhodování Nejvyššího soudu o stížnostech pro porušení zákona vztahujících se k řešené problematice. Jako příklad lze uvést rozsudek ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. 3 Tz 82/2001 a usnesení ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 140/2001. Senáty Nejvyššího soudu se v obou věcech v podstatě ztotožnily s argumentací stížností pro porušení zákona a dospěly k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu nebyly dány. Rozdílně však v těchto věcech rozhodly. V citovaném rozsudku bylo konstatováno, že Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona důvodnou, avšak po zvážení otázky, zda bude nezbytné napadené rozhodnutí podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušit (formální podmínky ustanovení §272 odst. 1 tr. řádu byly splněny), dospěl k závěru, že v dané trestní věci postačí tzv. akademický výrok. Naproti tomu citovaným usnesením byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta s tím, že není důvodná, neboť nedošlo k porušení zákona charakteru a intenzity předpokládané ustanovením §266 odst. 1 tr. řádu.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2002 je pod č. 13 uveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 82/2001, kterým bylo rozhodnuto, že povolením obnovy řízení v trestní věci byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5 a 6, §278 odst. 1 a §284 odst. 1 tr. řádu ve prospěch obviněného. Nicméně i po uveřejnění tohoto rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že dle názoru Nejvyššího soudu není nový výklad práva skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, rozhoduje Nejvyšší soud odlišně. Jako příklad lze uvést usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 4 Tz 99/2003.
Ústavní soud tuto část uzavírá konstatováním, že judikatura obecných soudů vztahující se k postupu podle §277 a násl. tr. řádu v trestních věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990 (a to jak v těch, ve kterých proběhlo řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb., tak i v těch, kterým toto řízení nepředcházelo), je nejednotná. Ke sjednocení praxe obecných soudů nevedlo ani uveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. 3 Tz 82/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zásadní otázkou pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele tedy je, zda nová interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, je "skutečností" soudu dříve neznámou ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, a odůvodňuje tedy povolení obnovy řízení.
Obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený trest by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje splnění podmínek pro povolení obnovy řízení ze skutečnosti, kterou má být nová (dle formulace stěžovatele nikoliv "nová", nýbrž "chybná") interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k právu na odepření vojenské služby z náboženských důvodů, obsažená v nálezech Ústavního soudu. Jak bylo výše uvedeno, žádný z citovaných nálezů nevyslovil, že by návrh na obnovu řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody těžko mohou obstát. Ústavní soud se v obecné rovině samozřejmě ztotožňuje s myšlenkami a názory vyjádřenými v citovaných nálezech, je však přesvědčen, že závěry v nich vyslovené neznamenají, že se lze automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficity. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 456/02 ze dne 8. 7. 2003).
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/98.
Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet.
Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního s výjimkou shora uvedenou, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu. V konkrétním případě byla navíc příslušná ustanovení trestního zákona podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud však nálezem ze dne 3. 2. 1999 nevyhověl návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu na zrušení §22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §269 a 270 tr. zákona, s tím, že existuje takový výklad těchto ustanovení, který respektuje ústavní principy (sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19; vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Jednalo se tedy o interpretační nález, u kterého by ani postup podle §71 zákona č. 182/1993 Sb. nebyl možný.
K argumentaci stěžovatele, že došlo k porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, uvádí Ústavní soud následující:
Účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odstavce 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení v právně-technickém smyslu, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu, a to na podkladě ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem stížnostního soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení podle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění §278 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní práva stěžovatele nebyla porušena ani tím, že soud v napadeném rozhodnutí nepřihlédl k zákonu č. 198/1993 Sb., jak dovozuje stěžovatel. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 14/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, str. 342 - 345), ve kterém dospěl Ústavní soud k jednoznačnému závěru, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona a na tento trestný čin se vztahoval zákon o soudní rehabilitaci [ustanovení §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.]. Byl tedy oprávněn podat návrh na přezkumné řízení. Pokud tak ve lhůtě stanovené v ustanovení §6 zákona o soudní rehabilitaci neučinil, nemůže se následně dovolávat aplikace zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Ústavní soud dále poukazuje na to, že v obdobné věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 792/02 rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 1. 3. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 31), kde se výše uvedenými právními problémy podrobně zabýval, a po provedení právního a ústavněprávního rozboru Ústavní soud ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. jako nedůvodnou zamítl. Od právních závěrů uvedených v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 792/02 nevidí Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci nelze dospět k závěru, že by jednající obecné soudy svým postupem porušily čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, čl. 36 odst. 1, nebo čl. 15 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.