ECLI:CZ:US:2005:2.US.127.04
sp. zn. II. ÚS 127/04
Usnesení
II.ÚS 127/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., právně zastoupeného Mgr. K. H., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 67 To 490/2003, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Řádně a včas doručenou ústavní stížností stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 2 T 53/2003, jímž byl odsouzen za trestný čin zpronevěry k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženého na dobu čtyř let, a dále mu byla uložena povinnost nahradit během zkušební doby podle svých sil škodu, kterou způsobil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soud prvého stupně se při svém postupu dopustil vážných procesních chyb, které namítal již v odvolání, z nichž za nejzávažnější považuje rozhodnutí o nepřipuštění poškozených s jejich nárokem na náhradu škody až po vyhlášení rozsudku, a to přesto, že relevantní skutečnosti byly známy již na samém počátku řízení. Navíc soud připustil přítomnost zmocněnce poškozených u hlavního líčení a dokonce jej vyslechl jako svědka. Rozsudek soudu prvého stupně pak byl jen pouhým souhrnem provedených důkazů a měl čistě popisný ráz.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dle jeho názoru, ačkoliv uznal jeho námitky, neshledal pochybení soudu prvého stupně za natolik závažná, aby měla zásadní vliv na správnost výroků napadeného rozsudku. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že v jeho případě byl akceptován procesně nepoužitelný důkaz. Odvolací soud podle něj selhal v přezkumné činnosti, neboť namísto ní nahradil hodnotící činnost soudu prvého stupně, tedy nepřistupoval k napadenému rozsudku kriticky. Přitom ani z jeho rozhodnutí není zjevné, v čem shledal nedůvodnost odvolání, ani jak se vypořádal s dalšími námitkami, pokud šlo o neexistenci úmyslu, motivu, a dále rozporem s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000) a s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K výčtu faktických námitek odkázal na odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně.
Stěžovatel namítá, obdobně jako v odvolání, že finanční částka mu nikdy a nikým nebyla svěřena, dále podle něj soudy neprokázaly, že si ji přisvojil, ani že by se jednalo o věc cizí, a to z odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 7 Tdo 928/2002).
Ve všech shora uvedených okolnostech spatřuje stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených základních práv, zejména do práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil za účastníka řízení - Městský soud v Praze - předseda senátu 67 To, který uvedl, že ústavní stížnost je obsahově shodná s odvoláním a soud se s námitkami vypořádal již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Účastník nesdílí názor stěžovatele týkající se procesního pochybení spočívajícího v umožnění účasti zmocněnce poškozených u hlavního líčení. Uvedené pochybení nemohlo mít vliv na správnost výroků rozsudku a rovněž je zcela nejasné, jakým postupem by mohlo být odstraněno.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu 3 vedený pod sp. zn. 2 T 53/2003. Po seznámení se s jeho obsahem a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel byl jednatelem společnosti STaR spol. s r. o, zabývající se výstavbou rodinných domů. Klienty společnosti byli poškození, jako vlastníci pozemku, na kterém společnost stavěla. Za účelem zprostředkování prodeje pozemku udělili poškození stěžovateli dne 19. ledna 2001 plnou moc (č.l. 51, č.l. 120). Stěžovatel sepsal dne 30. května 2001 kupní smlouvu se zájemci, kteří nedisponovali celkovou požadovanou částkou. Předali stěžovateli zálohu ve výši 1,000.000,- Kč, na kterou byly vystaveny dvě faktury: faktura přímo na stěžovatele ze dne 31. května 2001, V.S. 200101 (č.l. 119), ke které přísluší i příjmový pokladní doklad (č.l. 31) a stvrzenka (č.l. 8), a dále faktura na společnost STaR spol. s r. o, ze dne 1. června 2001, V.S. 20010033 (č.l. 118). Stěžovatel převzaté peníze uložil do pokladny společnosti. Zbytek kupní ceny měli zájemci uhradit poté, co na ně budou předmětné nemovitosti převedeny, a to v předpokládaném termínu dne 30. září 2001. Dne 17. srpna 2001 udělili poškození stěžovateli (uvedeno, že je jednatelem společnosti STaR spol. s r. o.) další plnou moc, kterou jej zmocnili, aby peníze za převáděné nemovitosti zaslal na jejich bankovní účet (č.l. 96). Dne 31. srpna 2001 byla částka 1,000.000,- Kč převedena na účet společnosti STaR spol. s r. o. Vzhledem ke změnám v evidenci na katastrálním úřadě nebyl původně sjednaný termín doplacení kupní ceny dodržen. Koncem roku 2001 však poškození pověřili vyřízením věci nového zmocněnce a doplatek kupní ceny byl proveden jeho prostřednictvím na počátku roku 2002. Stěžovatel byl vyzván k převedení zálohy, což, s ohledem na nedostatečný zůstatek na účtu společnosti, neučinil. Neučinil tak až do 19. července 2002, kdy byl na společnost STaR spol. s r. o, prohlášen konkurs.
Druhý jednatel společnosti poskytl zmocněnci poškozených částku 250.000,- Kč (č.l. 95), kterou stěžovatel prezentoval jako splátku jemu svěřených peněz. Z dalších dokladů naopak vyplývá, že se jedná o splátku celkových dluhů společnosti STaR spol. s r. o, vůči poškozeným, která ke dni 20. června 2002 činila 1,750.000,- Kč (č.l. 111).
Soud prvého stupně shromáždil veškeré relevantní údaje, na základě kterých rozhodl o vině a trestu, jak bylo výše uvedeno. Nelze zcela přisvědčit názoru odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvého stupně nesplňoval náležitosti ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu. V odůvodnění rozsudku je sice proveden zdlouhavý přepis všech výpovědí, avšak po prezentování každého jednotlivého výslechu, resp. důkazu, je stručně provedeno jeho zhodnocení. Rovněž odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu (67/1954 Sb. rozh. tr.), je případný. Jedná se sice o judikát starý, ale nikoliv zastaralý, a stále s ním pracuje jak Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 575/01) tak i Nejvyšší soud (např. rozsudek 5 Tz 21/2001). Vady, které lze rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 vytknout, jsou některé složité formulace, což však nejsou vady z hlediska trestního řádu.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení odvolacího soudu a její obsah je v převážné míře shodný s odvoláním proti rozsudku nalézacího soudu.
Ústavní soud neshledal v činnosti odvolacího soudu nekritický přístup nahrazující hodnotící činnost soudu prvého stupně, jak stěžovatel uvedl. Naopak část odůvodnění rozhodnutí, proti které stěžovatel brojí, je vlastním odůvodněním, proč Městský soud v Praze nepovažoval odvolání za důvodné. Opětovným zhodnocením důkazů dospěl odvolací soud ke shodným závěrům jako soud prvého stupně a tímto postupem byla jeho přezkumná činnost naplněna. Městský soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal i s opodstatněnou námitkou stěžovatele týkající se pochybení nalézacího soudu ohledně pozdního rozhodnutí o nepřipuštění poškozených s jejich nárokem k náhradě škody. Jeho závěr, že výrok, kterým se "obžalovanému ukládá přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil" není úplný, avšak není zásahem do práv stěžovatele, nelze považovat za projev libovůle soudu či závěr extrémní a nemůže být tedy důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud připomíná, že čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá zaručuje právo na spravedlivý proces jako celek. Právo na přístup k soudu, jehož postup ve věci je dán příslušnými právními předpisy, není možné zaměňovat s nárokem na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé. Takový nárok není, a ani nemůže být, zaručen v katalogu základních lidských práv.
Pokud stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, neshledal Ústavní soud analogii s nyní projednávanou věcí, neboť v případě stěžovatele neexistoval smluvní vztah, stěžovatel byl pouze zmocněn (přičemž druhou plnou mocí ze dne 17. srpna 2001) k tomu, aby poukázal peníze na účet poškozených a neexistovala tedy žádná okolnost, která by stěžovatele opravňovala k jiné manipulaci s penězi.
Obdobně nebylo možno použít ani další odkaz stěžovatele na judikát Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 928/2002, kdy byla posuzována obchodní činnost právnické osoby (obdobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000). V projednávané věci však soudy obou stupňů správně posoudily, že se jednalo o zmocnění fyzické osoby a nikoliv smluvní vztah s právnickou osobou.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, městský soud postupoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9, června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu