ECLI:CZ:US:2005:1.US.219.04
sp. zn. I. ÚS 219/04
Usnesení
I.ÚS 219/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GENTA, a. s., se sídlem Hradec Králové, Kroupova 441, zastoupené JUDr. J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, čj. 5 Cmo 522/2003 - 76, za účasti Mgr. T. V., správce konkursní podstaty úpadce SPRINT, a. s., zastoupeného Mgr. P. U., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Uvedla, že předběžným opatřením, které na její návrh vydal Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), byla společnosti FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. a Mgr. T. V., správci konkursní podstaty úpadce SPRINT, a. s., zakázána dispozice s akciemi společnosti KOTVA, a. s. Vrchní soud shora označeným usnesením změnil usnesení městského soudu tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
Stěžovatelka tvrdí, že svým postupem a rozhodnutím vrchní soud porušil čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, dále čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka zejména zpochybnila výklad §74 odst. 1 OSŘ, provedený vrchním soudem, tvrzením, že v rozporu se zákonem požadoval dostatečně věrohodné prokázání samotného nároku a požadoval splnění podmínek jdoucích nad rámec zákona. Kdyby měl být v řízení o předběžném opatření prokazován nárok ve věci samé, postrádalo by toto řízení smysl.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.
Městský soud uvedl, že vycházel z listinných podkladů předložených stěžovatelkou. S ohledem na předložené listiny a valnou hromadu společnosti KOTVA, a. s., svolanou na srpen 2003, dospěl k závěru, že stěžovatelka osvědčila potřebu zatímní úpravy poměrů a návrhu vyhověl.
Podle vrchního soudu nebylo porušeno žádné z uvedených ustanovení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod ani OSŘ. V rozhodnutí jasně uvedl, proč nepovažoval stěžovatelkou předloženou smlouvou o půjčce akcií za dostatečně osvědčené, že je dán důvod pro předběžné opatření.
Vedlejší účastník uvedl, že vrchní soud interpretoval ustanovení §74 odst. 1 OSŘ ústavně konformně. Odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečné a nelze jej považovat za projev svévole. Vrchní soud nezasáhl ani do rovného postavení účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01, podle kterého na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky, které plynou z ústavního práva na soudní ochranu. Pokud stěžovatelka namítala, že vrchní soud vyšel z poznatků, které získal v rámci své činnosti, je nutné připomenout ustanovení §121 OSŘ, v němž je výslovně uvedeno, že není třeba dokazovat skutečnosti, které jsou soudu známy z jeho činnosti.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že usnesením městského soudu ze dne 11. 8. 2003, čj. Nc 1102/2003 - 14, bylo žalovaným, společnosti FORMINSTER ENTERPRISES Ltd., se sídlem na Kypru, a Mgr. T. V., správci konkursní podstaty úpadce SPRINT, a. s., uloženo zdržet se jednání, kterým by vykonávali svá akcionářská práva spojená s 384 971 ks kmenových akcií emitovaných společností KOTVA, a. s. Předmětné akcie měly být, na sjednanou dobu, na základě smlouvy o půjčce ze dne 28. 1. 1997, zapůjčeny společností Královéhradecká brokerská, a. s., společnosti FORMINSTER ENTERPRISES Ltd., za úplatu ve výši 82 mil. Kč. Ve sjednané době tato společnost zapůjčené akcie nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou dne 20. 2. 1997 mezi stěžovatelkou a společností Královéhradecká brokerská, a. s., stěžovatelka osvědčila, že na ni bylo postoupeno právo na vrácení předmětných akcií.
K odvolání obou žalovaných vrchní soud usnesením ze dne 15. 1. 2004, čj. 5 Cmo 522/2003 - 76, změnil usnesení městského soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Vrchní soud uzavřel, že nelze postavit najisto, zda stěžovatelka má vůbec na uvedeném předběžném opatření zájem. Konstatoval, že mu je z jeho činnosti známo, že společnost FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. uzavřela smlouvu o koupi akcií společnosti KOTVA, a. s. a platnost této smlouvy byla posuzována v celé řadě sporů. Skutečnost, že tato společnost akcie koupila, byla navíc opakovaně zmíněna ve sdělovacích prostředcích. Tato skutečnost tedy nemohla být osobami s bližším vztahem k věci přehlédnuta. Jestliže se po 6 letech objevuje zcela nečekaně tvrzení, že nešlo o koupi, ale o půjčku (viz shora zmíněnou smlouvu o půjčce ze dne 28. 1. 1997, jíž měly být uvedené akcie zapůjčeny společností Královéhradecká brokerská, a. s., společnosti FORMINSTER ENTERPRISES Ltd. za úplatu ve výši 82 mil. Kč), byť byl k tomu i jistý dokument předložen, není možné považovat za dostatečně věrohodně prokázáno, pouze touto listinou, že nárok na vydání akcií může rozumně stěžovatelce svědčit.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka ve stížnosti tvrdí několik případů údajných porušení ustanovení podústavního procesního předpisu a z nich následně dovozuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv. Na podporu svých závěrů pak přinesla sice obsáhlou, propracovanou, ale často se opakující argumentaci, kterou napadá interpretaci §74 odst. 1 OSŘ ze strany vrchního soudu. Toto ustanovení upravuje podmínky pro vydání předběžného opatření. Jedná se o rozhodování, které je svěřeno obecným soudům a jim také náleží posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Podle závěru vrchního soudu nebyl ve věci splněn základní předpoklad podle §74 odst. 1 OSŘ na vydání předběžného opatření. Je nepochybné, že soud nebude vydávat předběžné opatření tam, kde by nebyl alespoň minimálně osvědčen potenciál žalobce uspět v samotném nalézacím řízení. V opačném případě by totiž obecný soud vydáním předběžného opatření zbytečně zatěžoval žalovaného a v konečném důsledku i žalobce, který by pak nesl možné vysoké náklady na satisfakci újmy, která vydáním předběžného opatření žalovanému vznikla (viz k tomu i poslední novela OSŘ provedená zákonem č. 59/2005 Sb. a stanovení příslušných kaucí).
Odůvodnění usnesení vrchního soudu lze považovat za dostatečné a ústavně souladné, takže v něm Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2, písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu