ECLI:CZ:US:2005:1.US.58.05
sp. zn. I. ÚS 58/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Dr. Ing. Z. H. a J. H., zastoupených JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 5 To 413/2004 a ve věci vedené pod sp. zn. 5 To 544/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se Dr. Ing. Z. H. a J. H. (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud ČR zakázal Krajskému soudu v Brně (dále také "odvolací soud") postupovat ve věci sp. zn. 5 To 413/2004 a ve věci sp. zn. 5 To 544/2004 způsobem porušujícím čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve vytkli Okresnímu soudu v Břeclavi, že nerespektoval zásady pro provádění důkazů a jejich obhájci doručil toliko jedno vyhotovení rozsudku ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 2 T 322/2002. Následně pak tvrdili, že odvolací soud jim, svým nesprávným postupem, způsobil marně vynaložené náklady na obhajobu (cestovné, ubytování, odměna advokáta), neboť veřejné zasedání o odvolání, konané dne 27. 10. 2004, po dvaceti minutách odročil. Na dotaz jejich obhájce, ze dne 21. 11. 2004, zda se bude konat veřejné zasedání, odročené na den 24. 11. 2004, odvolací soud odpověděl, že se konat nebude. Učinil tak až dne 23. 11. 2004 v 10.19 hod., tedy v době, kdy se již jejich obhájce nacházel na cestě do Brna. Navíc odvolací soud opatřením ze dne 27. 10. 2004 rozhodl o vyloučení věci Dr. Ing. H. ze společného řízení, vedeného pod sp. zn. 5 To 413/2004, pod novou sp. zn. 5 To 544/2004, ale veřejné zasedání v obou věcech nařídil na stejný termín. Ze všech těchto důvodů požadovali, aby věc projednal jiný odvolací senát. Aniž však bylo o jejich námitce podjatosti rozhodnuto, nařídil odvolací soud na den 9. 2. 2005 veřejné zasedání o odvolání.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud uvedl, že námitka podjatosti byla zamítnuta. Následnou stížnost stěžovatelů zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 2. 2005. Z trestního řádu nelze dovodit, že by obhájci, zastupujícímu v jedné kauze dva obžalované, měly být doručovány dva rozsudky, pokud bylo o obou obžalovaných rozhodnuto jedním rozsudkem. K vyrozumění o nekonání veřejného zasedání odvolací soud uvedl, že vyčkával až do posledního dne před veřejným zasedáním, zda-li se vrátí doručenky, které bývají na kancelář doručovány v 10.00 hod. Okamžitě poté obhájci stěžovatelů faxoval, že veřejné zasedání nebude. Jiný postup nepřicházel v úvahu a předseda senátu nemohl tušit, že obhájce vyjíždí k veřejnému zasedání v podstatě 24 hodin předem. Vyloučení věci ze společného řízení a její případné následné spojení je ve věcech, kde je více obžalovaných (v daném případě 5), zcela běžným postupem. K dalším námitkám odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V souzené věci stěžovatelé brojí proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", a to proti postupu Krajského soudu v Brně v řízení o odvolání.
Pokud Ústavní soud ústavní stížnosti, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, vyhoví, "zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením" [§82 odst. 3 písm. b) o Ústavním soudu]. Z toho vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" je skutečnost, že zásah musí být aktuální i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu o ní, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele nadále vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko zásahu jednorázového a takový zásah již v době rozhodování o ústavní stížnosti skončil, jsou obnovení statu quo ante i zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresovaný orgánu veřejné moci, již pojmově vyloučeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiných svých rozhodnutích, musí být zásah orgánu veřejné moci, napadený ústavní stížností, bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu staly čistě akademickými (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 690/2000).
Z přiloženého usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, týkajícího se stěžovatelky J. H., jakož i z přiloženého usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, které se týká stěžovatele Dr. Ing. Z. H., Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2004, čj. 2 T 332/2002 - 785, kterým byli uznáni vinnými trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu, podle §150 odst. 1 trestního zákona, bylo zamítnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že v tomto případě je nejen řízení před odvolacím soudem, ale i trestní řízení jako celek, pravomocně skončeno. Jestliže za tohoto stavu stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti žádají, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně postupovat ve věci sp. zn. 5 To 413/2004 a ve věci sp. zn. 5 To 544/2004 shora označeným způsobem, nejsou naplněny předpoklady bezprostřednosti a aktuálnosti případného protiústavního zásahu. Není-li "jiný zásah" orgánu veřejné moci aktuální, postrádá zásah Ústavního soudu, učiněný ex post, rozumný smysl. Výrok "zakazující orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval" je při neaktuálnosti "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, jako je tomu v dané věci, nadbytečný, akademický, neboť není co zakazovat.
Pro úplnost je namístě poznamenat, že odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 je nepřípadný, neboť řešil problematiku tzv. opomenutých důkazů.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu