ECLI:CZ:US:2004:4.US.443.03
sp. zn. IV. ÚS 443/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. J.ho Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. H., 2) E. K., a 3) J. H., zastoupených JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 2. 12. 1999 č. j. 3 C 207/97-107, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. 27 Co 348/2000-124, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2003 č. j. 22 Cdo 613/2003-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2003, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 12. 1999 č. j. 3 C 207/97-107 (v petitu ústavní stížnosti je nesprávně označen), rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. 27 Co 348/2000-124, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2003 č. j. 22 Cdo 613/2003-159 (v petitu ústavní stížnosti je nesprávně označeno), a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 11 a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem ze dne 5. 10. 2000 č. j. 27 Co 348/2000-124, Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 12. 1999 č. j. 3 C 207/97-107, ve výroku I., kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobců (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelů") směřující proti žalovaným Ing. J. P. a M. P. na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý rovným dílem, pozemku č. kat. 1223/4 o výměře 257 m2, kat. území Ř., a to na základě řádně uplatněného restitučního nároku, a dále ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh žalobců směřující proti žalovaným na uložení povinnosti vyklidit pozemek č. kat. 1223/4, kat. území Ř., do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 5. 2003 č. j. 22 Cdo 613/2003-159, tak že dovolání podle ust. §243b odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jejich žalobnímu návrhu na určení jejich vlastnického práva k pozemku č. kat. 1223/4 v kat. území Ř. a uložení povinnosti manželům P. vyklidit předmětný pozemek. Podle názoru stěžovatelů byl předmětný pozemek č. kat. 1223/4 v kat. území Ř. přidělen manželům P. do osobního užívání v rozporu se zákonem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 3 C 207/97, vyjádření Nejvyššího soudu ČR, a dále vyjádření Ing. J. P. a M. P. k projednávané věci.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 5. 11. 2003, Ústavnímu soudu doručenému dne 10. 11. 2003, setrval na stanovisku obsaženém v ústavní stížností napadeném rozhodnutí tohoto soudu, že v případě rozhodnutí odvolacího soudu nešlo o rozhodnutí po právní stránce zásadní. K věci samé uvedl, že pokud byl v rozhodném období oprávněným osobám odňat pozemek způsobem popsaným v restitučních předpisech, mohou se tyto osoby domáhat nápravy křivd jen za podmínek stanovených v restitučních předpisech. Pokud oprávněné osoby svůj restituční nárok neuplatnily, resp. jej uplatnily, ale pozemek jim přesto nebyl vydán, nemohou se domáhat ochrany svého tvrzeného práva vlastnickou žalobou (k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jakož i na další rozhodnutí uvedená v napadeném rozhodnutí).
Přípisem ze dne 9. 11. 2003, Ústavnímu soudu doručeným dne 12. 11. 2003, se Ing. J. P. a M. P. vzdali postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
Po prostudování podané ústavní stížnosti stěžovatelů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze obecně namítají, že v jejich věci jednající obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neuvádějí však žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých porušení ústavně zaručených práv vyvozují: stěžovatelé blíže nekonkretizují, z jakého důvodu napadená rozhodnutí obecných soudů porušují tato jejich ústavně zaručená práva, v jakém postupu obecných soudů spatřují stěžovatelé zásah do svých ústavně zaručených práv.
Přesto však se Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy svým postupem neporušily práva stěžovatelů, resp. ta jejich práva, jež jsou ústavně zaručena. Ústavní soud dle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen, a není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva; to může činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Z tohoto hlediska však Ústavní soud nezjistil, že by postup obecných soudů byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, když jejich argumentaci považuje za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §§2, 132, 157 o. s. ř.), a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Takový právní názor považuje Ústavní soud za projev nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatelů na určení vlastnictví k předmětnému pozemku a vyslovily právní názor, který se neztotožňuje s právním názorem stěžovatelů, nezakládá sama o sobě důvod, aby Ústavní soud návrhu vyhověl.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že zákony předlistopadového Československa neztratily automaticky platnost. Ústavní soud tak potvrzuje závěr obecných soudů, že ani zák. č. 198/1993 Sb., ani žádný z restitučních zákonů "neobnovuje vlastnické právo" ex lege. Ústavní soud shodně s obecnými soudy nezpochybňuje, že se stěžovatelům stala křivda, avšak k jejímu odstranění (zmírnění) měli v určených lhůtách využít zákonný postup, což neučinili, resp. učinili neúspěšně. Vlastníky předmětné nemovitosti se tudíž nestali.
Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci (stěžovatelé) nejsou vlastníky pozemku č. kat. 223/4 v kat. území Ř., v důsledku čehož nejsou ani aktivně legitimováni k podání určovací žaloby a nemají proto ani naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, a nejsou ani aktivně legitimováni k podání žaloby na vyklizení, se kterým se ztotožnil i odvolací soud, považuje Ústavní soud za správný.
Jak vyplývá z mnoha dřívějších rozhodnutí, může Ústavní soud poskytnout ve smyslu čl. 11 Listiny ochranu vlastnictví existujícímu, nikoli tvrzenému, resp. v této věci nenabytému. Poukaz stěžovatelů na údajné porušení tohoto článku Listiny je tedy nepřípadný.
Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud dodává, že účelem přípustnosti dovolání dle §239 o. s. ř., je přezkoumání dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 o. s. ř., pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili je-li dána potřeba sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Vyhovění (resp. nevyhovění) návrhu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř., není spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednocení judikatury (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99).
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovateli konkrétně namítané porušení čl. 11 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud se jedná o tvrzené porušení čl. 1 Ústavy, je z jeho systematického řazení v Ústavě zřejmé, že v podstatě garantuje zásadní principy státní moci a neupravuje ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy. V tomto smyslu nepodléhá uvedené ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2004
JUDr. J. Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu