ECLI:CZ:US:2005:2.US.138.05
sp. zn. II. ÚS 138/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem Příkop 6, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1262/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 5 To 240/2004, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 1. 2004, č. j. 2 T 243/2002-194, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Brně, a 3) Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství ČR, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, 3) Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi, a 4) J. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 9. 3. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení jednak rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 1. 2004, č. j. 2 T 243/2002-194, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 3 let, trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let, a povinnost nahradit poškozenému J. N. náhradu škody, jednak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 5 To 240/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, a jednak usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1262/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2, a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily důkazy jednostranně, a proto nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zcela pominuly důkaz o technické závadě na motorovém vozidle, které před dopravní nehodou řídil, a závěr o nepřiměřené rychlosti založily na výpovědích opilých osob a znaleckém posudku Ing. P. M., z nějž však takový závěr vyvodit nelze. Uvedený znalec nijak předmětné vozidlo neohledal, a proto považuje za neudržitelný stav, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou opotřebeného diferenciálu. Tuto závadu není možné zjistit při běžné kontrole na stanici technické kontroly. Nesouhlasí s postupem soudu prvého stupně, který nejprve odročil hlavní líčení za účelem zvážení revizního znaleckého posudku, který ale posléze proveden nebyl, ani se způsobem vyhodnocení fotografické dokumentace inkriminovaného diferenciálu. Okolnost porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byla tedy dovozena pouze z následků nehodového děje bez vypořádání s opakovaně namítanou technickou závadou vozidla.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29. Nález č. 10). Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, pak Ústavní soud ingeruje v případech důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých, a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 32. Usnesení č. 1).
Jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací se zabývaly namítanou závadou osobního automobilu, které před dopravní nehodou řídil stěžovatel, a která je konstatována ve znaleckém posudku z oboru doprava městská a silniční, silniční nehody, vypracovaného Ing. J. H.. Soud prvého stupně v této souvislosti uvedl, že pokud je v tomto znaleckém posudku konstatováno, že vozidlo jelo v důsledku této závady rychlostí 52,2 až 60,2 km/hod., je takový závěr v rozporu s výpověďmi D. D., J. S. a L. J., kteří shodně vypověděli, že na začátku stoupání (na jehož závěr následovala zatáčka, kde došlo k nehodě) byla rychlost vozidla 140 km/hod. Závěr posudku Ing. J. H. byl označen za rozporný i s posudkem z oboru doprava městská a silniční, technické posudky o příčinách dopravních nehod, vypracovaného Ing. P. M., podle kterého by v případě rychlosti vozidla 60 km/hod. (tedy v případě existence namítané poruchy) došlo k jeho zastavení v prostoru 50 m od výchozího bodu měření, a tedy před koncem zanechané jízdní stopy v místě 77,2 m od tohoto bodu. Tento znalec navíc i s ohledem na výpovědi uvedených svědků označil za technicky přijatelnou rychlost jízdy předmětného vozidla v době nájezdu na vrchol stoupání přibližně 90 km/hod, tedy že okolo této rychlosti oscilovala skutečná rychlost vozidla před nehodou. Přitom bylo konstatováno, že předmětná závada byla Ing. J. H. zjištěna při ohledání předmětného vozidla 25. 9. 2001, tedy téměř měsíc po nehodě. Odvolací soud se s těmito skutkovými zjištěními zcela ztotožnil, a to přes výchozí konstatování, že mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů provedeného soudem prvého stupně. Dovolací soud se skutkovými zjištěními vzhledem k zákonem vymezeným dovolacím důvodům nezabýval. Uvedená skutková zjištění lze mít za logická z pohledu ústavních zásad kladených na proces dokazování za ústavně souladná. Je přitom ve výlučné pravomoci obecných soudů (zejména soudu prvého stupně) jaké důkazy bude provádět s ohledem na potřebu zjištění skutkového stavu. Je právem stran, aby k tomuto účelu navrhovaly provedení důkazů a povinností soudu, aby o takových návrzích rozhodl. Pokud soud provedení některých důkazů z vlastní iniciativy pouze zvažuje, a posléze je neprovede, nelze to považovat za zásah do ústavně zaručených práv účastníků řízení.
Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu