ECLI:CZ:US:2005:1.US.715.04
sp. zn. I. ÚS 715/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti D.P., zastoupeného advokátem Mgr. V.M., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2003, čj. 30 Cdo 2013/2002-205 a ze dne 12.8.2004, čj. 21 Cdo 490/2004-238 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.2003, čj. 9 Cmo 398/2003-220, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která po formální stránce splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá o následující důvody.
Stěžovatel uvádí, že postupem uvedených soudů bylo porušeno jeho právo podle čl. 90 věty prvé Ústavy a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozsudky aplikoval Nejvyšší soud ust. §151d odst. 1 obč. zákoníku, ve znění do 31.12.2000, i na nemovité věci, neboť vyloučení této aplikace by prý bylo v rozporu s účelem citovaného ustanovení. Takovou úvahu však stěžovatel odmítá, neboť údajně odporuje logice, že zákonodárce v ust. §151d odst. 1 obč. zákoníku (ve znění do 31.12.2000), stanovil kumulativně dvě podmínky vzniku zástavního práva, ač by fakticky k zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka stačilo splnit podmínku jedinou, tj. že zástavní věřitel přijme věc v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, neboť druhá podmínka (odevzdání věci) by ztratila své opodstatnění. Zmíněné ustanovení obč. zákoníka bylo později novelizováno a nahradila jej nová úprava ustanovení §161 obč. zákoníku, která podobné pochybnosti odstranila. V této souvislosti stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která až do roku 1999 byla - ohledně aplikace ust. §151d obč. zákoníku - opačná, než nyní. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel i ve způsobu posouzení otázek dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Dobrá víra musí být posuzována vždy ad hoc; právní předchůdce vedlejšího účastníka č. 2 (U, a.s.) nemohl být v dobré víře, pokud poskytoval společnosti M spol. s r.o. (zástavci) úvěr na úhradu první splátky kupní ceny vyplývající z kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem jako prodávajícím a společností M spol. s r.o., jako kupujícím, aniž by byl zkoumal, zda má kupující prostředky na úhradu i druhé splátky kupní ceny, jestliže nezaplacení kupní ceny bylo účastníky kupní smlouvy sjednáno jako důvod odstoupení od smlouvy ze strany prodávajícího. Podle mínění stěžovatele se musí dobrá víra zástavního věřitele týkat i toho, že neexistují reálné předpoklady platného odstoupení od smlouvy. Rozsudky obecných soudů bylo prý vlastnické právo stěžovatele nejen ohroženo, ale i porušeno, neboť na majetek zástavního dlužníka byl prohlášen konkurz, takže zástavou zajištěnou pohledávku neuspokojí a na řadu přijde realizace zástavního práva, o čemž svědčí i to, že vedlejší účastník č. 1 (správce konkurzní podstaty) zahrnul zástavu do konkurzní podstaty a hodlá ji zpeněžit.
II.
K výzvě Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že obecné soudy poskytly v souladu se zákonem ochranu zástavnímu věřiteli, který byl při zřizování zástavního práva k nemovitostem (nyní podle rozhodnutí soudu ve vlastnictví stěžovatele) na základě zástavní smlouvy v dobré víře, že má - v případě řádného a včasného nesplnění zajištěné pohledávky - právo na uspokojení ze zástavy. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla žádná ústavní práva stěžovatele porušena a stěžovatel se ústavní stížností jen domáhá nepřípustného přezkoumání věci další instancí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil také Vrchní soud v Praze, který uvedl, že pohled stěžovatele je paušalizující a že nemá žádnou vypovídací hodnotu o údajném porušení ústavního práva stěžovatele; pokud by totiž bylo rozhodnuto obecnými soudy ve prospěch stěžovatele, mohl by - na základě téhož argumentu - také zástavní věřitel tvrdit, že bylo porušeno jeho zástavní právo, vzhledem k zástavní smlouvě uzavřené v době, kdy byl zástavce podle kupní smlouvy, registrované státním notářstvím, vlastníkem zastavované nemovitosti. Vrchní soud vycházel z toho, že odstoupení od smlouvy se může projevit pouze mezi smluvními stranami a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře nabyly právo. Postavení zástavního věřitele nemůže být dotčeno odstoupením od kupní smlouvy o převodu nemovitostí a zástavní právo nadále existuje.
Právní zástupce stěžovatele v reakci na vyjádření Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu uvedl, že nesouhlasí s názorem Vrchního soudu že by mohl s poukazem na ust. čl. 11 Listiny tvrdit i zástavní věřitel, že došlo k porušení jeho ústavního práva, neboť v době uzavření smlouvy byl vlastníkem tehdejší zástavce. Tím, že stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy, společnost M spol. s r.o. se nikdy nestala vlastníkem zastavovaných nemovitostí, neboť k převodu vlastnictví nikdy nedošlo a společnost M spol. s r.o. vlastníkem nebyla. Dále odmítl stanovisko Nejvyššího soudu, že ohledně jeho rozsudku ze dne 26.6.2003, čj. 30 Cdo 2013/2002-205 byla ústavní stížnost podána opožděně. Proti tomuto rozsudku nebylo možné podat ústavní stížnost dříve, než byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004, čj. 21 Cdo 490/2004-238, neboť nebylo vyloučeno, že Nejvyšší soud své původní stanovisko změní. Postupem obecných soudů došlo podle jeho názoru k porušení Ústavou zaručených základních práv, neboť zákonné ustanovení fakticky omezující vlastníka v jeho vlastnickém právu (§151d odst. 1 obč. zákoníku) bylo extenzivně aplikováno na případy, které zákon nepředpokládal.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a kopií rozsudků k ní připojených zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou dne 27.12.1994 u Okresního soudu Praha - západ domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní smlouva, uzavřená mezi M spol. s r.o. a právním předchůdcem žalovaného 2) E a.s. dne 18.12.1992 ... je neplatná". Žalobu odůvodnil zejména tím, že kupní smlouvou ze dne 1.12.1992 prodal obchodní společnosti M, spol. s r.o., pozemky v žalobě specifikované. Obchodní společnost M, spol. s r.o., uzavřela s právním předchůdcem žalovaného 2) E, a.s., smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 60.000.000 ,- Kč a zástavní smlouvu, kterou k zajištění zmíněného úvěru dala do zástavy od žalobce koupený pozemek p.č. 1161/10 v k.ú. H. Žalobce poté dopisem ze dne 28.10.1993 od kupní smlouvy odstoupil; rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 4.7.1994, čj. 3 C 878/93-17 bylo určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, neboť v důsledku odstoupení byla kupní smlouva ve smyslu ust. §48 občanského zákoníku zrušena. Žalobce měl za to, že vzhledem ke zrušení kupní smlouvy se stala neplatnou i zástavní smlouva, neboť ani dodatečně nedal souhlas, aby původní pozemek p.č. 1161/10 "zůstal v zástavě".
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 2.8.1999, čj. 3 C 995/94-44 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.2.2000, čj. 29 Co 665/99-67, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20.9.2000, čj. 31 Cdo 1376/2001-81, rozsudky obou soudů zrušil a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Dovolací soud dospěl k závěru, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné podle ust. §9 odst. 3 písm. b) bodu pp) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.12.2000) krajské soudy s působností ve věcech obchodních.
Městský soud v Praze, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Praze, rozsudkem ze dne 23.10.2001, čj. 48 Cm 262/2000-127, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11.6.2002, čj. 9 Cmo 142/2002-169, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Shodně se soudem I. stupně dovodil, že odstoupením od kupní smlouvy ze dne 1.12.1992 byla zástavní smlouva zrušena "s účinky ex tunc", v důsledku čehož v právních vztazích účastníků smlouvy nastal stejný stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Protože zástavce dal zástavní smlouvou do zástavy cizí věc a protože žalobce nedal souhlas k zastavení předmětných nemovitostí, nemohlo k nim vzniknout zástavní právo. Otázka, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, není pro rozhodnutí sporu významná, neboť ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku se může uplatnit jen tehdy, byla-li dána do zástavy věc movitá. K dovolání žalovaného 2) Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 26.6.2003, čj. 30 Cdo 2013/2002-205 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovodil, že odvolací soud vyložil ust. §151d odst. 1 občanského zákoníku v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které za podmínek uvedených v §151d odst. 1 občanského zákoníku vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost a podle níž odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch.
Vrchní soud v Praze poté napadeným rozsudkem ze dne 10.11.2003, čj. 9 Cmo 398/2003-220 rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že podle ust. §151d odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, podle kterého v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře, musí být "nedostatek dobré víry zjištěn dostatečně určitě, aby bylo možno dojít k závěru, že zástavní právo nevzniklo". Z obsahu kupní smlouvy ze dne 1.12.1992 nemohlo být zástavnímu věřiteli zřejmé, že obchodní společnost M spol. s r.o. není oprávněna pozemek zastavit; kupní smlouva byla registrována státním notářstvím a na dobrou víru zástavního věřitele nemohla mít vliv okolnost, že dosud nebyla splacena první splátka na úvěr poskytnutý E, a.s. Podle názoru Vrchního soudu v Praze "nelze dovozovat, že zástavní věřitel měl předpokládat, že M, spol. s r.o., nesplní své závazky vůči žalobci z kupní ceny. Protože zástavní věřitel E, a.s., byl v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 18.12.1992 a její registrace státním notářstvím v dobré víře, že zástavce (obchodní společnost M, spol. s r.o.) je oprávněn koupené nemovitosti zastavit, zástavní právo zřízené na základě této zástavní smlouvy zatěžuje nemovitosti i nadále.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. Namítal, že dobrou víru zástavního věřitele, že je zástavce oprávněn věc zastavit, nelze spojovat "se skutečností původního uzavření kupní smlouvy". Dobrá víra zástavního věřitele musí být dobrou vírou v to, že k odstoupení od kupní smlouvy nedojde. Dobrou víru je podle stěžovatele třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska zástavního věřitele, ale i z hlediska objektivních okolností, z nichž lze na důvodné přesvědčení zástavního věřitele usuzovat. Není prý proto správný názor odvolacího soudu, že pro dobrou víru zástavního věřitele je rozhodné, že v okamžiku uzavírání zástavní smlouvy byl zástavce vlastníkem věci, a že není významné, zda a jaké důvody k odstoupení byly sjednány v kupní smlouvě, tedy že po bance, jako zástavnímu věřiteli, nelze požadovat, aby se rizikem odstoupení od kupní smlouvy zabývala.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 12.8.2004, čj.21 Cdo 490/2004-238, dovolání - s odkazem na platnou judikaturu - zamítl. Dovodil, že na nedostatek dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nelze ve smyslu ust. §151d odst. 1 občanského zákoníku usuzovat jen na základě toho, že se zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nezabýval tím, zda zástavce, který je vlastníkem zastavované věci na základě kupní smlouvy, řádně a včas zaplatil kupní cenu, popřípadě zda je zástavce schopen zaplatit (řádně a včas) sjednanou kupní cenu, jestliže její splatnost dosud (do uzavření zástavní smlouvy) nenastala. Protože od kupní smlouvy může být z důvodu řádného a včasného nezaplacení kupní ceny odstoupeno nejen tehdy, bylo-li to ve smlouvě dohodnuto, ale i podle ust. §517 odst. 1 občanského zákoníku, nelze považovat za opomenutí běžné opatrnosti - kterou lze po zástavním věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy požadovat - okolnost, že se nezabýval tím, zda a jaký důvod má nebo může mít prodávající k odstoupení od kupní smlouvy pro případ, že kupující řádně a včas nezaplatí kupní cenu. Z toho vyplývá, že rozsudek dovolacího soudu je z hlediska uplatněný dovolacích důvodů správný.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti výkladu jednoduchého práva, které provedl Nejvyšší soud a že se domáhá přezloumání rozhodnutí obecných soudů, tak jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v jejich hierarchii. V podstatě jen opakuje argumenty, kterými se zabývaly soudy odvolací i dovolací a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly.
Stěžovatel především namítal, že Nejvyšší soud nesprávně vykládá ust. §151b ve znění platném do 31.12.2000 a že mění vlastní starší judikaturu. Ústavní soud již dříve vícekrát poukázal na to, že se zřetelem na známé rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení kompetencí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 126/04, www.judikatura.cz). Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu ČR je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Se zřetelem na toto vymezení funkcí uvedených orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že právní úvahy obecného soudu - zpravidla - není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti - za těchto okolností - může být toliko denegatio iustitiae. Změna výkladu jednoduchého práva je přirozeným procesem vývoje názorů na určité právní otázky. Jestliže dosavadní výklad jednoduchého práva byl překonán vývojem právních názorů soudů, nebo jestliže se s ohledem na požadavky hospodářského života jevil jako nedostatečný, je na místě, aby Nejvyšší soud vyložil právo novým způsobem, vždy však tak, aby jeho výklad z mezí ústavnosti nevybočil. K tomu však podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci nedošlo.
V této souvislosti lze dodat, že vycházely-li obecné soudy, pokud jde o aplikaci jednoduchého práva, z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě protiústavní zásah do jeho základních práv (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další - viz www.judikatura.cz).
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že obecné soudy chybně posoudily otázku dobré víry zástavního věřitele, neboť dobrou víru je třeba posuzovat vždy ad hoc - což soudy neučinily, je zřejmé, že stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud provedl výklad pojmu dobrá víra (bona fides) a provedené důkazy v konkrétním posuzovaném případě hodnotil. Ústavní soud je však v zásadě oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V posuzované věci podle názoru Ústavního soudu ústavní hranice dodrženy byly. Ustanovení §151d o.s.ř., ve znění do 31.12.2000, sice vázalo vznik zástavního práva na dobrou víru zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn věc zastavit, avšak zároveň zákonodárce konstruoval nevyvratitelnou domněnku, že v případě pochybností platí, že zástavní věřitel v dobré víře jednal. Jestliže vznikly v průběhu řízení pochybnosti o dobré víře zástavního věřitele, uplatní se právě zmíněná nevyvratitelná domněnka. V předmětné věci proto dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva a mezi skutkovýmu zjištěními, jež učinily a skutkovými a právnímu závěry, jež z něho vyvodily, nelze shledat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 11 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, ani k porušení jeho jiného základního práva, zjevně nedošlo.
Pokud se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 233/95 (www.judikatura.cz), nelze přehlédnout, že výklad, který se týkal použití dnes již zrušeného zákona č. 109/1964 Sb. - hospodářského zákoníku a jeho §129e - nemá obecnou platnost a nelze jej aplikovat na právní vztahy upravované jinými právními předpisy.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního osudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu