ECLI:CZ:US:2005:2.US.152.05
sp. zn. II. ÚS 152/05
Usnesení
II. ÚS 152/05
Ústavní soud rozhodl senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., t. č., zastoupeného Mgr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Pařížská 6, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2005, čj. 40 Nt 1701/2005-19, a proti postupu Vězeňské služby ČR a orgánů činných v trestním řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel mimo jiné domáhá zrušení shora označeného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem. V ústavní stížnosti uvedl, že je stíhán pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona a účastenství na trestném činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. a), §247 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Napadeným usnesením zamítl okresní soud stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2004, č. j. 2 Zt 382/2004-293, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě s tím, že i nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel namítá, že v České republice žije již několik let, má zde dva nezletilé syny. Stěžovatel byl již v minulosti na území České republiky pravomocně odsouzen pro trestný čin a poté, co byl v řízení před soudem I. stupně propuštěn z vazby, k soudu se dostavoval, nezpůsoboval žádné průtahy ani problémy v soudním řízení. Skutečnost, že jako obviněný je cizím státním občanem, sama o sobě vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoliv konkrétní skutkově podloženou hrozbu, která by měla vazbu opodstatňovat.
Stěžovatel vykonává vazbu ve Vazební věznici v Litoměřicích. Opakovaně si prostřednictvím svého obhájce stěžoval na postup vazební věznice v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Vězeňská služba ČR uznala stížnost za důvodnou a vyzvala ředitele vazební věznice, aby přijal v dané věci nezbytná opatření, což se však nestalo. Stěžovatel se domnívá, že vazební věznice porušila a porušuje čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i ustanovení §8 odst. 3 zákona o výkonu vazby a zákon o péči o zdraví lidu, protože mu není poskytnuta základní zdravotní péče (poúrazová rehabilitace po operaci zad). Jeho zdravotní stav se tak nedůslednou rehabilitací zhoršil a odrazil i na špatném psychickém stavu. Stěžovatel se současně domnívá, že v jeho případě nebyla státním zástupcem v jeho věci opakovaně vazba prodloužena řádně a včas, a proto již měl být z vazby propuštěn.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo umožněno nahlédnutí do vyšetřovacího spisu při jeho výslechu ve vazební věznici konaném dne 23. 2. 2005 s odůvodněním, že jako obviněný se dosud nevyjádřil k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu a spisový materiál mu bude předložen u seznámení se spisovým materiálem v měsíci dubnu. Spisový materiál byl poskytnut jeho obhájci v následujícím týdnu, avšak stěžovatel je přesvědčen, že měl právo do spisu nahlédnout u svého výslechu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny i čl. 38 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že celá věc je účelově protahována, neboť po dobu několika měsíců nebyl proveden žádný úkon. Odůvodnění vazby je podle jeho názoru nekonkrétní a vágní.
Stěžovatel s návrhem na zrušení shora označeného usnesení okresního soudu žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na spravedlivý proces, v řízení dochází k neodůvodněným průtahům, stěžovatel se nemohl vyslovit ke všem důkazům a nemohl se seznámit se všemi důkazy, a aby Ústavní soud přikázal těmto orgánům aby k porušování práv z jejich strany již nedocházelo a stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Ředitel Vazební věznice Litoměřice sdělil, že stěžovateli je od okamžiku vzetí do vazby věnována zdravotní péče, která odpovídá všem obecně platným předpisům na úseku ochrany zdraví (jako pacient navštívil ordinaci praktického lékaře celkem 61x, ordinaci kožní lékařky 9x, ordinaci zubní lékařky 2x a specialistu na neurologii v Městské nemocnici v Litoměřicích 1x). Po dobu pobytu ve výkonu vazby byl řádným způsobem vyšetřován a léčen, pokud on sám svým odmítavým postojem tuto léčbu nezmařil. Za klíčové je považováno jeho odmítnutí léčebného pobytu, tj. předepsané rehabilitace, prováděné v řádných podmínkách v zařízení určeném k tomuto účelu a pod odborným dohledem v nemocnici s poliklinikou Vazební věznice v Brně. Ze strany Vězeňské služby ČR nebyla porušena žádná práva stěžovatele.
Okresní soud v Ústí nad Labem k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že důvody, pro které byl stěžovatel původně vzat do vazby, přetrvávají i v současném stádiu trestního řízení a jsou stále stejně důrazné, přičemž jsou podloženy konkrétními skutečnostmi. Do současné doby bylo vždy řádně a včas ze strany státního zástupce rozhodováno o dalším trvání vazby stěžovatele, přitom na podkladě jeho stížností byla tato rozhodnutí z hlediska zákonnosti přezkoumávána okresním soudem. Dosud zjištěné skutečnosti, mající oporu v důkazech shromážděných ve vyšetřovacím spise, nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání, mají všechny znaky trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal právě obviněný.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2004 (ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2004, č.j. 40 Nt 845/2004-33), ze dne 8. 12. 2005 (ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2005, čj. 40 Nt 1701/2005-19) a konečně ze dne 22. 4. 2005, čj. 2 Zt 382/2004-459 (o něm bylo rozhodnuto nálezem sp.zn. IV. ÚS 430/05) bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 tr. řádu z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) tr. řádu ponechává i nadále ve vazbě s tím, že důvody vazby útěkové a předstižné trvají.
Proti usnesení okresního státního zástupce ze dne 8. 12. 2004 podal stěžovatel stížnost, kterou okresní soud zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení uvedl, že ze stěžovatelem tvrzených skutečností nevyplývá, že by byl na území České republiky vázán bez dalšího k určitému místu pobytu, a to i s přihlédnutím k tomu, že zde nemá zaměstnání. Obviněný je cizím státním příslušníkem a je v případě uznání viny ohrožen přísným trestem odnětí svobody. Obava, že uprchne z České republiky je podle názoru státního zástupce i soudu nanejvýš důvodná i nyní. Důvod vazby předstižné spatřoval státní zástupce v tom, že obviněný pokračoval v trestné činnosti, tj. krádežích užitkových a osobních motorových vozidel, po delší dobu.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Pokud soudy nevybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Vycházeje z odůvodnění napadeného rozhodnutí a z argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud předmětnou věc ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel, leč porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal. Napadené usnesení soudu má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není co do odůvodnění ani projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy); toto odůvodnění rovněž splňují požadavky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud především - s odkazem na svoji ustálenou judikaturu - konstatuje, že institut vazby svojí povahou i způsobem zákonné úpravy spadá do oblasti trestního práva procesního. Jedná se toliko o zajišťovací opatření a jeho smysl proto nespočívá v tom, aby byl obviněný sankcionován či vychováván, jako tomu je u ukládání trestů. Vazba tedy nesmí být interpretována ani jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obžalovaného, jelikož takové její pojetí by zjevně odporovalo ústavnímu principu presumpce neviny, zakotvenému v čl. 40 odst. 2 Listiny. Obsahem právního institutu vazby je proto vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo ztíženo. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
V souzené věci stěžovatel především namítá, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněné. Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121).
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se soud dopustil zmíněného protiústavního pochybení. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
Pokud jde o vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, z jazykového a logického výkladu plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje nemožnost zjištění totožnosti obviněného, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Uspořádání těchto skutečností je alternativní a nikoli kumulativní, každá z těchto skutečností zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání tím, že uprchne anebo se bude skrývat. Lze tedy dovozovat, že např. hrozba vysokým trestem zakládá důvodnou obavu, že se obžalovaný bude vyhýbat trestnímu stíhání, což zakládá vazební důvod dle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, i když to samo o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není zcela dostačující. V trestní věci stěžovatele však orgány činné v trestním řízení dostatečně jasně poukázaly na další okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, neboť danou hrozbu uložení vysokého trestu náležitě individualizovaly. Okresní soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení v tomto směru zejména vyslovil, že obviněný je podanou obžalobou postaven před soud pro trestný čin, který vykazuje vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Jedná se zejména o trestný čin účasti na zločinném spolčení, které měl založit právě obviněný. S ohledem na úlohu, kterou měl obviněný při trestné činnosti hrát, lze důvodně předpokládat, že mu v případě uznání viny hrozí uložení citelného trestu odnětí svobody. Obviněný je cizím státním příslušníkem, má trvalé bydliště v Teplicích, kde se nezdržuje. Má zde sice nezletilého syna, ten však bydlí se svojí matkou. Uvedená argumentace je přijatelná i z ústavněprávního hlediska, neboť lze právem dovozovat, že za této situace existuje velmi naléhavá obava, že by stěžovatel po propuštění z vazby - ve snaze vyhnout se ukončení trestního stíhání a tím i hrozícímu trestu - mohl uprchnout nebo se skrývat.
Pokud jde o vazební důvod podle ust. §67 písm. c) trestního řádu, soud poukázal na výsledky přípravného řízení, nasvědčující tomu, že obviněný je zapojen do skupiny osob, která se zabývá pácháním majetkové trestné činnosti velkého rozsahu, takže je na místě i obava, že by se na svobodě obdobné trestné činnosti dopouštěl znovu. Tyto závěry nelze - podle mínění Ústavního soudu - ani z hlediska ústavnosti úspěšně zpochybňovat
Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, byla zcela na místě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Se závěry obecných soudů se tedy lze - jak již bylo uvedeno - s odkazem na výše uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. K věci však nutno dále doplnit, resp. připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci v dané věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
Další námitky stěžovatele směřují proti postupu Vazební věznice v Litoměřicích ve věci poskytování základní zdravotní péče. Poslední stížnost stěžovatele byla vyřízena dopisem generální ředitelky Vězeňské služby ČR ze dne 10. 2. 2005, v němž byla shledána jako důvodná co se týče nevytvoření podmínek pro rehabilitační cvičení v prostorách vazební věznice. Ředitel vazební věznice byl vyzván, aby ve věci přijal nezbytná opatření. Jak vyplývá ze sdělení ředitele věznice, byla stěžovateli nabídnuta možnost rehabilitačního pobytu na lůžkovém oddělení nemocnice ve Vazební věznici v Brně, stěžovatel však tuto možnost několikrát odmítl. Podle ust. §18 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, má obviněný právo na zdravotní péči v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním předpisem s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z účelu vazby. Podle ust. §32 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu vazby, platí, že zdravotní péči o obviněného zajišťuje především zdravotnické středisko ve věznici nebo jiné zdravotnické zařízení Vězeňské služby. V daném případě byla stěžovateli dána možnost odborné rehabilitace v zařízení Vězeňské služby, které je k tomuto účelu určeno, stěžovatel ji však bezdůvodně odmítl a rozhodl se tím pro pokračování jeho rehabilitace ve věznici v Litoměřicích, kde však vhodné podmínky pro jeho rehabilitaci zajistit nelze.
K námitce neumožnění nahlédnutí do vyšetřovacího spisu stěžovatelem při jeho výslechu konaném dne 23. 2. 2005 Ústavní soud pouze odkazuje na ustanovení §157a trestního řádu, podle něhož ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený, mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato žádost není vázána lhůtou. Žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání musí být žadatel vyrozuměn. Stěžovatel však podle cit. ustanovení trestního řádu nepostupoval, a již z toho důvodu se nemůže dožadovat nápravy cestou ústavní stížnosti, neboť i zde platí zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111).
Stěžovatel podal ústavní stížnost i proti následnému usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 1 T 137/2005, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zástupce o tom, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě. Tuto ústavní stížnost odůvodnil tím, že soud před svým rozhodnutím stěžovatele nevyslechl, ačkoliv o to žádal. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a nálezem sp. zn. IV. ÚS 430/05 napadené usnesení okresního soudu zrušil. Odkázal při tom na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, kterým bylo zrušeno ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu. V ústavní stížnosti, o níž je rozhodováno tímto usnesením, však stěžovatel námitku ohledně slyšení před soudem nevznesl.
Ústavní soud ze všech shora rozvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ani postupem Vězeňské služby ČR a orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu