ECLI:CZ:US:2004:4.US.279.03
sp. zn. IV. ÚS 279/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. L. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.2.2003, sp. zn. 7 Tdo 176/2003, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.9.2002, sp.zn. 12 To 272/2002 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4.6.2002 sp.zn. 3 T 53/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatelka brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Dle jejího názoru jsou napadená rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1, 3, 38 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací se dostatečně nevypořádaly s její obhajobou, zpochybňuje správnost skutkových zjištění, podrobně rozvádí provedené důkazy, tyto hodnotí a polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudem s tím, že z vadně zjištěného skutkového stavu nemohl soud dovodit správné hmotně právní posouzení. Uvádí, že soud prvního stupně své skutkové závěry opřel pouze o domněnky a úvahy, když nebylo prokázáno, kdo skutečně stíhaný skutek spáchal, neboť tuto možnost měly i další osoby, které označila v rámci své obhajoby. Konkrétně uplatňuje námitky proti jednotlivým důkazům a jejich hodnocení soudem - s předem podepsanými příkazy k úhradě mohl disponovat kdokoliv; soud neměl k dispozici originál kamerově snímaného videozáznamu za celé dny 21.9. a 24.9.2001, kdy byly předloženy zfalšované příkazy k úhradě v pobočce České spořitelny a za důkaz sloužila pouze kopie záznamů krátkých časových úseků z uvedených dnů; svědkyně M. P. postupovala zcela nestandardně, když si v pobočce České spořitelny ověřovala, zda řádné platby byly provedeny. Pokud se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, tento dle stěžovatelky nesplnil svou přezkumnou povinnost, přehlédl nedostatečná skutková zjištění a převzal nekriticky skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Dále stěžovatelka dovozuje, že jednáním popsaným ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, mohlo by se jednat toliko o pokus tohoto trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 trestního zákona. Oba soudy ve svých rozhodnutích nevyložily, jakými úvahami se řídily při aplikaci hmotně právní normy při kvalifikaci skutku. Nejvyššímu soudu České republiky stěžovatelka vytýká, že v řízení o dovolání se nezabýval rozpory mezi obsahem provedených důkazů a popisem skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku a kvalifikaci skutku posoudil pouze formálně.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby všechna napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Praze, Nejvyšší soud České republiky a Nejvyšší státní zastupitelství.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření konstatuje, že námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou jen opakováním námitek uplatněných v rámci řízení před obecnými soudy, a to i v řízení před soudem odvolacím, který se jimi při svém meritorním rozhodnutí ze dne 25.9.2002 zabýval, proto lze na odůvodnění tohoto rozsudku odkázat.
Nejvyšší soud České republiky uvádí, že převážná část dovolacích námitek stěžovatelka směřovala proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, namítala tedy vady při zjišťování skutkového stavu věci, který není v dovolacím řízení předmětem přezkumu. S námitkou týkající se právního posouzení skutku se Nejvyšší soud vypořádal, a proto se odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 19.2.2003. Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.
Nejvyšší státní zastupitelství považuje ústavní stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí. Ve svém vyjádření zdůrazňuje, že těžiště námitek stěžovatelky směřuje proti hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem, v kteréžto souvislosti třeba konstatovat, že hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu je výsostným oprávněním soudu a ze skutečnosti, že důkazy by teoreticky bylo možno hodnotit i jiným v úvahu přicházejícím způsobem, v žádném případě nelze dovozovat porušení ústavních práv stěžovatelky.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z trestního spisu sp. zn. 3 T 53/2002 a zejména z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4.6.2002, sp.zn. 3 T 53/2002, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem výkonu uloženého trestu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností na dobu 2 roků. Dále byla podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona. Podle §229 odst. 1, 3 trestního řádu byla poškozená Českomoravská myslivecká jednota, Okresní myslivecký spolek Mladá Boleslav, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle citovaného rozsudku se trestného činu podvodu stěžovatelka dopustila tím, že dne 21.9.2001 a 24.9.2001 v Mladé Boleslavi vyplnila prázdné, předem podepsané platební příkazy, které měla k dispozici od svého zaměstnavatele Okresního mysliveckého spolku Mladá Boleslav, tyto odevzdala k provedení plateb dle jí uvedených údajů v pobočce České spořitelny, a.s., Mladá Boleslav, kdy dne 21.9.2001 tak nechala z účtu Okresního mysliveckého spolku Mladá Boleslav č. 0480663339/0800 převést na svůj soukromý účet č. 195788790257/0100 vedený u a.s. Komerční banka, pobočka Mladá Boleslav, finanční hotovost ve výši 133.300,- Kč a 167.300,- Kč, dne 24.9.2001 pak částku ve výši 59.900,- Kč, čímž způsobila Okresnímu mysliveckému spolku Mladá Boleslav škodu v celkové výši 360.500,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které odůvodnila argumenty a námitkami, které v celém rozsahu opakuje v ústavní stížnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25.9.2002, sp.zn. 12 To 272/2002, bylo odvolání stěžovatelky jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto. Dále odvolací soud tímtéž rozsudkem napadený rozsudek částečně zrušil ve zprošťujícím výroku a stěžovatelku zprostil obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona podle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním opřeným o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž především znovu namítala, že soudy obou stupňů v rozporu se zákonem posoudily skutkový stav, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Podrobně rozvedla důkazní situaci v dané trestní věci a vyslovila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy. Pokud se jedná o právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, namítala, že takovýmto jednáním nemohlo dojít k dokonání trestného činu podvodu, nýbrž pouze k pokusu tohoto trestného činu. Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání tak, že usnesením ze dne 19.2.2003, sp.zn. 7 Tdo 176/2003, dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, namítá, že skutkový stav v dané věci nebyl náležitě zjištěn, rozvádí - shodně jako v předcházejících opravných prostředcích - jednotlivé důkazy a napadá způsob jejich hodnocení důkazů soudy. Namítá opětovně neopatření originálu kamerově snímaného videozáznamu za celé dny 21.9. a 24.9.2001 v pobočce České spořitelny a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním.
Ústavní soud zdůrazňuje, že odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatelky proti odsuzujícímu rozsudku i s dovoláním. Všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelkou uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci její obhajoby a v odůvodnění opravných prostředků, rovněž provedení důkazů, jejichž absenci namítá v ústavní stížnosti, navrhovala v přípravném řízení, případně v řízení před soudy. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatelky jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatelka domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řízení, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6.
Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2
odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu) a usnesení (§134 odst. 2 trestního řádu). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyhodnotil jednotlivé důkazy, zejména výpovědi všech ve věci slyšených svědků, jejichž výpovědi jsou obsahově shodné a v souladu s ostatními provedenými důkazy. Podrobně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Zabýval se i možnými dvěmi alternativami skutkového děje uváděnými stěžovatelkou v rámci obhajoby, tj tím, že vedle stěžovatelky mohly být předmětné platební příkazy vyplněny samotnými funkcionáři Okresního mysliveckého spolku Mladá Boleslav, přičemž podrobně odůvodnil odmítnutí možnosti, že by uvedení funkcionáři takto ke své vlastní škodě jednali. Pokud jde o namítané nestandardní jednání svědkyně M. P., která si měla dle stěžovatelky dne 25.9.2001 ověřovat v pobočce České spořitelny provedení vlastních příkazů k úhradě, je toto tvrzení stěžovatelky v rozporu s výpovědí jmenované svědkyně. Tato uvedla, že uvedeného dne byla v pobočce České spořitelny vyzvednout výpisy z běžného účtu, nikoliv tedy ověřovat si zde provedení příkazů k úhradě a při této příležitosti zjistila převody vysokých částek na jí neznámý účet. Obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky kladené na tuto část rozsudku ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu, důkazní postup a skutkové závěry v dané věci jsou popsány a odůvodněny a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající jsou odůvodněny vyčerpávajícím způsobem.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, na základě odvolání podaného stěžovatelkou a státním zástupcem přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a konstatoval, že pokud se jedná o odsuzující výrok napadeného rozsudku, soud prvního stupně provedl procesně správně dostatek důkazů, na jejichž podkladě mohl dospět ke spolehlivému závěru o vině stěžovatelky skutkem ve výroku napadeného rozsudku konkretizovaným, provedené důkazy hodnotil v souhrnu i jednotlivě a vysvětlil úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil a vypořádal se s obhajobou stěžovatelky. Odvolací soud znovu vyhodnotil podstatné důkazy pro rozhodnutí ve věci a ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž i s právní kvalifikací jednání stěžovatelky. Přezkoumal i výrok o trestu a ani v tomto směru neshledal žádná pochybení. Na základě odvolání státního zástupce změnil pouze ustanovení trestního řádu, dle kterého byla stěžovatelka zproštěna obžaloby pro trestný čin zpronevěry, když dospěl k závěru, že mělo být rozhodnuto podle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu a nikoliv podle písm. a) téhož ustanovení. Veškeré své závěry odvolací soud odůvodnil v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu.
Pokud jde o důkazní návrhy stěžovatelky, Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení v dané trestní věci se těmito řádně zabývaly. O důkazních návrzích uplatněných po seznámení s výsledky vyšetřování policejní rada v souladu s ustanovením §166 odst. 1 trestního řádu rozhodl, záznam o důvodech odmítnutí je založen v trestním spise. Důkazní návrh uplatněný v řízení před soudem prvního stupně, a to vyhodnocení videozáznamu České spořitelny k upřesnění doby, kdy byly podány předmětné příkazy do sběrného boxu, byl soudem akceptován a zpráva o možné době předání příkazů byla od České spořitelny vyžádána. Další návrh, týkající se opatření originálu kamerově snímaného videozáznamu za celé dny 21.9. a 24.9.2001, byl podle §216 odst. 1 trestního řízení soudem zamítnut, neboť dle zprávy České spořitelny jsou kompletní záznamy k dispozici pouze jeden měsíc a poté se přemazávají, takže originál videozáznamu nebylo možno opatřit. Tímto důkazním návrhem, uplatněným znovu v odvolání, se zabýval i odvolací soud, který navíc zdůraznil, že kopie videozáznamu, která je součástí trestního spisu, je důkazem pouze podpůrným. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že podle jeho konstantní judikatury (např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, ÚS sv. 8, nález č. 60), není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Neprovedením navrhovaného důkazu nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci.
K usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, Ústavní soud konstatuje, že s částí dovolání relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, tj. s námitkou, že stíhaný skutek měl být posouzen toliko jako pokus trestného činu podvodu, se Nejvyšší soud řádně vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že předmětný skutek vykazuje všechny znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatelky uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již Krajský soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Soudy obou stupňů se zabývaly i důkazními návrhy stěžovatele a jejich neprovedení řádně zdůvodnily. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovanému čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nedošlo a ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Nebylo porušeno ani právo stěžovatelky na obhajobu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Stěžovatelka byla od samého počátku trestního stíhání zastoupena obhájcem, který byl přítomen u obou jejích výslechů a u výslechů všech svědků v přípravném řízení, zúčastnil se rovněž obou hlavních líčení, podával za stěžovatelku důkazní návrhy, o kterých bylo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu rozhodnuto.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatelky v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jichž se dovolává v ústavní stížnosti, nedošlo.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 1. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu