ECLI:CZ:US:2005:1.US.764.04
sp. zn. I. ÚS 764/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.M., právně zastoupeného advokátem dr. H.A., proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 9. 2003, čj. 1T 56/2003-102, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2004, čj. 4 To 611/2003, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 3 Tdo 880/2004, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen okresní soud) ze dne 16. 9. 2003, čj. 1T 56/2003-102 (dále jen rozsudek okresního soudu), a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen krajský soud) ze dne 13. 1. 2004, čj. 4 To 611/2003 (dále jen rozsudek krajského soudu), kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen trestní zákon) a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 3 Tdo 880/2004 (dále jen usnesení Nejvyššího soudu), které stěžovatel ústavní stížností rovněž napadá, pak bylo odmítnuto dovolání obviněného proti těmto rozsudkům.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména nesouhlasí se skutkovými závěry okresního a krajského soudu. Podle mínění stěžovatele z provedených důkazů vyplývá, "že charakter zranění poškozeného neodpovídá újmě na zdraví, jak vyplývá z teorie a konstantní soudní praxe". Stěžovatel tvrdí, že "celé dokazování bylo zaměřeno pouze na mechanismus vzniku zranění", z žádného provedeného důkazu však nevyplývá "individualizace následku v 10ti denním omezení." Stěžovatel je proto toho názoru, že byl uznán vinným za jednání, které není trestným činem.
Kromě toho stěžovatel nesouhlasí s tím, že jím podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e trestního řádu. Podle názoru stěžovatele "namítaná právní vada řízení" dopadá pod důvody dovolání dané ustanovením §265b odst. 1 písm. g trestního řádu. Stěžovatel má za to, že v tomto směru došlo k "porušení ústavně zaručeného práva na ústavní ochranu vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv".
Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací, odvolací, i dovolací soud se "nevyrovnaly se zákonným procesním postupem při provádění dokazování, nezajistily právo na spravedlivý proces" a proto by měla být všechna rozhodnutí soudů zrušena.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud. Ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a rozsudku Krajského soudu, s tím, že se domnívá, že hodnocení skutkového stavu nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, a že právo na spravedlivý proces bylo plně respektováno. Okresní soud proto navrhnul, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti rovněž vyjádřil Krajský soud. Ve svém vyjádření uvádí, že se zabýval i otázkou, po jak dlouhou dobu byl poškozený omezen v běžném způsobu života, a byly tak naplněny znaky skutkové podstaty ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Krajský soud odkázal na oba rozsudky s tím, že rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Nejvyšší soud. Ten ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na své usnesení a dále pak uvedl následující: Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou správně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatně trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení dovolání sám provádět (srovnej §265r odst. 7 trestního řádu). Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03). Podle přesvědčení stěžovatele existoval takový skutkový stav věci, jež právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona nedovoloval.
Z rozhodnutí soudu druhého stupně, byť stručně odůvodněného, je ovšem zřejmé na základě jakých důkazů a skutečností dospěl tento soud k relevantním skutkovým zjištěním, jež byla podkladem pro právní závěr o vině stěžovatele citovaným trestným činem. Dodat lze, že obsah a rozsah provedeného dokazování není s tímto závěrem v extrémním rozporu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že argumentaci, kterou stěžovatel ve svém dovolání rozvedl, nelze podřadit pod jím uplatňovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a ostatně ani jiný dovolací důvod podle tohoto paragrafu. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02). Vzhledem k uvedenému má Nejvyšší soud za to, že v řízení před ním nebyla porušena žádná v České republice účinná norma, zejména pak Listina a Úmluva a nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší soud závěrem svého vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně předmětný spis sp. zn. 1T 56/2003. Po přezkoumání tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, když jim vytýká, že z nich nevyplývá charakter zranění poškozeného odpovídající pojmu újma na zdraví. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Samotná polemika se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, které jsou v rozporu s názory stěžovatele, ještě sama o sobě nemůže znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soud druhého stupně ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnil. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva ani v postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře, na kterou příhodně ve svém vyjádření odkazuje i Nejvyšší soud, vyslovil, že Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina) či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02).
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (ve smyslu §265b odst. 1 písm. g trestního řádu). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b trestního řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 128/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu