ECLI:CZ:US:2005:1.US.784.04
sp. zn. I. ÚS 784/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky H.K., zastoupené advokátkou JUDr. M.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2004, čj. 10 Co 640/2004-439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. 6. 2004, čj. 12 Nc 641/98-418 (poznámka: poté, kdy jeho předchozím rozsudkem ze dne 1. 4. 1999, čj. 12 Nc 641/98-60, bylo pravomocně rozhodnuto o svěření obou tehdy nezletilých dětí, a to i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, do matčiny výchovy), ve věci výživného za dobu před a po rozvodu manželství na nezletilou M.K. a zletilého J.K., děti H.K. (dále jen "stěžovatelka") a V.K., rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezl. M. s účinností od 1. 5. 1998 částkou 2.2000,- Kč měsíčně; s účinností od 1. 1. 2002 a počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství částkou 3.3000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky (ve výrokové části I.), že dlužné výživné vzniklé za období od 1. 5. 1998 do 30. 6. 2004 v celkové výši 56.844,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve splátkách po 5.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím od právní moci tohoto rozhodnutí pod ztrátou výhody splátek (ve výrokové části II.), že otec je povinen přispívat na výživu již zletilého J., částkou 2.200,- Kč měsíčně s účinností od 1. 5. 1998; s účinností od 1. 1. 2002 a počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství svých rodičů částkou 3.300,- Kč měsíčně, splatných vždy do 15. dne každého měsíce předem k rukám již zletilého J. (ve výrokové části III.), že dlužné výživné vzniklé za období od 1. 5. 1998 do 30. 6. 2004 v celkové výši 50.054,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám již zletilého J. ve splátkách po 5.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí pod ztrátou výhody splátek (ve výrokové části IV.), že rodiče jsou povinní zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Litoměřicích vzniklé náklady řízení, a to každý 1/2. Výši náhrady stanoví soud samostatným usnesením (ve výrokové části V.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části VI.).
Okresní soud v Litoměřicích v prvé řadě konkretizoval (a to po rozsáhlém doplnění dokazování) podíl otce na uspokojování potřeb nezletilých dětí a výdělkové poměry matky a otce, který měl vedle příjmů ze závislé činnosti (do 24. 1. 1999) také příjmy z podnikání na základě živnostenské činnosti (revizního technika). Okresní soud další důkazní návrhy (výslechy některých svědků, knihou pohledávek a závazků vedených otcem, výpisy z účtů, vydanými fakturami) nepřipustil, neboť se jedná "o důkazní prostředky pro dané řízení nepodstatné, nikterak nedokládající majetkové a výdělkové poměry otce". Okresní soud uvedl, že vyjádření svědků, zda otec a s kým žije ve společné domácnosti, je pro rozhodnutí ve věci irelevantní, rovněž tak považuje za nadbytečné další dokazování výše uvedenými listinami, jestliže ze "spisového materiálu evidentně vyplývá, že soud má dostatek důkazů pro rozhodnutí ve věci, majetkové poměry otce byly řádně doloženy peněžními deníky, daňovými přiznáními, účetnictvím, knihami jízd, výpisem z katastru nemovitostí, v neposlední řadě i příjmy ze závislé činnosti. Soud zároveň upustil od výslechu svědkyně Z.K., když tato se na předvolání soudu nedostavila, vždy se omluvila, dokládala pracovní neschopnost a soud dospěl k závěru, že tento důkaz je za dané situace již důkazem nadbytečným". Okresní soud uvedl, že zhodnotil všechny provedené důkazy (každý zvlášť i všechny ve vzájemných souvislostech) a za současného posouzení poměrů otce, stěžovatelky a obou dětí dospěl k závěru o rozhodnutí o rozsahu vyživovací povinnosti otce za období a v rozsahu výše uvedeném, a to včetně vzniklých nedoplatků.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, čj. 10 Co 640/2004-439, rozsudek okresního soudu změnil tak, že se od 1. 1. 2002 pro nezletilé M. a J. a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů pro nezletilou M. určuje otci výživné částkou 3.800,- Kč měsíčně pro každé z dětí, a že nedoplatek výživného vzniklý za dobu od 1. 5. 1998 do 30. 9. 2004 pro nezletilou M. ve výši 75.944,- Kč a pro J. za totéž období ve výši 69.154,- Kč je otec povinen zaplatit, a to částku 69.154,- Kč k rukám J. a částku 75.944,- Kč k rukám stěžovatelky, nejpozději do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku; jinak se (rozsudek) potvrzuje (ve výrokové části I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (ve výrokové části II.).
Odvolací soud poukázal na to, že "po předchozích zrušovacích rozhodnutích druhostupňového soudu učinil soud prvého stupně dosažitelně úplná skutková zjištění, která odvolací soud doplnil již jen o aktuální zjištění matčina (poznámka: stěžovatelčina) příjmu ze závislé činnosti, peněžní deník otce s knihou jízd a fotokopii daňového přiznání za rok 2003". Ke stěžovatelkou a synem J. žádanému výslechu Z.K. krajský soud uvedl, že majetkové poměry otce a míra jeho investování vyplývá i z jiných provedených důkazů (zejména z daňových dokladů a z dalších dokladů uvedených v odůvodnění) a skutečnost, že otec žije u Z.K. nepopírá ani on sám, i když tvrdí, že "jde toliko o vztahy pracovní". Odvolací soud navíc dovodil, že smyslem řízení o výživném není suplovat činnost daňových orgánů, ale zhodnotit příjmy a výdaje rodiče z pohledu jeho možností a schopností k výživě dětí, což se také projevilo v jeho poněkud jiných (v odůvodnění dále konkretizovaných a vysvětlených) skutkových závěrech vážících se k dosahovaným příjmům otce. Odvolací soud proto napadený rozsudek změnil výše uvedeným způsobem, nově vyčíslil nedoplatek výživného za dobu od zániku společného soužití rodičů do doby svého rozhodnutí a nepovolil otci k vyrovnání nedoplatku výživného splátky; otec ostatně splátky povolené prvostupňovým soudem ani nevyužil.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2004, čj. 10 Co 640/2004-439, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní nejprve provedla stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a následně podrobněji průběh a okolností dokazování v souzené věci.
Stěžovatelka poukázala na průběh a především na obsáhlost doplňujícího výslechu otce. Současně však uvedla, že teprve před krajským soudem předložená část otcova účetnictví za rok 2003 je z hlediska posouzení jeho výdělkových možností zásadním důkazem; současně jí prý bylo umožněno prohlédnout si uvedené obsáhlé dokumenty jen "po dobu několika málo minut". Stěžovatelka se proto domnívá, že vzhledem k tomu, že "to byl jedině krajský soud, který tyto zásadní důkazy hodnotil a vyvozoval z nich závěry ve věci samé", došlo k porušení dvouinstančního řízení a odvolací soud uvedeným postupem zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka dále uvedla, že oba soudy nevyhověly jejímu návrhu na provedení důkazů předložením úplného účetnictví otce, aniž by ve svých rozhodnutích jasně vyložily, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly a vypracovaný znalecký posudek pominuly. Názor krajského soudu, že smyslem řízení o výživném není suplovat činnost daňových orgánů, ale že jím je zhodnotit příjmy a výdaje otce z pohledu jeho možností a schopností vyživovat děti, nepovažuje "za odůvodnění neprovedení důkazů ve smyslu příslušných ustanovení o.s.ř.". Krajský soud tedy nejenže zatížil rozhodnutí vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů, ale současně "postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny".
Stěžovatelka se proto domnívá, že Krajský soud v Ústí nad Labem jednal v řízení v rozporu se zásadami spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a že napadeným rozsudkem zasáhl do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2004, čj. 10 Co 640/2004-439 zrušil.
Ústavní soud tyto námitky neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. B. 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (práva na spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 Listiny). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. B. Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. B. Praha, 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Ze soudního spisu jasně vyplývá, že jednání před oběma soudy se konalo na základě podaného návrhu. V průběhu celého řízení probíhalo dokazování a v jeho rámci i hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Účastníci měli možnost vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhnout důkazy další. Z odůvodnění obou rozsudků zřetelně a dostatečně konzistentně vyplývá, jakými úvahami byly oba soudy při svém rozhodování vedeny. Na těchto závěrech nemá ani Ústavní soud důvod - z hlediska ústavnosti - cokoliv měnit; sám připomíná dostatečně jasnou úpravu postupu soudů obou stupňů při provádění a hodnocení důkazů v ustanovení §132 o.s.ř., obecně známou komentářovou literaturu (viz B., J., D., L., M., M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 467 a násl.), jakož i judikaturu v ní zmíněnou. Ústavní soud proto nemůže akceptovat ani stěžovatelčinu úvahu o porušení dvouinstančnosti řízení, neboť krajský soud přezkoumal k podanému odvolání napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a řízení doplnil o aktuální zjištění. Krajský soud postupoval v souladu s výše připomenutou (a v Komentáři uvedenou) judikaturou; jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 22. 9. 2004 (č.l. 435 a násl.), provedl podrobný výslech otce a vzal v úvahu i předložené důkazy listinné. Krajský soud pak podrobně vysvětlil důvody, které považoval k posouzení možností a schopností výživou povinného otce za podstatné a náležitě vyložil, proč posuzoval další důkazní návrhy jako nadbytečné. Ostatně, nelze přehlédnout, že při odvolacím jednání další návrhy na doplnění dokazování nebyly učiněny, byť při tomto jednání byly přítomny jak stěžovatelka, tak i její právní zástupkyně.
Ústavní soud uzavírá, že v právních závěrech soudů neshledal ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani jednání svévolné. Ústavní soud zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad toliko běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) není věcí Ústavního soudu, neboť roviny ústavnosti nedosahuje. Argumentace krajského soudu je jasná, zřetelná a přesvědčivá a je i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu