ECLI:CZ:US:2005:1.US.82.05
sp. zn. I. ÚS 82/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Brno, Křenová 62a, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 5. 2004, čj. 190 122 442/B, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 14. 2. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 5. 5. 2004, čj. 190 122 442/B, kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení §2 odstavce 1 zákona č. 261/2001 Sb.
Podle názoru stěžovatele rozhodnutí ČSSZ, kterým byla zamítnuta jeho žádost, je v rozporu s ústavně zaručeným právem, zakotveným v ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterým je zaručena rovnost lidí v právech. Napadeným rozhodnutím je nastolen protiústavní stav, kdy jedné osobě je odepřeno právo na odškodnění za utrpěnou újmu a jiným osobám, které utrpěly stejnou újmu, spočívající v protiprávním omezení jejich osobní svobody z politických důvodů, je toto právo přiznáno. Stěžovatel požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky, podle zákona č. 261/2001 Sb., z důvodu jeho zařazení do tábora nucených prací v době od 14. 6. 1949 do 4. 9. 1950 rozhodnutím Krajské komise č. 13 v Brně pro zařazování osob do tábora nucené práce ze dne 25. 6. 1949, čj. 2000/49, podle §3 zákona č. 247/1948 Sb. Komise rozhodla s odůvodněním, že se nezapojil do pracovního poměru a činil přípravy k útěku za hranice, čímž dal najevo svůj negativní postoj k lidově demokratickému zřízení.
V důvodech své ústavní stížnosti dále uvedl, že proti zamítavému rozhodnutí ČSSZ správní žalobu k Městskému soudu v Praze nepodal, což vysvětlil tím, že v běhu lhůty pro její podání nebyl právně zastoupen a sám, vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu, nebyl schopen takovou žalobu podat. Stěžovateli je 86 let, má zdravotní problémy, v důsledku čehož musel několikrát pobývat v nemocnici a následně v domácím léčení. Tak tomu bylo i v době, kdy běžela lhůta pro podání správní žaloby. Vzhledem k tomu, že soudní řád správní nepřipouští požádat o prominutí zmeškání lhůty pro podání správní žaloby, nezbylo stěžovateli než podat ústavní stížnost. I když nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, domnívá se, že ústavní stížnost je přípustná podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tvrdí, že význam ústavní stížnosti spočívá v tom, že ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., podle kterého ČSSZ posuzovala jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky, je v rozporu s čl. 1 Listiny. Pokud bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě protiústavního zákonného ustanovení a je-li ústavní stížností navrhováno i zrušení takového protiústavního zákonného ustanovení, jedná se, podle stěžovatelova názoru, o významnou skutečnost, která bezesporu přesahuje jeho vlastní zájmy.
Ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. stanoví tři základní podmínky pro poskytnutí peněžité částky, tj. občanství České republiky, věznění mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. Stanovením těchto podmínek zákon vyloučil z možnosti požádat o peněžitou podporu osoby, které byly podle zákona č. 247/1948 Sb. zařazeny do tábora nucených prací. Pokud zákonodárce zamýšlel zákonem č. 261/2001 Sb. dalším způsobem nahradit v minulosti způsobené křivdy, měl tak učinit rovnoměrně u všech srovnatelných skupin osob, které křivdy utrpěly. Podle stěžovatele je v rozporu s ústavně zaručenou rovností lidí v právech, jestliže zákon přizná právo na odškodnění pouze některým skupinám osob, které utrpěly v letech 1948 až 1990 v podstatě zcela identickou újmu, spočívající v protiprávním omezení jejich osobní svobody z politických důvodů. Z hlediska následků je zcela nerozhodné, zda k protiprávnímu omezení osobní svobody došlo v důsledku soudního rozhodnutí trestněprávního charakteru nebo v důsledku rozhodnutí správního. Zákon č. 261/2001 Sb. v ustanovení §2 odst. 1 jednu skupinu stejně postižených osob vynechal. Tím je porušena rovnost všech lidí v jejich právech.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ze sdělení stěžovatele v ústavní stížnosti i ze správního spisu ČSSZ, sp. zn. 190 122 422/B, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Nevyužil možnosti soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, protože v zákonné lhůtě nepodal správní žalobu. Tato skutečnost činí jeho ústavní stížnost návrhem nepřípustným, ve smyslu §43 odst. 1 písm. e), ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se rovněž zabýval i tím, zda jsou v daném případě splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tj. zda ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a zda byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že obsahově shodnou ústavní stížností se již zabýval pod sp. zn. I. ÚS 746/2002. V uvedené věci odmítl, usnesením ze dne 11.3.2004, pro zjevnou neopodstatněnost, ústavní stížnost jiného stěžovatele, který se rovněž domáhal zrušení rozhodnutí ČSSZ, jímž byla zamítnuta jeho žádost o vyplacení jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Uvedenému stěžovateli nárok na poskytnutí uvedené peněžní částky nevznikl, jelikož byl v táboře nucených prací, na což se předmětný zákon nevztahuje. Správní rozhodnutí ČSSZ bylo, v rámci soudního přezkumu, potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který se ztotožnil se s právním názorem ČSSZ v tom, že doba, kterou byl stěžovatel nucen nedobrovolně strávit v takovém táboře, nemůže být zhodnocena z hlediska zákona č. 261/2001 Sb. pro účely přiznání jednorázové peněžní částky.
V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že nárok na finanční odškodnění za dobu strávenou v táborech nucených prací oprávněným osobám upravuje zákon č. 87/1991 Sb. Vrchní soud v Praze, resp. ČSSZ, pak nepochybily, jestliže příslušné zákonné ustanovení vyložily podle jeho znění, jelikož výslovně vyjádřeným úmyslem zákonodárce bylo odškodnit občany, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Koncepce restitučního, rehabilitačního a dalšího na křivdy minulosti reagujícího zákonodárství je budována na principu toliko částečného zmírnění některých křivd, když jejich úplné odstranění není, již z povahy věci, možné. Stěžovatelem tvrzená nerovnost, spočívající v tom, že osoby odškodněné podle zákona č. 87/1991 Sb. nemohou, na rozdíl od osob odškodněných v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., usilovat o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., nedosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud odmítá absolutní chápání tohoto principu, přičemž konstatoval, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 179). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování jednotlivých subjektů a práv. Hledisko první přitom Ústavní soud spatřuje ve vyloučení libovůle; hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 209): "Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." (shodně sp. zn. Pl. ÚS 5/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 217 - 218). Uvedené zásady vyjádřil Ústavní soud souhrnně ve svém nálezu vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, str. 171.
Právní závěry obsažené v odůvodnění usnesení sp. zn.I. ÚS 746/02, ze dne 11. 3. 2004, lze vztáhnout i na projednávaný případ. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž argumentoval tím, že je v rozporu s ústavně zaručenou rovností lidí v právech, jestliže zákon přizná právo na odškodnění pouze některým skupinám osob, které utrpěly v letech 1948 až 1990 v podstatě zcela identickou újmu, spočívající v protiprávním omezení jejich osobní svobody z politických důvodů. Stěžovatel správní žalobu nepodal a rovnou se obrátil na Ústavní soud, dovolávaje se postupu podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z hlediska splnění podmínek tohoto ustanovení lze konstatovat, že první podmínka, tj. že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, splněna není (viz odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 746/02 shora). Stěžovatel sice splnil podmínku druhou, protože ústavní stížnost podal do jednoho roku od doručení rozhodnutí ČSSZ, které převzal dne 10. 5. 2004. To však nemůže na nepřípustnosti jeho návrhu nic změnit. Postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu není prostředkem, který by měl umožňovat přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem za situace, kdy stěžovatel nepodal či zmeškal podání adekvátního opravného prostředku.
Podle §74 zákona o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže jsou, podle názoru stěžovatele, v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama nepřípustná, je nepřípustný i zmíněný akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. l písm. e) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu