ECLI:CZ:US:2004:4.US.379.04
sp. zn. IV. ÚS 379/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. E. D. advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, č. j. 13 To 49/2004 - 133, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 1. 2004, č. j. 1 T 395/2003 - 96, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že obecné soudy v trestním řízení vedeném proti němu porušily jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným usnesením krajského soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozsudku soudu nalézacího, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o odvolání nerespektoval kogentní pravidla stanovující postup, kterým je možné provést rekognici dle §104a tr. ř. Dle jeho názoru závěry odvolacího soudu postrádají vnitřní logiku, přičemž jeho vina nebyla bez jakýchkoli důvodných pochybností prokázána, a proto došlo k nepřiměřenému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z tohoto stavu dovozenými. Namítá dále, že nahrazení nezákonně provedené rekognice z přípravného řízení dodatečným "znovupoznáním" jeho osoby poškozenou při jejím výslechu v rámci veřejného zasedání o odvolání je procesně nepřípustný způsob získání informace o ztotožnění pachatele. Závěrem navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí vzhledem k tomu, že postup orgánů činných v trestním řízení je v rozporu s ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a dále i čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy.
Než Ústavní soud přistoupil k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, zabýval se otázkou její přípustnosti za situace, kdy stěžovatel v podání uvádí, že současně s ústavní stížností podává ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem k ustálené praxi Ústavního soudu, která odmítá považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona za prostředek k ochraně práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, Praha, C. H. Beck 1995, str. 219 nebo nález ve věci sp.zn. II. ÚS 101/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck 1996, str. 263), nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele je přípustná a dále že splňuje všechny formální náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně porušení čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy, Ústavní soud shledal, že k takovému zásahu nedošlo.
Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v těchto ustanoveních Listiny a Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel své tvrzení o zásahu do jeho základních práv opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném. K tomu Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat důkazy a jejich provádění obecným soudem, pokud byly v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.
Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí konstatuje, že pokud nalézací soud pochybil v hlavním líčení, byl tento nedostatek zhojen v řízení o odvolání soudem II. stupně. Ten nejenže provedl dodatečný důkaz výslechem poškozené, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele a své závěry stran jeho viny přesvědčivě zdůvodnil, přičemž vycházel nejen z tohoto dodatečně provedeného důkazu, ale opřel se i o další nepřímý důkaz. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních procesních předpisech.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud dodává, že toto ustanovení představuje výchozí interpretační pravidlo pro další ustanovení Ústavy ČR. Z výše uvedeného pak vyplývá, že soudy, tedy především soud odvolací při své rozhodovací činnosti respektoval zásadu právního státu a z ní vycházející povinnosti i pro orgán soudní moci.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu