ECLI:CZ:US:2004:4.US.408.03
sp. zn. IV. ÚS 408/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti, kterou podal V. M., zastoupený JUDr. J. H., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 20 Cdo 417/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. července 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, která směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, kterým bylo napadnuto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2002, sp. zn. 12 Co 229/2002. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. března 2003, sp. zn. E 822/88, částečně potvrzeno, a v části týkající se nákladů řízení bylo rozhodnuto nově.
Stěžovatel v obsáhlém podání poukázal na průběh exekučního řízení, které bylo zahájeno v roce 1988. Dne 13. listopadu 1991 oprávněný zemřel, a v důsledku toho bylo vydáno usnesení o povolení změny oprávněného (4. srpna 1993). V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel uvedl, že dlužnou částku zaplatil původnímu oprávněnému již v roce 1991. Následná řízení u soudu prvého i druhého stupně se zabývala prokázáním, zda byla skutečně splněna povinnost stěžovatele, až nakonec Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl výše citovaným usnesením ze dne 15. března 2002, jímž zamítl návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí. O odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze rozhodl výše popsaným způsobem.
Podané dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení §237 odst. 1 lit. b) o.s.ř. Stěžovatel nesouhlasil s tímto závěrem, neboť dle jeho názoru soud prvého stupně změnil právní názor právě v důsledku předchozích rozhodnutí odvolacího soudu. V postupu dovolacího soudu proto spatřuje porušení svého základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 20 Cdo. Ten především uvedl, že právní názory uvedené v napadeném usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání dle o.s.ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001. Nejvyšší soud ČR trvá na názoru, že založení přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 lit. b) (§238a odst. 1 lit. b) o.s.ř.), v dané věci nepřicházelo do úvahy. Nebyla totiž splněna podmínka, že by soud prvého stupně rozhodl jinak než v předchozím rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Pokyny odvolacího soudu měly vždy pouze povahu procesní. Přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 lit. c) (§238a odst. 1 lit. d) o.s.ř., rovněž nebyla dána. Stěžovatel přehlíží, že dovolací soud byl vázán dovolacím důvodem, který byl fakticky uplatněn, a jímž byl jen důvod dle ustanovení §241a odst. 2 lit. b) o.s.ř. S ohledem na uvedené skutečnosti považoval účastník za irelevantní námitku nesprávného skutkového zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), či jiných vad řízení (§241a odst. 2 lit. a) o.s.ř.). K otázce zásahu do ústavních práv rozhodnutím soudu o nepřípustnosti dovolání, jehož přípustnost závisí výhradně na úvaze dovolacího soudu, odkázal účastník na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 566/02, či sp. zn. III. ÚS 116/94. Předloženou ústavní stížnost proto navrhl posoudit jako stížnost věcně nedůvodnou.
Ústavní soud dospěl po seznámení se s předloženými argumenty a dalšími podklady k závěru, že ústavní stížnost má základní znaky zjevné neopodstatněnosti.
Stěžovatel svým podáním brojí proti postupu Nejvyššího soudu ČR, v jehož odmítavém usnesení spatřuje porušení svého práva zaručeného v čl. 36 Listiny, tj. domáhat se stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu svých práv. Tento postup je upraven zákonem, v daném případě občanským soudním řádem, který stanoví podmínky pro uplatnění práv u obecných soudů. Pokud se za této situace stěžovatel domnívá, že byl poškozen, je třeba posoudit, zda postup dovolacího soudu nevybočil ze zákonem stanovených mezí.
Předně je třeba konstatovat, že podaná stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance, která by se měla zabývat přípustností mimořádného opravného prostředku - dovolání. Tato činnost však Ústavnímu soudu nepřísluší. Příslušná judikatura, ve které Ústavní soud opakovaně tuto svoji pozici ve vztahu k obecným soudům vysvětlil, je za více jak deset let jeho existence nakolik početná a konstantní, že nepovažuje za potřebné znovu na ni podrobněji odkazovat. Pokud jde o vztah Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jako soudu, jemuž je zákonem svěřeno rozhodování o dovoláních, jako prostředcích sjednocení judikatury obecných soudů a řešení právních otázek zásadního významu, lze odkázat např. na usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 345).
Ústavní soud shrnuje, že neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR byl stěžovatel zkrácen na svém právu tak, jak je zaručuje čl. 36 Listiny, a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje zkrácení na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry soudů. S ohledem na to pak Ústavní soud stěžovatele odkazuje na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu