ECLI:CZ:US:2005:1.US.402.02
sp. zn. I. ÚS 402/02
Usnesení
I.ÚS 402/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Z. a JUDr. J. L., zastoupených JUDr. M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 513/99-84 ze dne 7. 3. 2002 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 39 C 231/96 ze dne 11. 6. 1999-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 513/99-84 ze dne 7. 3. 2002, kterým byl potvrzen (též v odpovídajícím rozsahu napadený) rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 39 C 231/96-56 ze dne 11. 6. 1999, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že ve vlastnictví M. L. měly zůstat v rozsahu 1/4, popř. 1/16 vyjmenované pozemky v k.ú. K. P. a následně P. s tím, že tyto pozemky jsou od 28. 2. 1993 v rozsahu 1/4 resp. 1/16 ve spoluvlastnictví stěžovatelů stejným dílem a že stěžovatelé jsou od uvedeného data jako zákonní dědici stejným dílem spoluvlastníky uvedených pozemků. Napadenými rozsudky byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 3 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Porušení svého základního práva na ochranu vlastnictví a vlastnického práva spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé se žalobou domáhali určení, že pozemky uvedené v žalobě byly v plném rozsahu, případně 1/4 ve vlastnictví M. L. do dne její smrti 28. 2. 1993 a ve stejném rozsahu od tohoto dne v jejich spoluvlastnictví. Žalobní návrh opírali o to, že dílčí výměr Ministerstva těžkého průmyslu ze dne 18. 12. 1950 č.j. 128-265/50-V-IV-2, na jehož základě byly pozemky právní předchůdkyni stěžovatelů odňaty, byl vydán podle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb., avšak nikoliv zákonem pověřeným ministrem těžkého průmyslu, ale "zcela nekompetentním právním subjektem". Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 1999 byla žaloba zamítnuta s tím, že nebyl předložen jako důkaz uvedený dílčí výměr Ministerstva těžkého průmyslu a že nebylo prokázáno, že M. L. ke dni smrti byla vlastnicí předmětných pozemků. K jejich odvolání Krajský soud v Brně zrušil část rozhodnutí soudu I. stupně, pokud se týkala zemědělských pozemků, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; tato část však není předmětem ústavní stížnosti.
Stěžovatelé dále uvedli, že pokud jde o ostatní nezemědělské nemovitosti, byly zkonfiskovány výměrem Zemského národního výboru v Brně č.j. 11985-IV ze dne 16. 10. 1946 na základě dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. Nemovitosti byly zkonfiskovány v plném rozsahu, i když šlo o oprávněnou konfiskaci jen spoluvlastnického podílu nedosahujícího 50 %. Tím došlo k neplatné konfiskaci 25 % podílu, který byl bez právního důvodu odňat M. L.. Nezemědělské nemovitosti byly potom i předmětem Dílčího znárodňovacího dekretu Ministerstva těžkého průmyslu ze dne 18. 12. 1950, který nebyl vydán oprávněným subjektem - ministrem těžkého průmyslu. V této části byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a ústavní stížnost směřuje právě proti této části. Stěžovatelé tvrdí, že při konfiskaci tohoto majetku nebyly dodrženy stanovené podmínky, protože byly naprosto ignorovány spoluvlastnické vztahy k nemovitostem, které v tehdejší době existovaly. Nebylo vzato v úvahu spoluvlastnictví M. P. (st.) a bylo bez dalšího zahrnuto do konfiskovaných pozemků náležejících M. G.. Tím došlo k oprávněné konfiskaci pouze části nemovitostí, jejichž rozsah nepřesahoval 50 % a taková konfiskace nemohla mít právní účinky vůči českému právnímu subjektu - M. L.. Její trvající 25% spoluvlastnictví k těmto nemovitostem nebylo krajským soudem zpochybněno. Porušení čl. 11 odst. 1 Listiny spatřují stěžovatelé v posouzení oprávněnosti znárodnění majetku M. L., k němuž mělo dojít vydáním dílčího výměru Ministerstva těžkého průmyslu dne 18. 12. 1950 nekompetentním právním subjektem. Dílčí výměr vydaným nezmocněným (neznámým) právním subjektem nelze považovat pouze za vadný právní akt (což je názor krajského soudu), ale za akt nicotný. K vydání výměru na základě dekretu prezidenta č. 100/1945 a zákona č. 114/1948 Sb. byl totiž zmocněn výhradně ministr těžkého průmyslu, který měl výměrem rozhodnout o rozsahu znárodnění cihelny. Proto došlo k odnětí majetku bez právního důvodu a je naplněn restituční titul podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních restitucích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních restitucích"). Stěžovatelé tvrdí, že nelze rozdělovat jednotlivé restituční důvody a je podle nich zřejmé, že uvedený restituční titul jen navazuje na restituční důvod v §6 odst. 1 písm. h) citovaného zákona. K odnětí majetku došlo tedy "v rozporu s platnými předpisy" neplatně, tedy "bez právního důvodu". Stěžovatelé dále namítají dosud nejednoznačně vyřešené otázky vzájemného vztahu restitučních předpisů k občanskému zákoníku. Domnívají se, že tam, kde žádnou platnou právní normou nedošlo k odnětí majetku, je zřejmý závěr, že nejde o žádné obnovení vlastnických práv a že nepromlčitelné vlastnictví trvá i nadále.
II.
Krajský soud v Brně ve svém stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stejně se ve svém vyjádření vyslovil Městský soud v Brně.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 39 C 231/96 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé podanou žalobou domáhali určení, že v návrhu specifikované pozemky byly v konkretizovaném rozsahu ve vlastnictví M. L. do 28. 2. 1993 a že jsou ve stejném rozsahu od 28. 2. 1993 v jejich spoluvlastnictví. Po provedeném řízení Městský soud v Brně rozsudkem č.j. 39 C 231/96-56 ze dne 11. 6. 1999 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že na předmětné pozemky bylo vloženo po M. L. vlastnické právo pro různé subjekty. Podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., podle vyhlášky č. 1256 a 1341 uveřejněných v Úředním listu č. 126/1948-1 a podle dílčího výměru Ministerstva těžkého průmyslu ze dne 18. 12. 1950 bylo vloženo právo vlastnické pro Československý stát - B. c., národní podnik B. Parcely č. 2681/1, 2702 2731 byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. Dílčím výměrem Ministerstva těžkého průmyslu ze dne 18. 12. 1950 č.j. 128/265/50-V-IV-2 byl stanoven rozsah znárodnění bývalého podniku P. F. a syn, se sídlem B. Tímto dílčím výměrem byl teprve vymezen rozsah znárodnění tak, že v něm byly zahrnuty i pozemky uvedené ve výroku rozsudku. Na základě těchto skutečností došlo k převodu vlastnického práva na stát - B. c., později C. G. K. v B. Tyto pozemky byly postupem času převedeny na Českou republiku, resp. na Fond národního majetku. Předmětné nemovitosti byly vydraženy a jsou nyní ve vlastnictví žalovaného. Stěžovatelé tvrdí, že znárodnění bylo provedeno v rozporu s platnými právními předpisy a že je neplatné, takže se domáhají určení vlastnictví podle obecně platných předpisů. Stěžovatelé však nepředložili citovaný výměr, jímž podle jejich tvrzení došlo k dílčímu znárodnění. Soud dospěl k závěru, že se nelze v této právní věci domáhat určení vlastnictví, neboť stěžovatelé měli postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože se jedná o zákon speciální. Jejich tvrzení hodnotí soud jako nepřesná. Z řízení vyplynulo, že M. L. přestala být vlastnicí předmětných nemovitostí na základě znárodnění. Měla se tedy domáhat nápravy práva v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., "domáhali se však pouze její dědicové, tedy pozůstalý syn a dcera". Soud uzavřel tak, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat, že M. L. byla vlastnicí předmětných nemovitostí v určitém ideálním spoluvlastnictví, a proto žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 15 Co 513/99-84 ze dne 7. 3. 2002 ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavé výrokové části, podle níž měly zůstat do 28. 2. 1993 ve vlastnictví M. L. v rozsahu 1/4 pozemky parc. č. 2468/1 (z něj vytvořeny další parcely, na žalovaného z nich zapsány par. č. 845/81, 845/82), č. 691 (844/1), č. 2431/66 (844/1, 844/2, 844/3) č. 2925/5 (844/1), č. 2523/6 (845/72, 847/1), č. 2523/7 (868/13, 868/16, 868/21) č. 2518/3 (868/18, 868/23), vše zapsáno v knihovní vložce pozemkové knihy č. 873, dále pozemky parc. č. 690 (844/1) ve vložce 1714, parc. č. 2494 (844/1, 845/80, 845/104, 846/1) ve vložce 1792, parc. č. 2489 (844/1, 844/32, 845/1, 845/100, 845/80, 845/104, 856/1, 846/5) ve vložce č. 2003, parc. č. 2664 (nezaměřená část) ve vložce č. 1986 a v rozsahu 1/16 pozemky parc. č. 2468/2 /844/1) ve vložce č. 1552 a parc. č. 2488/2 (844/1,, 844/32, 845//1, 845/104, 845/80, 845/100, 846/1) ve vložce č. 1572, vše v k.ú. K. P. a následně P. s tím, že tyto pozemky jsou od 28. 2. 1993 v rozsahu 1/4 resp. 1/16 ve spoluvlastnictví stěžovatelů stejným dílem a že stěžovatelé jsou od uvedeného data jako zákonní dědici stejným dílem spoluvlastníky pozemků níže uvedených ve výroku II. tohoto rozsahu. Odvolací soud ve výroku II zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrokové části o určení vlastnictví k dalším specifikovaným pozemkům a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dále zamítl návrh stěžovatelů na připuštění dovolání k otázce, že restituční nárok podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. může být uplatněn též žalobou na určení vlastnictví.
Odvolací soud se ve zrušující části svého rozsudku zabýval dopadem dekretu č. 108/1945 Sb. na konfiskované zemědělské pozemky, jejichž konfiskace byla provedena výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 16. 10. 1946. Dospěl k závěru, že označený výměr nedodržel podmínky konfiskace a porušil vlastnické právo M. L. jako spoluvlastnice nemovitostí; nedodržení podmínek konfiskace lze spatřovat v nerespektování stávajících spoluvlastnických poměrů k nemovitostem. Ve vztahu k druhé části svého výroku (potvrzující výrok) odvolací soud uvedl, že pokud jde o nezemědělské pozemky, nelze vystačit se závěrem o neplatnosti konfiskačního výměru; to proto, že tyto pozemky byly současně znárodněny (zestátněním) podle dekretu č. 100/1945 Sb. a bylo třeba sledovat jejich další právní osud. Odvolací soud se pak zabýval posouzením dílčího výměru ministerstva těžkého průmyslu ze dne 18. 12. 1950 a dospěl k závěru, že tento výměr věcně není stranami úspěšně zpochybnitelný. Namítaná vada dílčího výměru (není podepsán k tomu ustanoveným ministrem, ale osobou z podpisu neseznatelnou) nemá - podle názoru odvolacího soudu - za následek jeho nulitu (nicotnost), ale toliko jeho neplatnost pro rozpor se zákonem. Odvolací soud podepřel tento právní názor aktuální judikaturou a dovodil, že na straně oprávněných osob existoval restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., spočívající v možném napadení znárodnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Žaloba podle zákona č. 87/1991 Sb. však ve vztahu k předmětným (nezemědělským) pozemkům podána nebyla; je-li dán důvod restituce podle tohoto zákona, pak v zásadě není možné uspět se žalobou na určení vlastnictví (nutně opřenou o restituční důvod). Dále odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99 ze dne 21. 8. 2000 uvedl, že výjimkou v tomto směru je existence univerzálního restitučního důvodu podle §6 odst. 2 citovaného zákona, spočívajícího v převzetí věci státem bez právního důvodu nebo jako důsledku politické persekuce. Došlo-li tedy k takto kvalifikovatelnému převzetí věci státem za současné absence jakéhokoliv tehdy státem užitého právního titulu, pak potencionálnímu vlastníku náleží vedle restituční žaloby i nárok na obecnou ochranu vlastnického práva. V předmětné věci však ve vztahu k nezemědělským pozemkům existoval neuplatněný restituční nárok, který bylo možné opřít o ustanovení §6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona. Za tohoto stavu dovodil odvolací soud neexistenci naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelů a rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil ve vztahu k pozemkům identifikovaným sub I. Totéž učinil ve vztahu k dalším zemědělským pozemkům, neboť nelze žalovat na určení vlastnictví dědiců mimo dědické řízení. Pokud se jedná o zemědělské pozemky par. č. 2474 a část č. 2664, které byly rovněž předmětem znárodnění jako součást cihlářského podniku a byly zahrnuty do dílčího výměru o znárodnění, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nezhodnotil všechny potřebné zjištěné skutečnosti vzhledem ke zjištěnému rozporu mezi uznáním vlastnictví M. L. státem (dohoda o vypořádání uzavřená mezi Národním pozemkovým fondem a M. L. dne 7. 9. 1950) a následným rozsahem pozemků zahrnutých do dílčího výměru, a proto v tomto rozsahu rozsudek soudu I. stupně zrušil.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 22 Cdo 1565/2003-104 ze dne 28. 1. 2004 dovolání stěžovatelů odmítl. Odvolal se na své dřívější rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1393/97 ze dne 26. 11. 1997, v němž uvedl, že "okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, leč úředníky mu podřízenými, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž jen jejich nezákonnost, tím není dotčeno hodnocení takového postupu jako zjevně protiústavního. V tzv. restitučních věcech vede závěr o znárodnění vykonaném v rozporu se znárodňovacími předpisy k naplnění příslušné restituční skutkové podstaty a ve svých důsledcích pak k povinnosti vydat věc oprávněné osobě (§6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. a §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb.). Tentýž úsudek, vyslovený mimo restituční rámec však rozhodné účinky nemá. Podstata této odlišnosti tkví v tom, že zatímco restituční normy svou povahou umožňují nápravu některých křivd ..., aniž byly odstraněny pravomocné správní akty, jejichž prostřednictvím byly v rozhodném období završeny znárodňovací procesy, ve sporu vedeném podle obecných předpisů existenci těchto aktů pominout nelze." Otázka navrhovaná stěžovateli jako otázka zásadního právního významu tedy již byla vyřešena tak, že podpis dílčího výměru o rozsahu znárodnění nikoli ministrem, ale osobou podřízenou, nezpůsobil nulitu tohoto správního aktu, ale naplnil skutkovou podstatu restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Nešlo-li o akt nulitní, nelze už z tohoto důvodu uvažovat o nabytí věci státem bez právního důvodu podle §6 odst. 2 citovaného zákona. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností nebylo napadeno.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jak obecné soudy posoudily platnost dílčího výměru ministerstva těžkého průmyslu, jímž byl určen rozsah znárodnění požadovaného nemovitého majetku. Stěžovatelé tvrdí, že se jednalo o nicotný správní akt, že proto nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, takže se lze domáhat ochrany vlastnického práva určovací žalobou, oproti tomu obecné soudy stojí na stanovisku, že se jednalo toliko o neplatný správní akt, jemuž svědčí presumpce správnosti.
Ústavní soud se ve svých rozhodnutích otázkou nicotného správního aktu již zabýval (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 770/02 ze dne 5. 5. 2004, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 33 č. 28 s. 495). Jeho závěry jsou konformní i s ustálenou judikaturou obecných soudů, pokud jde o pravomoc soudů k přezkumu správních rozhodnutí; lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2000: "Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. (...). V ostatních případech se tedy uplatňuje tzv. presumpce správnosti správního aktu. V českém právním řádu pak obecné vymezení vad, které způsobují nulitu (nicotnost) správního aktu, není stanoveno, takže je třeba je dovozovat především z judikatorních závěrů a podpůrně z teorie správního práva. Judikatura i teorie při tom shodně uvádějí, že o paakt, který nevyvolává jím zamýšlené účinky, jde tehdy, jsou-li jeho vady zásadní a zřejmé, že na něj "nelze hledět" jako na správní akt (viz např. př. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání, C. H. Beck 2003, str. 136 an., Průcha P.: Správní právo. Obecná část. 3. vydání, Masarykova univerzita v Brně 1999, str. 227 an.; viz rovněž závěry in: Hoetzel. J.: Československé správní právo. Část všeobecná. Melantrich 1934, str. 268 an.). Na prvním místě je nicotnost správního aktu dovozována tam, kde akt vydal správní orgán absolutně věcně nepříslušný (příp. orgán instančně postavený na nižším stupni, než orgán, kterému rozhodnutí příslušelo). Byl-li však správní akt vydán správním orgánem, do jehož pravomoci rozhodnutí patří, nemá skutečnost, že v rámci vymezeného úseku státní správy rozhodl jiný z jeho nižších orgánů (organizačních složek), než který by podle právního předpisu nebo podle vnitřního organizačního uspořádání měl rozhodovat, za následek jeho nicotnost.
Uvedený nedostatek (podepsání dílčího výměru osobou jinou než ministr) by zajisté znamenal dovršení postupu znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy. Tato skutečnost by však byla zohlednitelná pouze v rámci restitučního řízení, kde právní úprava umožňovala odstranění některých křivd, aniž by byly odstraněny pravomocné správní akty, jejichž prostřednictvím byly znárodňovací procesy dokončeny. To je ostatně dáno i specifickou povahou restitucí, a legitimní snahou vykládat restituční předpisy in favorem osob, které byly totalitárním režimem majetkově poškozeny. V obecném řízení o určovací žalobě však platí presumpce správnosti byť neplatných správních aktů do doby, než je v příslušném řízení rozhodnuto o opaku. Řízením, v němž by mohla být posuzována platnost předmětného správního aktu, však nalézací řízení o žalobě na určení vlastnického práva není. V tomto směru považuje Ústavní soud za ústavněkonformní argumentaci citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004.
Uvedenému závěru nebrání ani známá judikatura Ústavního soudu, která se zabývala významem vydání tzv. znárodňovacího výměru toliko ministerstvem a nikoli příslušným ministrem. Tato judikatura se totiž týká jen řízení restitučních.
Pokud tedy obecné soudy (zejména pak odvolací soud) rozhodly tak, že dílčí výměr, podepsaný nikoliv ministrem, ale osobou podřízenou, není správním aktem nulitním, rozhodly v souladu s ustálenou judikaturou jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu a nelze v jejich rozhodnutí spatřovat porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
Ústavní soud nevyhověl ani ústavní stížnosti stěžovatelů, pokud jde o tu část výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu I. stupně o určení, že stěžovatelé jsou od 28. 2. 1993 spoluvlastníky pozemků uvedených ve výroku I i výroku II rozsudku odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v této části uvedl, že zamítavý výrok je opřen o závěr, že nelze žalovat na určení vlastnictví dědiců mimo dědické řízení, pak je jeho rozhodnutí v souladu s platným právem a neporušuje základní práva stěžovatelů. Pokud pak stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že byly při konfiskaci ignorovány spoluvlastnické vztahy k nemovitostem, které v tehdejší době existovaly, poukazuje Ústavní soud na rozhodnutí odvolacího soudu, který se velmi podrobně touto otázkou zabýval (s. 3 a 4 napadeného rozhodnutí), jehož závěry nebyly zpochybněny a Ústavní soud je považuje za ústavně právně konformní.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
za správnost : Svozilová