ECLI:CZ:US:2005:1.US.357.03
sp. zn. I. ÚS 357/03
Usnesení
I.ÚS 357/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 357/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Ch., zastoupeného Mgr. J. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1027/2003, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 2. 5. 2003, sp. zn. 55 To 47/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 2 T 202/2002, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2003 napadl stěžovatel výše uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "krajský soud"). Dne 19. 5. 2004 novou ústavní stížností, které byla přidělena spisová značka I. ÚS 299/04, napadl nově tatáž rozhodnutí okresního a krajského soudu spolu s výše uvedeným rozsudku Nejvyššího soudu, který mezitím rozhodl o dovolání stěžovatele. Dne 26. května 2004 I. senát Ústavního soudu usnesením sp. zn. I. ÚS 299/04 odmítl novou ústavní stížnost v části směřující proti již dříve napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu pro nepřípustnost a ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 299/04 v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu spojil ke společnému řízení ke sp. zn. I. ÚS 357/03.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu splňuje nezbytné formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z rekapitulace dosavadního řízení o ústavních stížnostech stěžovatele vyplývá, že zůstávají napadena všechna tři rozhodnutí obecných soudů, jimž stěžovatel vytýká porušení svých ústavně zaručených práv obsažených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a navrhuje jejich zrušení.
Relevantní znění článků Listiny základních práv a svobod, které měly být porušeny je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.
Článek 37
(1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
(2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
(4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Článek 40
(1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
(4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.
(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.
(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Znění uvedeného článku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Čl.7
Zákaz trestu bez zákona
1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.
Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti následující námitky. K porušení uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít tak, že okresní soud pokládal za věrohodné výpovědi svědků svědčících převážně v neprospěch stěžovatele a neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy výslechem dalších svědků, kteří měli svědčit ve prospěch stěžovatele. Takto se stěžovatel cítí být poškozen, neboť neměl odpovídající možnost hájit své zájmy před soudem. Nerovnost spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že svědkyně sl. B., která byla zároveň přítelkyní poškozeného J. a měla pouze zprostředkované informace, byla soudem vyslechnuta a k její výpovědi okresní soud významně přihlédl, přičemž naopak provedené výpovědi osob svědčících ve prospěch stěžovatele okresní soud nepovažoval za věrohodné vzhledem ke vztahu těchto osob ke stěžovateli, a další návrhy na provedení důkazu výslechem osob zamítl. Takto prý ve věci zůstaly podstatné nejasnosti a rozpory, které okresní soud dostatečně neodstranil. Rozhodoval tedy údajně na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a rozsudkem porušil zásadu in dubio pro reo. Krajský soud jako soud odvolací neučinil další kroky k doplnění skutkového stavu a namítané vady se tedy přenáší i na jeho usnesení, přičemž Nejvyšší soud v intencích zákonných dovolacích důvodů nemohl nedostatky skutkových zjištění zhojit a z nesprávně zjištěného skutkového stavu taktéž vyšel ve svém rozsudku.
Ústavní soud podotýká, že nepřihlížel k námitkám stěžovatele směřujícím proti nesprávné aplikaci §41 odst. 1 trestního zákona (zvlášť nebezpečný recidivista) okresním soudem vyplývajících z původní ústavní stížnosti došlé Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2003, neboť tato námitka byla předmětem dovolání stěžovatele a Nejvyšší soud jí vyhověl.
Jako účastník řízení se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud. Ten je toho názoru, že svým rozhodnutím neporušil žádné právo stěžovatele zaručené mu Ústavou či trestním řádem. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Krajský soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší soud jako účastník řízení zrekapituloval dosavadní řízení před obecnými soudy a k námitkám ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového děje uvedl zejména, že jak soud nalézací, tak soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vyčerpávajícím a rozumným způsobem vysvětlily, na základě jakých důkazů svá rozhodnutí vybudovaly a vysvětlily také odpovídajícím způsobem proč některé z navrhovaných důkazů neprovedly. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení o dovolání stěžovatele nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele a proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Z příloh ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 2 T 202/2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen podle §234 odst. 1 trestního zákona za užití §42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud podle §256 trestního řádu zamítl. Proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu podal stěžovatel souběžně dovolání a ústavní stížnost. Nejvyšší soud svým rozsudkem podle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení krajského soudu a rozsudek okresního soud zrušil (spolu se všemi navazujícími rozhodnutími) a podle §265m odst. 1 trestního řádu ve věci rozhodl tak, že byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže §234 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen podle §234 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání čtyř roků.
Po důkladném posouzení ústavní stížnosti a námitek v ní uplatněných Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu je návrhem nepřípustným a v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jak již bylo konstatováno, rozsudek okresního soudu a usnesení krajského soudu byly již rozsudkem Nejvyššího soudu zrušeny, a proto se stěžovatel nemůže domáhat jejich opakovaného zrušení.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že není poslední instancí v soustavě obecných soudů. Proto není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Stručně řečeno stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, jimž vytýká, že vyvodily nesprávná skutková zjištění z jednostranně provedených důkazů, aniž vyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v odvolání. Na takto zjištěném skutkovém stavu založil svůj rozsudek i Nejvyšší soud, přestože předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušil, a ve věci rozhodl sám.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud převzal rekapitulaci skutkového děje, zjištěného na základě důkazů provedených v dřívějším řízení, přezkoumal Ústavní soud, přestože předmětná rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu byla již zrušena, řízení před oběma soudy, i to zda dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a zda se krajský soud s výhradami stěžovatele dostatečně vypořádal.
Ze zásad spravedlivého procesu také nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. I této povinnosti obecné soudy dostály, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. V posuzovaném případě tak nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť obecné soudy vyložily, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověly, když dovodily jejich nadbytečnost a tento svůj postoj dostatečně vysvětlily. S tímto přesvědčením Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku se zjištěným skutkovým stavem na základě provedených důkazů pracoval a opřel o něj své rozhodnutí.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů porušily zásady spravedlivého procesu, resp. že by rozsudek Nejvyššího soudu byl založen na svévolném hodnocení důkazů, když dokázaný skutkový děj přejal do svého rozhodnutí.
V této části proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti výše specifikovaným zrušeným rozhodnutím obecných soudů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu