ECLI:CZ:US:2005:1.US.244.03
sp. zn. I. ÚS 244/03
Usnesení
I.ÚS 244/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. R. L. a 2) Mgr. V. L., zastoupených Mgr. Z. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2003, čj. 22 Cdo 1736/2002 - 128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včasné ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatelé tvrdí, že označeným rozsudkem bylo porušeno jejich právo dle článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 4 Listiny, právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo zaručené čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého a rodinného života).
Stěžovatelé uvedli, že koupili obytný dům v Š. od Města Š., které prohlásilo, že na nemovitostech neváznou žádné dluhy, věcná břemena či zástavní práva, s výjimkou platných nájemních smluv obyvatelů domu. Při předávání objektu nebyla stěžovatelům zpřístupněna jedna část objektu. Později se dozvěděli, že je v ní transformovna, která je, podle jejich názoru, v domě umístěna bez právního titulu. S majitelem transformovny, S. e., a. s., se stěžovatelé pokusili uzavřít dohodu o jejím přemístění. Protože k dohodě nedošlo, obrátili se na obecné soudy s žalobou na vyklizení. Stěžovatelům ale vyhověl pouze soud prvního stupně. Podle stěžovatelů nebylo nikdy předloženo stavební povolení povolující stavbu trafostanice, nebylo tedy nikdy prokázáno, že by došlo ke vzniku věcného břemene užívání nemovitosti. Soudy vycházely pouze z ničím nedoložené fikce o možné existenci stavebního povolení. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "ZÚS"), bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, který ve vyjádření uvedl, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo a plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatelé podali u Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") proti žalované S. e., a. s., žalobu na vyklizení nemovitosti. Rozsudkem ze dne 22. 6. 1998, sp. zn. 17 C 12/97, uložil okresní soud žalované povinnost vyklidit místnost v přízemí domu ve vlastnictví stěžovatelů. V odůvodnění uvedl, že existence trafostanice je prokázána již v roce 1952. Žalovaná ale nepředložila žádný doklad o povolení stavby transformovny, která by ji opravňovala ke vzniku věcného břemene a toto její oprávnění nebylo prokázáno ani žádnými jinými důkazy. Žalovaná tedy užívala nemovitost bez právního důvodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, čj. 40 Co 85/99 - 118, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění odkázal na elektrizační zákon č. 79/1957 Sb., podle jehož §22 odst. 1 písm. a) příslušelo oprávnění stavět na cizích nemovitostech určitá zařízení energetickým podnikům. Pouze ze skutečnosti, že v řízení nebyl předložen přímý důkaz - rozhodnutí o přípustnosti stavby - nelze dovodit, že by žalovaná neunesla důkazní břemeno, pokud současně existují nepřímé důkazy potvrzující existenci vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby. Dále argumentoval ustanovením §34 elektrizačního zákona, podle kterého dnem účinnosti tohoto zákona vznikají oprávnění a povinnosti, ve smyslu §22 až §26 (tedy mj. stavět na cizích nemovitostech elektrická zařízení), k vedení a dalším zařízením postaveným před účinností tohoto zákona. Podle názoru krajského soudu jsou pak u takto vzniklých věcných břemen vlastníci zatížených nemovitostí povinni trpět bez náhrady výkon práv oprávněných subjektů.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, čj. 22 Cdo 1736/2002 - 128, dovolání stěžovatelů zamítl. V odůvodnění uvedl, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako okresní soud, protože se ve věci nejednalo o důkazy, u nichž by byla vyžadována bezprostřednost provedení (jako např. u důkazu svědeckou výpovědí), nebylo nutné je v řízení před krajským (odvolacím) soudem provádět znovu. Podle Nejvyššího soudu ČR právní závěr odvolacího soudu o vzniku věcného břemene k 1. 1. 1958 (ke dni účinnosti zákona), ve smyslu §22 odst. 5 a §34 odst. 1 zákona č. 79/1957 Sb., odpovídá skutkovým zjištěním a správný je i výklad tohoto předpisu.
Ústavní soud, po zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud se problematikou věcných břemen, vzniklých na základě zákona před rokem 1989 ve prospěch energetických podniků, zabýval mj. v nálezu sp. zn. I. ÚS 137/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, str. 199]. Zde konstatoval, že "po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud existují. Tento systém poskytuje i náležitou ochranu právu vlastnickému, jež patří mezi základní lidská práva. O takovou ochranu se jedná i v konkrétní souzené věci. Tomu nebrání ani ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., ani ustanovení §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., jichž se napadený rozsudek dovolává; uvedené předpisy totiž toliko stanoví, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Předmětem sporu však není - v daném případě - oprávnění vedlejšího účastníka užívat výměníkovou stanici ve stěžovatelově nemovitosti - což stěžovatel nenapadá - nýbrž toliko otázka jeho povinnosti platit za uvedené omezení stěžovatelova vlastnického práva přiměřenou náhradu. Takovou povinnost uživatel výměníkové stanice v souzené věci má, a to tím spíše, že jde o podnikatelský subjekt, který provozuje výměníkovou stanici za účelem komerčním".
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, č. 134/2005 Sb., Ústavní soud konstatoval, že věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek, daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako právo jiného než vlastníka věci, které vlastníka omezuje tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv. zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony, podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní.
V uvedeném případě se Ústavní soud zabýval návrhem obecného soudu na zrušení §98 odst. 4 energetického zákona č. 458/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl. Pro úplnost je nutno připomenout, že podobný obsah mělo ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci.
Z výše uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývají minimálně tři pro přezkoumávaný případ důležité závěry. Za prvé, existence a další trvání oprávnění energetických podniků k cizím nemovitostem zůstala i po rozhodnutí Ústavního soudu nedotčena. Za druhé, ustanovení právních předpisů minulého režimu nelze otrocky a doslovně aplikovat na dnešní poměry (to samé lze vztáhnout i na předlistopadovou judikaturu). Je tedy nezbytné, při interpretaci a aplikaci těchto předpisů, přihlížet k současnému demokratickému uspořádání, k současným ústavně garantovaným zárukám základních lidských práv a svobod obsažených v předpisech nejvyšší právní síly - v ústavním pořádku a v příslušných mezinárodních smlouvách. Za třetí, současná právní úprava nevylučuje možnost vlastníka zatížené nemovitosti domáhat se náhrady za omezení svého vlastnického práva.
V daném případě se stěžovatelé snažili prokázat, že ke vzniku věcného břemene nedošlo, protože nebyly splněny podmínky stanovené předpisy platnými v době její výstavby. Obecně lze konstatovat, že snaha vlastníků zbavit se omezení, která zasahují do jejich vlastnických práv, je zcela legitimní a příslušnými právními předpisy dostatečně zaručená (čl. 11 Listiny na úrovni ústavněprávní, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v rámci mezinárodních smluv, a konečně na úrovni obecného práva ustanovením §126 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé především napadli postup, jakým Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Nejvyšší soud ČR hodnotily listinné důkazy a právní závěry z toho vyvozené. Ústavní soud se zabývá otázkou provádění a hodnocení důkazů ze strany obecných soudů za podmínek zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257. Řízení v projednávané věci nelze, s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Ústavního soudu, označit za protiústavní, závěry odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR, které na základě provedených důkazů učinily, jsou zcela ústavně konformní.
Pokud jde o kategorické konstatovaní, obsažené na str. 5 rozsudku krajského soudu ze dne 28. 3. 2002, čj. 40 Co 85/99 - 118, tj. že žalobci jako vlastníci nemovitosti jsou povinni trpět výkon oprávnění k provozu trafostanice, a to bez náhrady, nutno doplnit, jak vyplývá z výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 137/03, že povinnost poskytnout náhradu za užívání nemovitosti obecně vyloučena není. Stanovení konkrétní podoby této úplaty je přitom věcí dohody mezi oprávněným z věcného břemene a povinným. Pokud k dohodě nedojde, je na návrh jednoho z nich povinen o této otázce rozhodnout soud (viz předposlední odstavec nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04).
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu