ECLI:CZ:US:2005:1.US.800.04
sp. zn. I. ÚS 800/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. O.K., zastoupené advokátkou Mgr. J.F., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.10.2004, č.j. 32 Odo 45/2004-206, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.9.2003, č.j. 15 Co 378/2002-185, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a M.P., zastoupeného advokátem JUDr. Z.M., jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28.12.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.
Stěžovatelka uvádí, že jí postupem Krajského soudu v Ostravě v odvolacím řízení bylo odňato právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění ovlivňujících právní závěr soudu, neboť soud druhého stupně sám zjišťoval skutkový stav, když zopakoval dle jeho názoru rozhodující důkazy provedené soudem prvního stupně, což je v zásadě přípustné, výsledkem tohoto dokazování odvolacího soudu však byla nová skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci, tedy skutečnost, zda mezi účastníky byla či nebyla uzavřena kupní smlouva dle §409 obch. zák. Tato zjištění soud dle stěžovatelky opřel o změněnou výpověď vedlejšího účastníka a nové výslechy svědků, přičemž se naprosto nevypořádal s výpověďmi těchto svědků z hlediska požadavku na věrohodnost jejich výpovědi v návaznosti na jejich výpovědi před soudem prvního stupně a také na jejich výpovědi v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně vedeném pod sp. zn. 18 C 94/96. Tento postup je dle stěžovatelky v rozporu s pravidly odvolacího řízení zakotvenými v §213 odst. 1, 2 o. s. ř. Také odkaz odvolacího soudu uvedený v odůvodnění napadeného rozsudku na judikáty tohoto soudu z roku 1966 a 1968 nevzbuzuje dle stěžovatelky důvěru ve správnost takového rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že obecné soudy nedostály povinnostem uloženým v §132 o. s. ř., neboť se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastnící tvrdili, přestože některá z těchto tvrzení a důkazů měla vztah k projednávané věci. Podle názoru stěžovatelky soudy nehodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, když zejména nehodnotily a nepovažovaly za skutkově významnou výpověď svědkyně D., na rozdíl od svědků Ing. N. a Ing. H., kteří dle stěžovatelky vypovídali v podstatě "ve své právní věci" a jejich výpověď tedy nelze přijmout jako výpověď hodnověrného svědka. Stěžovatelka dále namítá, že soudy obou stupňů přistoupily na formální posouzení provedených důkazů a nedostatečně vzaly do úvahy další skutečnosti, které vyplynuly z výslechu svědkyně D. Stěžovatelka dále považuje posouzení okamžiku splatnosti sporné faktury provedené obecnými soudy za paušální a formální a v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo a v rozporu se zásadami upravenými v §6, §120 a §153 o. s. ř. Také při úvaze o důvodnosti a výši žalovaných úroků z prodlení podle názoru stěžovatelky obecné soudy rovněž nedostatečně a formálně vyhodnotily skutečnosti nasvědčující tomu, že vedlejší účastník jednal při jejich uplatnění v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 90 Ústavy ČR.
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo,v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 90 Ústavy zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a vyjádření M.P. jako vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, a vyslovil přesvědčení, že danou věc řádně posoudil z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, které mu byly předloženy k přezkoumání. Nejvyšší soud ČR má za to, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajský soud v Ostravě (dále také jen "krajský soud") ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že provádění dokazování v odvolacím řízení bylo dle jeho názoru v souladu s ust. §213 odst. 2, 3 o. s. ř. , postupem soudu v předmětné věci nebylo porušeno ústavní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, krajský soud v odvolacím řízení postupoval v souladu s názory uvedenými ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Krajský soud v odvolacím řízení dle svého tvrzení provedl dokazování v rozsahu přípustném pro dokazování v odvolacím řízení, které s ohledem na datum vydání napadeného rozsudku okresního soudu i datum zahájení odvolacího řízení bylo vedeno v režimu úplné apelace. V průběhu odvolacího řízení nebyla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech, dokazování bylo doplňováno v přípustném rozsahu, některé důkazy provedené prvostupňovým soudem byly pouze opakovány, stěžovatelka se odvolacího řízení účastnila a měla možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit, navrhovat doplnění dokazování, v odvolacím řízení byla všem jejím námitkám věnována pozornost. Námitky stěžovatelky vztahující se k hodnocení provedeného dokazování dle názoru krajského soudu nejsou z pohledu důvodnosti ústavní stížnosti právně relevantní, když hodnocení provedeného dokazování krajským soudem vyplývá z jeho rozsudku.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí obecných soudů, a že mu nepřísluší přezkoumávat skutková hodnocení důkazů provedená obecnými soudy, nelze přisvědčit stěžovatelce, že bylo porušeno její právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vedlejší účastník má za to, že soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s občanským soudním řádem, zejména pokud se jedná o práva účastníků a možnosti uplatnění jejich práv před obecnými soudy, oba soudy učinily plně dostačující skutková zjištění a v důsledku toho pak učinily i správný právní názor, vedlejší účastník tedy navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 C 171/96, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Rozsudkem ze dne 4.9.1998, č.j. 6 C 171/96, zamítl Okresní soud v Novém Jičíně návrh vedlejšího účastníka, aby mu stěžovatelka byla povinna zaplatit 863.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 12.1.1993 do 14.7.1994 a od 15.7.1994 ve výši 16% do zaplacení. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník dne 30.9.1998 odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.6.2000, č.j. 15 Co 37/99-107 tak, že stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci částku 863.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 12.1.1993 do 14.7.1994 a úrokem z prodlení ve výši 16% a od 15.7.1994 do zaplacení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že je rozsudkem ze dne 12.10.2004, č.j. 32 Odo 45/2004-206, zamítnul. V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že namítá-li stěžovatelka, že skutkové závěry, které odvolací soud vyvodil z dokazování, jsou v rozporu s §132 o. s. ř., je nutné konstatovat, že dovolacím důvodem uvedeným v §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nemohou být případné vady a omyly při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Námitku stěžovatelky, že odvolací soud překročil meze při provádění dokazování, když je nedoplňoval, nýbrž provedl rozhodující důkazy znovu, a tyto důkazy vedly k zásadním skutkovým zjištěním, která rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci, Nejvyšší soud ČR s poukazem na znění ustanovení §213 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. neuznal jako důvodnou. Pokud stěžovatelka namítá rozdílnost výpovědí vedlejšího účastníka a svědků Ing. N. a Ing. H. před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, má Nejvyšší soud za to, že v rozhodujícím zjištění ohledně pohledávky ve výši 863.000- Kč nevypověděli tito svědkové u soudu obou stupňů zcela rozdílně. Odvolací soud přitom důkazy pouze sám opakoval, když neprováděl dokazování výslechem nových svědků a zjednal si tak rovnocenný podklad pro odlišné zhodnocení důkazu. K námitce stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového stavu, které nemá ve smyslu §132 o. s. ř. oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud uvedl, že dospěl k závěru, že v dané věci skutková zjištění odvolacího soudu, podstatná pro závěr týkající se uzavření kupní smlouvy jsou popsána na str. 4, 5 a 6 rozsudku a mají oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud rovněž neshledal důvod pro závěr, že by odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, která se dovolávala s odkazem na ustanovení §265 obch. zák. zásady poctivého obchodního styku. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c), d) o. s. ř. nebyly naplněny.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, případně další ústavně zaručená práva namítaná stěžovatelkou. Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup krajského soudu, který na základě jím prováděného dokazování dospěl k novým skutkovým zjištěním, která rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci (přičemž se nevypořádal s výpověďmi svědků z hlediska jejich hodnověrnosti), je v rozporu s ustanovením §213 o. s. ř., Ústavní soud nemohl této její námitce přisvědčit. Dle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, odvolací soud může opakovat dokazování, nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Krajský soud tedy při opakování, resp. doplňování dokazování postupoval zcela v souladu s ustanovením §213 o. s. ř. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností (a tedy hodnověrnosti svědeckých výpovědí) jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Další námitka stěžovatelky směřovala k porušení ustanovení §132 o. s. ř., neboť dle jejího tvrzení se obecné soudy nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a co účastníci tvrdily, nehodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, když zejména nehodnotily a nepovažovaly za skutkově významnou výpověď svědkyně D., na rozdíl od svědků Ing. N. a Ing. H., kteří dle stěžovatelky vypovídali v podstatě "ve své právní věci" a jejich výpověď tedy nelze přijmout jako výpověď hodnověrného svědka. Ohledně hodnocení důkazů opět poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Dle §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V dané věci Ústavní soud po prostudování spisového materiálu rozpor s ustanovením čl. 132 o. s. ř. v postupu obecných soudů neshledal. K otázce hodnověrnosti výpovědi svědků Ústavní soud vyložil svůj závěr výše v souvislosti s předchozí námitkou stěžovatelky.
Také další námitky stěžovatelky směřují vůči nesprávnému vyhodnocení dokazování obecnými soudy, a to ať již v souvislosti s posouzením okamžiku splatnosti sporné faktury, či při úvaze o důvodnosti a výši žalovaných úroků z prodlení. I zde Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že by mohl do procesu hodnocení dokazování obecnými soudy zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku opět směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky tak spočívá v polemice s právním názorem obecných soudů, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje. Také námitky, které uvedla stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, se v podstatě shodují s námitkami, které uvedla ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR se přitom námitkami stěžovatelky, uvedenými v jejím dovolání podrobně zabýval, když zkoumal stěžovatelkou namítané překročení mezí dokazování odvolacím soudem, tvrzené rozdílné výpovědi svědků a účastníků, soulad mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedeným dokazováním a také otázku logického rozporu v hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti. Dovolací soud dále zjišťoval, zda nebyly pominuty rozhodné skutečnosti prokázané provedenými důkazy, zabýval se také otázkou případného nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem i námitkou zásady poctivého obchodního styku. Své závěry přitom Nejvyšší soud důkladně odůvodnil, přičemž Ústavní soud na tyto závěry dovolacího soudu, s nimiž se ztotožňuje, v plném rozsahu odkazuje.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Namítané porušení čl. 90 Ústavy neobstojí především proto, že uvedené ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu