ECLI:CZ:US:2004:4.US.301.02
sp. zn. IV. ÚS 301/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J.N. a 2) V. N., právně zastoupených JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002 č. j. 28 Cdo 97/2002-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 5. 2002, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002 č. j. 28 Cdo 97/2002-112, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost dovolání stěžovatelů směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2001 č. j. 27 Co 303/2001-95. Stěžovatelé mají za to, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny
zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
V ústavní stížnosti stěžovatelé po stručné rekapitulaci předmětného řízení před obecnými soudy poukázali zejména na to, že dovolací soud v napadeném usnesení, jímž rozhodoval - mimo jiné - v důsledku aplikace ust. §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř."), jednak nesprávně posoudil předestřené otázky, když dospěl k závěru, že tyto nejsou po právní stránce zásadního významu, a jednak v něm nepřihlédl k té skutečnosti, že byla stěžovatelům napadeným rozsudkem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť jim podle jejich přesvědčení odvolací soud před vydáním svého konečného rozhodnutí neumožnil vyjádřit se k důvodům svého - podle názoru stěžovatelů - "překvapivého" rozhodnutí. Aniž by současně tuto naposled uvedenou výtku blíže rozvedli, odkázali na ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a v této souvislosti zdůraznili, že nelze redukovat požadavek možnosti jednat před soudem na pouhou fyzickou přítomnost při jednání a na formální respektování procesních práv účastníků. Z těchto důvodů v ústavní stížnosti podrobněji vyložených se potom domáhali, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - východ, vedeného pod sp. zn. 11 C 44/98, Ústavní soud zjistil, že v dané právní věci v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 8. 11. 2000 č. j. 11 C 44/98-64 Okresní soud Praha - východ zamítl návrh, jímž se žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") domáhali vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému Pozemkovému fondu ČR (v řízení před Ústavním soudem "vedlejšímu účastníkovi") byla uložena povinnost uzavřít s žalobci smlouvu o převodu vlastnictví k pozemku parcelní číslo 228/1 v katastrálním území D.. Výrok svého rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že po posouzení věci dle ust. §43a - 43c občanského zákoníku (dále jen "o. z.") dospěl k závěru, že návrh převodu předmětného pozemku je jednostranným úkonem, kterým žalobci jako oprávněné osoby uplatnili vůči žalovanému restituční nárok a podpis žalovaného na tomto návrhu není akceptací smlouvy ze strany žalovaného. V rámci svých úvah poukázal nalézací soud též na ust. §46 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně odmítl rovněž právní kvalifikaci těchto projevů jako uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu §50a o. z. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2001 č. j. 27 Co 303/2001-95 rozsudek nalézacího soudu potvrdil, když vyšel z jím zjištěného skutkového stavu, nicméně své rozhodnutí založil na právním názoru vycházejícím z neurčitosti vymezení předmětu převodu v době rozhodné pro posouzení projednávané věci, a to jak v projevu návrhovém, tak i akceptačním (§37 odst. 1 o. z.). Rovněž tento soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí ohledně jimi předestřených právních otázek. V souladu s ust. §239 odst. 2 o. s. ř. potom Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stěžovateli podané dovolání jako dovolání nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že by konstatované rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil sdělením ze dne 4. 7. 2002 Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že z obsahu rozsudku krajského soudu, jakož ani předmětného spisu či podaného dovolání nevyplynulo, že by se v dané věci jednalo o rozhodnutí odvolací soudu, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou a nebyla tedy v posuzované věci dána přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. Ve vztahu k námitce stěžovatelů odkazující na dikci ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. potom účastník řízení konstatoval, že jimi provedený výklad považuje za značně široký, se kterým se nelze podle jeho názoru ztotožnit. Proto se domnívá, že ústavní stížnost není důvodná.
Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka řízení přípisem ze dne 28. 6. 2002 výslovně vzdal (§28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:
Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, neboť podle jejich mínění není možno souhlasit s názorem Nejvyššího soudu ČR, že stěžovateli nastíněné otázky nejsou otázkami zásadního právního významu, a dále vytýkají tomuto soudu, že v daném případě neaplikoval ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a nevyvodil z něj příslušné procesní důsledky, když mají za to, že v případě citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze se jednalo o rozhodnutí "překvapivé". Stěžovatelé v tomto směru žádnou další ústavněprávní argumentaci nepředložili.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, že Nejvyšší soud ČR v jejich právní věci nesprávně posoudil, zda se v daném případě jedná o otázky zásadního právního významu, Ústavní soud poukazuje na svoji již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání podané podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnit závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 84, str. 107, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001).
Podle názoru Ústavního soudu je nutno na danou věc nahlížet tak, že pokud Nejvyšší soud ČR posuzoval předmětné právní otázky vymezené rozhodovacími důvody odvolacího soudu a příslušným návrhem stěžovatelů, a to pochopitelně v rozsahu jejich vzájemné koincidence (což je třeba v daných souvislostech zdůraznit), nelze ve vztahu k posouzení přípustnosti takto koncipovaného dovolání uvedenému soudu cokoliv podstatného vytknout.
K výtce stěžovatelů ohledně "překvapivosti" rozhodnutí Krajského soudu v Praze Ústavní soud uvádí, že tuto námitku v podaném dovolání stěžovatelé neuplatnili a dovolací soud sám tento tvrzený nedostatek v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu, resp. v řízení předcházejícím jeho vydání, při své přezkumné činnosti, k níž je v těchto případech povinován ex offo (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neshledal.
Je na místě v této souvislosti v obecné rovině konstatovat, že nelze opomíjet situace, kdy odvolací soud vydá své rozhodnutí na základě změny právního náhledu na souzenou věc, aniž v řízení, vydání jeho rozhodnutí předcházejícím, umožní účastníkům - v daném případě stěžovatelům - se k tomuto posouzení vyjádřit, přičemž tito nemohou uplatnit svou skutkovou a právní argumentaci ve vztahu k nově uvažovaným rozhodovacím důvodům. Není sporu o tom, že takový procesní stav by nepochybně naplnil subsumpční kritéria ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Ústavní soud i v tomto směru odkazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které nejsou-li dle ustanovení §221 odst. 1 o. s. ř. podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení). Změna právního náhledu odvolacího soudu je proto důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, kdy se z ústavněprávního hlediska účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, č. 106, str. 93; usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, č. 10, str. 65).
Jestliže stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvedli, v čem konkrétně "překvapivost" rozhodnutí obecného soudu spatřují, shledal Ústavní soud, že patrně měli na mysli tu skutečnost, že ratio decidendi citovaného rozsudku je - na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně - založeno na právním názoru, dle něhož byly předmětné projevy vůle neurčité při vymezení dotčeného pozemku.
Shora uvedená argumentace však není podle názoru Ústavního soudu přijatelná tehdy, jestliže, byť při změně vlastních rozhodovacích důvodů, o něž se rozhodnutí soudu prvního stupně opíralo, bylo ze strany odvolacího soudu před vydáním jeho konečného rozhodnutí umožněno účastníkům se v souladu s procesními kautelami skutkově i právně k projednávané věci v tomto směru vyjádřit, k čemuž v případě stěžovatelů nesporně došlo. Jak se totiž podává z připojeného spisu obecného soudu, k otázce neurčitosti vymezení dotčeného pozemku stěžovatelé přednesli svůj náhled na věc - ač toliko in eventum - již v podaném odvolání (č. l. 78 a násl.), dále u ústního jednání dne 20. 9. 2001 (č. l. 89 a násl.), jakož konečně rovněž nelze přehlédnout, že v těchto intencích podali taktéž před odvolacím soudem svůj návrh na vymezení právních otázek zakládajících případně přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. (viz závěrečný návrh na č. l. 87, jakož i jeho opakování u ústního jednání - č. l. 90).Tuto argumentaci stěžovatelů vzal při svém rozhodování odvolací soud taktéž v úvahu, což je patrno i z toho, že jejich návrhu na provedení dalších důkazů v tomto směru nevyhověl (č. l. 97), a podle přesvědčení Ústavního soudu tak není dán žádný relevantní důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnit závěr Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti zmíněného dovolání (k tomuto srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 136, str. 241).
Při shrnutí všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu