ECLI:CZ:US:2005:1.US.770.04
sp. zn. I. ÚS 770/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.L., zastoupeného advokátem JUDr. V.E., ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1151/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 7 To 386/2003, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 3 T 31/2002, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas, a po odstranění vady plné moci ve lhůtě k tomu určené, i formálně řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 3 T 31/2002 byl stěžovatel ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1, 2, 5, 7, 8, 10 skutkové věty rozsudku uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, dále ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona, dále ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, dále ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona, dále ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), dále pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona, za což byl odsouzen podle §158 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyři a půl roku nepodmíněně. Dále mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR na dobu pěti let. Podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 trestního zákona mu dále byl uložen peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč a podle §54 odst. 3 trestního zákona stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 27. 2. 2004 usnesením sp. zn. 7 To 386/2003 tak, že zrušil výrok o vině v bodu 1, 2, 5, 7 napadeného rozsudku okresního soudu, a dále zrušil celý výrok o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu byl stěžovatel nově uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona, přičemž při nezměněném výroku o vině (body 8 a 10 rozsudku okresního soudu) dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Podle §158 odst. 1, §35 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvacetidvou měsíců nepodmíněně. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR po dobu 5 roků. Dále byl stěžovateli podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 40 000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §54 odst. 3 trestního zákona náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle §226 písm. c) byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro dílčí útok pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1151/2004, tak, že se odmítá.
Podle obecných soudů měla trestná činnost spočívat, stručně řečeno, ve fingování dopravních nehod po vzájemné dohodě s dalšími spoluodsouzenými, s cílem vylákat na pojišťovně pojistná plnění. Stěžovatel měl na této trestné činnosti podílet jako policejní inspektor v F.
Stěžovatel se domnívá, že uvedená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces, neboť je považuje ve vztahu ke své osobě za neodůvodněná. Zdůrazňuje, že soudy postavily závěry o vině stěžovatele na nepřímých důkazech, a zpochybňuje soudem provedené hodnocení důkazů, z nichž soudy dovodily jeho vinu. V konkrétních bodech napadá závěry soudu jako "odvážné" či "nelogické". Podle stěžovatele tedy v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by jej ze spoluúčasti na podvodném jednání J.K. usvědčoval.
K ústavní stížnosti se stručně vyjádřil okresní soud jako účastník řízení, který uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry, které učinil ve svém rozsudku krajský soud. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti považuje za opakování obhajoby, se kterou se jak okresní soud, tak krajský soud vypořádaly.
Krajský soud jako účastník řízení k ústavní stížnosti ve svém vyjádření Ústavnímu soudu zdůraznil, že námitky stěžovatele jsou vcelku totožné s námitkami uplatněnými v průběhu celého řízení. Odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a zdůrazňuje, že trestnou činnost stěžovatele je nutno posuzovat v kontextu celé věci, ve které hrálo roli více spolupachatelů. Krajský soud proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel předkládá tytéž skutečnosti, které byly předmětem dovolání, a proto odkázal na své ustavní stížností napadené usnesení. K vyjádření připojil návrh ústavní stížnost odmítnout.
Po prostudování spisu Okresního soudu sp. zn. 3 T 31/2002, ústavní stížnosti a jejích příloh, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud připomíná to, co vyplývá z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu vyplývá, že není orgánem "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich nadřízený stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Jak z argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, stěžovatel v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, jimž vytýká, že vyvodily nesprávná skutková zjištění, a předkládá Ústavnímu soudu hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v odvolání.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se i v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Zejména z napadeného rozsudku krajského soudu, kterým nově rozhodl, a jeho odůvodnění, ve kterém krajský soud vyjádřil své hodnotící úvahy, totiž nevyplývají známky libovůle při jeho rozhodování. Krajský soud proto dle názoru Ústavního soudu rozhodoval v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadu volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené §2 odst. 6 trestního řádu neporušil.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. K ústavní stížnosti připojený návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu z důvodu své akcesorické povahy sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu