ECLI:CZ:US:2005:1.US.92.03
sp. zn. I. ÚS 92/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelek V. V., J. Š., D. N., a V. R., zastoupených Mgr. P. J., proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 13. 9. 2001, č.j. PÚ 6486/92, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č.j. 38 Ca 532/2001-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "PÚ") rozhodnutím ze dne 13. 9. 2001, č.j. PÚ 6486/92, podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), rozhodl, že stěžovatelky V. V., J. Š., D. N. a V. R. (dále jen "stěžovatelky") nejsou vlastníky nemovitosti dle PK parc. č. 331/2 zahrada o výměře 2942 m2 (dle KN část parc. č. 2347/1 orná) nyní vedené u Katastrálního úřadu P. ve zjednodušené evidenci na listu vlastnictví č. 125 pro obec P. - katastrální území K. (dále jen "nemovitost").
PÚ v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že stěžovatelky (poznámka: pozůstalé V. V. a dcery J. Š., D. N. a V. R.) jako dědičky vstoupily do nároku po zemřelém V. V., který společně s manželkou V. V. uplatnil v zákonné lhůtě nárok dle §9 zákona č. 229/1991 Sb. z titulu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona. V podání žadatelé uvedli, že byli proti své vůli přinuceni podepsat kupní smlouvu s odůvodněním, že nemovitosti bude užito pro staveniště kolejí VŠCHT a že nemovitost až do vynuceného prodeje užívalo JZD K., a to až do současnosti. V. V. v čestném prohlášení ze dne 29. 6. 2001 uvedla, že "okolnosti požadavku na odprodej" nemovitosti, ke kterému byli s manželem vyzváni dne 27. 10. 1977 Ř. š. v., "byly nátlakem". Před podepsáním smlouvy byli ujištěni, že o pozemek přijdou v každém případě. Jako negativní zkušenost uvedla to, že JZD užívalo pozemek bez povolení a obecně zdůraznila pocit právní bezmoci soukromé osoby vůči státu. PÚ konstatoval, že žadatelé ani v podání ani v čestném prohlášení nezmínili žádné okolnosti, pro něž měla být kupní smlouva nápadně nevýhodná.
PÚ poukázal na ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., které předpokládá, že příslušná kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž oba tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Osoba, jejíž svoboda rozhodování je z konkrétních důvodů omezena a tyto důvody jsou současně i motivem jejího jednání, učiní právní úkon v tísni; zároveň však ji musí takto uzavřená smlouva zjevně a výrazně znevýhodnit v porovnání s předsmluvním stavem. Všeobecný odkaz na poměry doby nelze v tomto smyslu považovat za konkrétní stav tísně určité osoby, stejně tak např. prodej za regulovanou cenu nelze bez dalších okolností hodnotit za nápadně nevýhodný, neboť byl obecným jevem, který mj. stejným způsobem "znevýhodňoval" prodávající a "zvýhodňoval" druhé, tj. kupující občany. PÚ dále uvedl, že tíseň musí spočívat v konkrétních okolnostech a z tohoto pohledu kategorická tvrzení o nátlaku, obsažená v podání stěžovatelek, nic nevysvětlují; navíc jsou prý v rozporu s doklady, neboť dopis ze dne 27. 10. 1977, kterým měla jednání začít, se týkal jiného vlastníka a jiného pozemku. Jakým způsobem probíhala jednání se skutečně vykupující organizací, tj. VHMP-VS a co bylo pohnutkou vlastníků k podpisu smlouvy, podání vůbec nezmínila. Okolnosti zakládající tíseň proto nebyly doloženy ani hodnověrně vylíčeny. K podmínkám prodeje PÚ uvedl, že je bezpečně zjištěno, že cena respektovala platný cenový předpis a nelze ji samu o sobě hodnotit jako neadekvátní plnění, tedy jako nápadně nevýhodné podmínky. K tomu by musely existovat i další relevantní skutečnosti, pro něž by nemovitost v době odnětí měla pro vlastníka i jinou, plněním nenahraditelnou, resp. nenahrazenou hodnotu (např. bydlení, součást obživy) a vlastník by tak byl v konečném důsledku významně poškozen. V souzené věci tomu nebylo, neboť vlastníci nabyli nemovitost v roce 1966 s vědomím, že je obhospodařována bezplatně, a to zákonným způsobem družstvem. Šlo tedy o majetek blížící se svým charakterem "holému vlastnictví", které nepřinášelo užitek. Nelze proto učinit závěr, že kupní cena nebyla ekvivalentem, že nemovitost měla pro vlastníky i jinou, nenahrazenou hodnotu a že by byla prodána za nápadně nevýhodných podmínek.
PÚ proto uvedl, že podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nejsou splněny a že stěžovatelkám nepřísluší ani náhrada dle ustanovení §11 odst. 2 a §17, popř. náhrada dle §16 citovaného zákona. Skutečnost, že vykoupená nemovitost nebyla využita pro zamýšlenou výstavbu, je pro uznání restitučního titulu nerozhodná.
Městský soud v Praze v v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí PÚ ze dne 13. 9. 2001, č.j. PÚ 6486/92, potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku se městský soud mimo jiné zabýval pojmem tísně a nápadně nevýhodných podmínek v ustálené judikatuře obecných soudů (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a navíc také v judikatuře Ústavního soudu. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelek týkající se skutkového stavu, který měl naplnit stav tísně, poukázal městský soud především na skutečnost, že nemovitost byla vykupována v roce 1978 pro stavbu 032 sídliště J. M. ve veřejném zájmu a ze spisu nevyplývá, že by její prodej byl důsledkem politického nátlaku, což stěžovatelky ostatně ani netvrdí. Skutečnost, že nemovitost (pozemek) nebyla zastavěna a využita pro zamýšlenou výstavbu, však není rozhodná z hlediska uplatňovaného restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Městský soud v odůvodnění ještě podotkl, že tato skutečnost by měla význam u restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. m) citovaného zákona (pozn.: vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna).
Městský soud dále poukázal na skutečnost, že (dle kupní smlouvy) byla nemovitost prodána za sjednanou kupní cenu 1.176,80,- Kčs stanovenou podle §15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. a že ani z čestného prohlášení V. V. ze dne 29. 6. 2001, ani z opravného prostředku nevyplývá, v čem stěžovatelky spatřují nápadně nevýhodné podmínky. Městský soud dovodil, že v případě, kdy sjednaná kupní cena respektovala platný cenový předpis (tj. vyhlášku č. 43/1969 Sb.), která stejným způsobem "znevýhodňovala prodávající" a "zvýhodňovala" kupující a předmětný pozemek neměl pro prodávající nenahraditelnou, resp. nenahrazenou hodnotu (např. podstatný zdroj obživy), nebyly při uzavírání kupní ceny naplněny zákonné znaky nápadně nevýhodných podmínek.
Citovaná rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy a Městského soudu v Praze napadly stěžovatelky ústavní stížností. V ní v prvé řadě podrobně rekapitulovaly dosavadní průběh řízení a obsahovou stránku odůvodnění napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Stěžovatelky tvrdí, že oba orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jejich základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle stěžovatelek se ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nejedná o rozhodnutí spravedlivá, neboť právní názor v nich uvedený neodpovídá smyslu a účelu citovaného zákona.
Stěžovatelky dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukázaly na jeho dosavadní rozhodování v restitučních věcech. Konkrétně se dovolaly nálezu II. ÚS 59/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 63 a násl.) a uvedly, že podmínka tísně v jejich případě splněna byla, ač oba státní orgány usoudily opačně. Uvedly, že byly donuceny nemovitosti prodat, neboť jim bylo vyhrožováno vyvlastněním a byly uvedeny v omyl (dle čl. I. Kupní smlouvy měly být prodány pro stavbu 032 sídliště J. m. v P.). Stěžovatelky mají za to, že orgány veřejné moci nevzaly na vědomí stav tísně, který je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948 - 1989; je třeba odpovědět na otázku, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v právním státě.
Stěžovatelky dále prohlašují, že nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu citovaného ustanovení nelze posuzovat samostatně a omezit je pouze na hledisko, zda kupní cena byla v souladu s cenovými předpisy. Nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat a hodnotit komplexně a konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany jinými. Stěžovatelky se domnívají, že právní stav v době uzavření kupní smlouvy jim neumožňoval, aby měly ze svého majetku jakýkoliv užitek, a proto se nakonec "rozhodly pod tlakem okolností nemovitosti prodat, aby alespoň v rámci daných možností získaly nepatrný prospěch spočívající v uklidnění tlaku, který byl na stěžovatelky vyvíjen".
Stěžovatelky proto navrhly, aby Ústavní soud přijal nález, jímž jak rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 13. 9. 2001, č.j. PÚ 6486/92, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č.j. 38 Ca 532/2001-14, zruší.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatelky v podstatě namítají, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, které je zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Pokud stěžovatelky tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dopouštějí se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo jim nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Praze domáhaly. Podle obsahu soudního spisu jednal městský soud způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.
Stěžovatelky nesprávnost napadených rozhodnutí spatřují - jak již bylo dříve uvedeno - především v nesprávném posouzení stavu tísně. Tuto námitku nelze přijmout, neboť jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, oba orgány dostatečně věcně (a to i vzhledem k povšechné a obecné argumentaci stěžovatelek) tvrzený stav tísně posoudily, leč nedovodily jej. PÚ navíc dostatečně jasně a zřetelně poukázal na skutečnost, že dopis Ř. š. v. ze dne 27. 10. 1977, jehož se stěžovatelky dovolávají, se týkal jiné věci a nemohlo proto jít ani o omyl ve vztahu k požadovaným nemovitostem. Ústavní soud tedy neshledal - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní nesoulad mezi právními závěry obou orgánů veřejné moci a skutkovými zjištěními, jež učinily, (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3., Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4., Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 255). Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, rovněž nezjistil, že by interpretací obou orgánů veřejné moci bylo porušeno právo stěžovatelek na spravedlivý proces. V této souvislosti lze odkázat na dřívější judikaturu Ústavního soudu, podle níž "pokud jde o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody ... je třeba respektovat skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví" (viz sp. zn. č. IV. ÚS 97/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6. Vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997, str. 365, 367-368), leč i to, že naplněny "musí být oba zákonné předpoklady: jak stav tísně, tak i existence nápadně nevýhodné podmínky" (viz sp. zn. č. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5. Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 429, 433).
Ústavní soud současně připomíná, že pojem "nápadně nevýhodných podmínek" je typickým výrazem, který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje interpretaci podle svého smyslu a tím i určitou variabilitu podle konkrétních podmínek případu; odkazuje i na stanoviska Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, která upozorňují na nutnost vyvážené interpretace týkající se například posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění nebo zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný ( podrobněji viz sp. zn. č. I. ÚS 168/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6. Vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997, str. 63, 65 a násl.). Ústavní soud v této souvislosti dodává - obdobně jak již bylo konstatováno - že při posuzování těchto otázek je povinen respektovat, že není součástí soustavy soudů obecných a nemůže (za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s procesními principy podle hlavy páté Listiny) vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by působil jako další instance v systému soudnictví. Pokud ani jeden z orgánů veřejné moci (a Městský soud v Praze v konečném důsledku) konkrétní okolnosti prodeje nemovitostí neposoudil jako naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek - a Ústavní soud sám nemá v souzené věci vzhledem k okolnostem zjištěným z obsahu spisu (včetně zjištění toho, že nemovitost neměla pro stěžovatelky nenahraditelnou hodnotu, např. podstatného zdroje obživy) důvod s jejich závěry nesouhlasit, nezakládá to (i se zřetelem na ochranu základních práv a svobod stěžovatelek) příčinu, která by vedla Ústavní soud k tomu, aby uvedenou otázku sám přehodnocoval.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími obou orgánů veřejné moci k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatelky dovolávají a které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu